„Tvoje majitelka se o tebe nestará nijak moc dobře,“ poznamenala Semirhage. „Kdyby byla něco víc než ubohá divoška, nebylo by třeba, aby tě hyzdily všechny tyhle jizvy.“ Jeho výraz se změnil jen málo. Záchvěv opovržení. „Takže.“
Tentokrát nasadila síť na centra rozkoše, začala je pomalu stimulovat a neustále přidávala. Byl inteligentní. Zamračil se, potřásl hlavou, pak přimhouřil oči a upřel je na ni, jako dva kousky tmavého ledu. Věděl, že by neměl cítit tu stále silnější blaženost, a ačkoliv její síť neviděl, věděl, že to musí být její práce, takže proti tomu začal bojovat. Semirhage se málem usmála. Nepochybně si myslel, že proti rozkoši se bojuje snáze než proti bolesti. Při vzácných příležitostech pacienta zlomila jenom s tímhle. Poskytovalo jí to jen málo radosti a oni už poté nedokázali myslet jasně, prostě chtěli další vzrušení, které se jim rodilo v hlavě, ale bylo to rychlé, a oni byli ochotní udělat naprosto cokoliv pro víc. Právě pro vznikající problémy s myšlením nepoužila na pacientku tenhle způsob, potřebovala odpovědi. Muž ale brzy zjistí rozdíl.
Rozdíl. Zamyšleně si položila prst na rty. Proč se Shaidar Haran lišil od všech ostatních myrddraalů? Nelíbilo se jí, že objevila cosi zvláštního, právě jim šlo všechno na ruku, a myrddraal, postavený nad Vyvolené, byť jen příležitostně, byl víc než jenom zvláštní. Al’Thor byl zaslepený, veškerou pozornost soustředil na Sammaela, a Graendal říkala Sammaelovi jen tolik, aby mu zabránila všechno zničit svou pýchou. Ovšem, Graendal a Sammael určitě plánovali, jak získat výhodu, spolu, či každý zvlášť. Sammael byl horký sofar s pokřivenými plány na velení, a co udělá Graendal, nebylo o moc snazší předvídat. Nikdy nepřišli na to, že moc přichází jedině od Velikého pána, kterou poskytuje, jak se on sám rozhodne, ze svých vlastních důvodů. Ze svých rozmarů. V bezpečí své hlavy si to pomyslet mohla.
Víc ji znepokojovali Vyvolení, kteří zmizeli. Demandred trval na tom, že musejí být mrtví, ale ona a Mesaana si tak jisté nebyly. Lanfear. Pokud existovala nějaká spravedlnost, čas by ji poskytl Lanfear. Ta ženská se vždycky objevila tam, kde ji čekali nejméně, vždycky se chovala, jako by měla právo strkat prsty do plánů jiných, vždycky se utekla do bezpečí, když její vměšování způsobilo katastrofu. Moghedien. Ta číhala někde mimo dohled, ale nikdy neodešla na tak dlouho, aniž by se nějak projevila, jenom aby ostatním připomněla, že je rovněž Vyvolená. Asmodean. Zrádce, a tudíž odsouzený k záhubě, on však skutečně zmizel, a existence Shaidara Harana a její rozkazy se tu spojily, aby jí připomněly, že Veliký pán pracuje vlastními cestami směřujícími k jeho vlastním cílům.
Vyvolení nebyli víc než figurkami ve hře. Mohli být rádci nebo – baštami, ale pořád byli jen figurkami. Jestli ji sem Veliký pán dopravil v tajnosti, nemohl stejně tak přepravit Moghedien, či Lanfear, či dokonce Asmodeana? Nemohl poslat Shaidara Harana, aby předal tajné rozkazy Graendal, nebo Sammaelovi? Nebo, v tomto případě, Demandredovi, nebo Mesaaně? Jejich znepokojivé spojenectví – pokud se na to vůbec dalo použít tak silné slovo – trvalo dlouho, ale nikdo z nich jí neřekl, jestli od Velikého pána dostává v tajnosti rozkazy, stejně jako ona by jim nikdy neprozradila své rozkazy, které ji přivedly sem, či ty, které ji přiměly poslat myrddraaly a trolloky do Tearského Kamene do boje s těmi, jež poslal Sammael.
Jestli chtěl Veliký pán učinit al’Thora Nae’blisem, tak ona před ním poklekne – a počká, až uklouzne a padne jí tak do drápů. Nesmrtelnost znamenala nekonečný čas k čekání. Mezitím tu vždycky budou jiní pacienti, aby ji pobavili. Starosti jí dělal Shaidar Haran. Tcheran hrávala celkem bez zájmu, ale Shaidar Haran byl nová figurka na desce, s neznámou silou a cílem. A jedním odvážným způsobem, jak zajmout protivníkova prvního rádce a dostat ho na svou stranu, bylo obětovat bašty v předstíraném útoku. Poklekne, bude-li to třeba, a bude klečet, jak dlouho to bude třeba, ale nenechá se obětovat.
Zvláštní pocit ze sítě ji vytrhl z myšlenek. Podívala se na pacienta a rozčileně mlaskla. Hlava mu visela na stranu a bradu měl ztmavlou krví, jak si překousl jazyk. Oči měl vytřeštěné a již potažené mázdrou. Chvilka nepozornosti, a stimulovala ho příliš rychle, příliš silně. S podrážděním, které se jí však neobjevilo v obličeji, přestala usměrňovat. Nemělo smysl stimulovat mozek mršiny.
Náhle ji cosi napadlo. Jestli strážce cítil, co cítila Aes Sedai, platí to i naopak? Když se podívala na jizvy, zdobící mužovo tělo, byla si jistá, že to není možné. Dokonce i tihle prostoduší hlupáci by pozměnili pouto, kdyby to znamenalo cítit tohle. – Přesto nechala mrtvolu mrtvolou a poněkud rychleji vyšla do chodby.
Ještě než otevřela železem obité dveře do temnoty, slyšela vřískot. Zhluboka si vydechla úlevou. Zabít tu ženu dřív, než z ní dostane všechno, co věděla, by nejspíš znamenalo, že by zde musela zůstat, dokud by nebyla lapena další Aes Sedai. Přinejmenším.
Mezi chrčivým vytím se ozývala téměř nesrozumitelná slova, slova, která jako by za sebou měla všechnu sílu pacientčiny duše. „Prosíííííím! Och, Světlo, PROOOOOSÍÍÍÍÍÍÍÍM!"
Semirhage se pousmála. Nakonec to nebude tak velká zábava.
7
Otázka zamyšlení
Elain seděla na své žíněnce a dokončovala sto tahů levou rukou, pak odložila kartáč do koženého cestovního kufříku a ten zasunula pod úzkou postel. Za očima jí přetrvávala tupá bolest, jak celý den usměrňovala, vyráběla ter’angrial. Příliš často se snažila vyrobit ter’angrial. Nyneiva balancovala na stoličce s povolenými čepy, svoje po pás dlouhé vlasy si dokartáčovala už dávno a právě si doplétala volný cop na noc. Tvář se jí leskla potem.
Dokonce i když byla okna otevřená, v pokojíku bylo k zadušení. Měsíc v úplňku visel na hvězdnatém nebi. Jejich pahýl svíčky vydával jen ubohé světlo. Svíček a oleje do lamp byl v Salidaru nedostatek. Nikdo nedostal na noc více světla, pokud nepracoval s brkem a inkoustem. Pokojík byl vskutku přecpaný, kolem dvou krátkých lůžek bylo právě tak dost místa, aby se tam dalo projít. Většina toho, co jim teď patřilo, byla nacpána ve dvou otlučených truhlicích s mosaznými závěsy. Šaty přijatých a pláště, které teď rozhodně nepotřebovaly, visely na kolíčcích na stěně, kde zubatými děrami v odřené zažloutlé omítce byly vidět laťky vespod. Maličký stoleček s jednou nohou kratší byl zasunutý mezi lůžka a na rozvrzaném stojanu v rohu byl bílý džbán a umyvadlo s úžasným množstvím vrypů. Dokonce ani přijaté, které Aes Sedai na každém kroku poplácávaly po hlavě, nikdo nerozmazloval.
Ve žluté váze s rozbitým hrdlem mezi dvěma kameninovými pohárky na stolku vězela hrstka povadlých modrých a bílých kvítků – oklamaných počasím, takže vykvetly pozdě a ne moc dobře.
Jediná barevná skvrna byl zpívající kanárek se zelenými proužky v proutěné klícce. Elain mu ošetřovala zlomené křidélko. Zkusila své nepatrné umění léčit na jiném ptáčkovi, ale přinejmenším zpěváčci byli příliš malí, aby šok přežili.
Žádné stěžování, řekla si Elain pevně. Aes Sedai žily jen o málo lépe, mladší novicky a sluhové o trochu hůř, a vojáci Garetha Brynea spali nejčastěji na zemi. Co nelze změnit, je třeba vydržet. Lini to říkávala pořád. No, v Salidaru bylo jen málo pohodlí a žádný přepych. A ani žádný chládek.