První vzlyk, který vyrazila žena, visící ve vzduchu, byl zdušený. Semirhage klidně čekala. Spěch tu byl možná nutný, ale přílišný spěch mohl všechno zkazit. Ozvaly se další vzlyky, pacientka už je dál nedokázala potlačovat. Vzlyky byly stále hlasitější, až zesílily ve vytí. Semirhage čekala. Žena se mastně leskla potem. Hlavou házela ze strany na stranu, až jí vlály vlasy, a bezmocně sebou trhala v neviditelných poutech, křečovitě se zmítala. Žena křičela z plna hrdla, pronikavě, dokud jí vydržel dech, a začala hned, jak nabrala vzduch do plic. Vyvalovala nevidoucí modré oči. Jako by jí skelnatěly. Teď to začalo.
Semirhage prudce uťala proudy saidaru, ale minula delší doba, než žena přestala ječet a jenom lapala po dechu. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se Semirhage laskavě. Na otázce nezáleželo, pokud na ni žena odpoví. Mohla znít: „Ještě pořád mi chceš vzdorovat?" – často bylo příjemné pokračovat s touhle, dokud dotyčný nežadonil, aby mohl dokázat, že už nevzdoruje – ale tentokrát potřebovala, aby každá otázka měla význam.
Visící žena se mimoděk otřásala. Vrhla po Semirhage ostražitý pohled, přimhouřila oči, olízla si rty, odkašlala si a konečně chraptivě zamumlala: „Cabriana Mecandes.“
Semirhage se usmála. „Dobře, že mi říkáš pravdu.“ V mozku byla centra bolesti a centra rozkoše. Povzbudila jedno z těch druhých, jen na okamžik, ale tvrdě, a přistoupila blíž. Cabrianě se při tom nárazu rozšířily oči, jak jen to bylo možné, zalapala po dechu a otřásla se. Semirhage vytáhla z rukávu šátek, zvedla udiveně se tvářící ženě hlavu a zlehka jí otřela pot. „Vím, že je to pro tebe velmi tvrdé, Cabriano,“ řekla mile. „Musíš se snažit, aby to nebylo ještě těžší.“ Jemně jí shrnula propocené vlasy z čela. „Chceš něco k pití?“ Nečekajíc na odpověď usměrnila. Z malého stolku v rohu jí do ruky vplula otlučená kovová lahvice. Aes Sedai od Semirhage ani na chvíli neodtrhla oči, ale žíznivě pila. Když si několikrát lokla, Semirhage lahvici odnesla zpátky na stůl. „Ano, to je lepší, viď? Pamatuj, snaž se si to neztěžovat.“ Když se otočila, žena znovu promluvila, hlas měla ochraptělý.
„Pliju do mléka tvé matky, temná družko! Slyšíš mě? Já...“
Semirhage přestala poslouchat. Kdykoliv jindy by cítila hřejivou radost, že pacientčin vzdor ještě nebyl zlomen. Nejčistší vzrušení pocházelo z toho, když odřezávala vzdor a důstojnost po maličkých kouscích a dívala se, jak si pacient konečně uvědomuje, oč přichází, a marně se snaží podržet aspoň to, co zbývalo. Teď na to nebyl čas. Pečlivě znovu nastavila síť do center bolesti v Cabrianině mozku a zavázala ji. Za běžných okolností to ráda ovládala osobně, ale bylo třeba si pospíšit. Spustila síť, usměrněním zhasila světla, odešla a zavřela za sebou dveře. Temnota rovněž vykoná svůj díl. Samota v temnotě s bolestí.
Proti své vůli Semirhage podrážděně zasyčela. V tomhle nebyl žádný um. Nerada spěchala. A neměla ráda, když ji něco odvolalo od jejího úkolu. Ta holka byla tvrdohlavá a urputná, okolnosti složité.
Chodba se komnatě podobala svou drsností, široká šerá štola vedoucí do skály s křižovatkami, které nijak netoužila zkoumat, téměř ztracenými v temnotě. V dohledu byly jen dvoje dveře, jedny vedly do jejích současných komnat. Byly to pohodlné pokoje, pokud už v nich musela přebývat, ale ona zamířila jinam. Před těmito dveřmi stál Shaidar Haran, černě oděný a zahalený temnotou jako kouřem, tak nehybný, že se skoro lekla, když promluvil, znělo to, jako když se drtí kosti.
„Co jsi zjistila?"
Povolání do Shayol Ghulu mělo za následek varování od Velikého pána.
KDYŽ POSLECHNEŠ SHAIDARA HARANA, POSLECHNEŠ MNE. KDYŽ NEPOSLECHNEŠ SHAIDARA HARANA...
Jakkoliv ji to varování popíchlo, nebylo třeba víc. „Její jméno. Cabriana Mecandes. Tak rychle jsem těžko mohla zjistit víc.“
Myrddraal přeplul chodbou tím odporným způsobem a ebenový plášť na něm visel jako vzdor všemu pohybu. Jednu chvíli to byla socha o deset kroků dál, vzápětí se tyčil nad ní, takže buď mohla couvnout, nebo zaklonit hlavu, aby mu viděla do mrtvolně bledé, bezoké tváře. Couvnout nepřicházelo v úvahu. „Vysaješ ji do dna, Semirhage. Vymačkáš ji dosucha, bez odkladu, a povíš mí všecko, co se dozvíš."
„Slíbila jsem Velikému pánu, že to udělám,“ sdělila mu chladně.
Bezkrevné rty se zvlnily v úsměvu. To byla jeho jediná odpověď. Prudce se otočil a odcházel skvrnami stínu – a najednou byl pryč.
Semirhage by moc ráda věděla, jak to myrddraalové dělají. Nemělo to nic společného s jedinou silou, ale na okrajích stínu, kde se světlo mění ve tmu, se myrddraal dokázal náhle ocitnout jinde, v jiném stínu někde daleko. Kdysi dávno jich Aginor vyzkoušel přes stovku, až je úplně zničil, v marné snaze zjistit, jak se to dělá. Myrddraalové sami to nevěděli, ona sama to prokázala.
Najednou si uvědomila, že si tiskne dlaně na břicho a žaludek má jako ledovou kouli – bylo tomu již mnoho let, co cítila strach jindy než tváří v tvář Velikému pánu v Jámě smrti. Zamrzlá hrouda začínala tát, když vyrazila ke dveřím vězení. Později svoje pocity klidně zanalyzuje. Shaidar Haran byl možná jiný než všichni ostatní myrddraalové, které kdy viděla, ale pořád to byl myrddraal.
Její druhý pacient, visící stejně jako první ve vzduchu, byl mohutný muž s hranatým obličejem v zeleném kabátci a spodcích, které splývaly s lesem. Celá polovina žárobaněk poblikávala, jako by měla každou chvíli selhat – zázrak byl už jen to, že až doteď vůbec nějaké zůstaly – ale Cabrianin strážce nebyl skutečně důležitý. To potřebné, ať už k jakémukoliv účelu, spočívalo v mysli Aes Sedai, jenomže myrddraalové zjevně dostali rozkaz chytit Aes Sedai, a v jejich mysli byli z nějakého důvodu Aes Sedai a strážci neoddělitelní. Ještěže tak, pomyslela si. Ještě nikdy neměla příležitost zlomit jednoho z těch vyhlášených bojovníků.
Tmavýma očima se jí snažil provrtat díru do hlavy, když mu snímala šaty a boty a ničila je stejně, jako to udělala u Cabriany. Byl chlupatý, samý velký tvrdý sval a jizva. Ani se nezachvěl. Neřekl nic. Jeho vzdor byl jiný než u ženy. Ona byla odvážná, plivala vám do tváře, on se prostě mlčky odmítal ohnout. Asi bude těžší zlomit jeho než jeho paní. Normálně by byl mnohem zajímavější.
Semirhage se před něj postavila a prohlížela ho. Něco tu bylo... Napětí kolem rtů a očí. Jako by už bojoval s bolestí. No ovšem. To zvláštní pouto mezi Aes Sedai a strážcem. Zvláštní, že tihle primitivové dokázali přijít s něčím, čemu žádný z Vyvolených nerozuměl, nicméně tomu tak bylo. Podle toho mála, co věděla, bylo docela dobře možné, že tenhle chlapík cítí alespoň část z toho, čím procházel druhý pacient. Pro příště to bude znamenat docela zajímavé možnosti. Teď to jenom znamenalo, že si myslel, že ví, proti čemu stojí.