Odtáhla si od těla košili a foukala do výstřihu. „Musíme tam být před nimi, Nyneivo. Víš, jak se chovají, když musejí čekat.“
Ani vánek nerozvlnil vzduch, který byl tak vyprahlý, až se zdálo, že vytahuje pot z každého póru. Muselo existovat něco, co by se s počasím dalo udělat. Ovšem, pokud ano, hledačky větru Mořského národa už to nejspíš udělaly, ale ona by přesto mohla na něco přijít, kdyby jí jen Aes Sedai daly na chvíli pokoj s ter’angrialem. Jako přijatá mohla údajně studovat, co chtěla, ale... Kdyby si myslely, že dokážu jíst a zároveň jim ukazovat, jak vyrobit ter’angrial, neměla bych pro sebe ani minutku. Aspoň zítra bude mít přestávku.
Nyneiva si přesedla na postel, zamračila se a pohrávala si s náramkem a’damu, jejž měla na ruce. Vždycky trvala na tom, že ho bude mít, i ve spánku, přestože vyvolával dost zvláštní, nepříjemné sny. Nebylo to potřeba. A’dam Moghedien udrží stejně dobře, i když bude viset na kolíčku na stěně, a navrch ještě sdílela skutečně mrňavý kumbálek s Birgitte. Birgitte byla ta nejlepší možná stráž a kromě toho Moghedien skoro brečela pokaždé, když se na ni Birgitte jenom zamračila. Měla ze všech nejmenší důvod si přát, aby Moghedien zůstala naživu, a to ji většina lidí chtěla mít mrtvou, což ona velmi dobře věděla. Dnes v noci bude náramek k ještě menšímu užitku než obvykle.
„Nyneivo, ony budou čekat.“
Nyneiva si hlasitě odfrkla – nesvědčilo jí, když měla být někomu k službám na zavolání – ale ze stolku mezi postelemi vzala jeden ze dvou plochých kamenných prstenů. Oba byly na prst příliš velké, jeden měl proužky a skvrnky modré a hnědé, druhý modré a červené, a každý byl zkroucený tak, že měl vlastně jenom jednu hranu. Nyneiva si rozvázala koženou šňůrku, kterou měla pověšenou kolem krku, a navlékla modrohnědý prsten k dalšímu, těžkému a zlatému. Lanovu pečetnímu prstenu. Nesměle se dotkla silného zlatého kroužku, než si oba zastrčila za košili.
Elain si vzala modročervený prsten a zamračila se na něj.
Prsteny byly ter’angrialy, které vyrobila jako kopie toho, co teď měla Siuan, a přestože na pohled byly prosté, ve skutečnosti byly neuvěřitelně složité. Pokud člověk spal a takový ter’angrial se dotýkal jeho kůže, dostal se díky němu do Tel’aran’rhiodu, světa snů, odrazu skutečného světa. Možná i všech světů. Některé Aes Sedai tvrdily, že existuje mnoho světů, jako kdyby musely existovat všechny možné varianty vzoru, a že všechny tyhle světy dohromady tvoří jeden ještě větší vzor. Důležité bylo, že Tel’aran’rhiod odrážel tento svět a měl určité nesmírně důležité vlastnosti. Zvlášť proto, že, pokud zatím zjistily, Věž nevěděla nic o tom, jak se do světa snů dostat.
Žádný z těchto prstenů však nefungoval tak dobře jako originál, i když fungovaly. Elain se v tom začínala zlepšovat. Ze čtyř pokusů o výrobu kopie nefungoval jenom jediný. Mnohem lepší průměr, než když vyráběla něco od samého začátku. Ale co kdyby jeden z těch, co se nepovedly, prováděl horší věci, než že jen prostě nefungoval, nebo nefungoval moc dobře? Aes Sedai se při studiu ter’angrialů utišily. Spálily v sobě schopnost usměrňovat – tak se tomu říkalo, když se to stalo náhodou, přesto to však bylo stejně nevratné. Nyneiva si to samozřejmě nemyslela, ale Nyneiva nebude spokojená, dokud nevyléčí někoho, kdo je už tři dny mrtvý.
Elain obracela prsten v prstech. Co to dělalo, bylo docela snadné pochopit, ale pořád jí unikalo „jak". „Jak“ a „proč“ bylo klíčem. U prstenů si myslela, že barevný vzor má s funkcí společného tolik, co tvar – cokoliv jiného než pokroucený prsten prostě nefungovalo, a ten, který se vybarvil jednolitě modře, vyvolával jenom děsivé noční můry – nebyla si však jistá, jak zopakovat původní červenou, modrou a hnědou. A přesto byla jemná struktura jejích kopií stejná, způsob, jakým byly uspořádány i ty nejmenší kousíčky, které nebyly vidět, dokonce je bez jediné síly nebylo možné zachytit. Proč by mělo záležet na barvách? Vypadalo to, že ve všech maličkých strukturách ter’angrialů je jedno společné vlákno, které bylo potřebné, aby fungovalo usměrňování, a další pro ty, které prostě jenom využívaly jedinou sílu – to, že zakopla o tohle, jí dovolilo vůbec se pokusit vyrobit originální ter’angrial – ale bylo toho tolik, co nevěděla, tolik, co jenom hádala.
„To tady hodláš prosedět celou noc?“ zeptala se Nyneiva suše a Elain sebou trhla. Nyneiva postavila kameninový pohárek zpátky na stolek a uložila se do postele s rukama složenýma na břiše. „To tys mluvila o tom, že je nemáme nechat čekat. Já osobně teda nehodlám poskytnout těm ženskejm důvod, aby mi umyly hlavu.“
Elain spěšně nasunula tečkovaný prsten – už to nebyl kámen, i když tak původně začínal – na šňůrku, kterou si také uvázala kolem krku. I v druhém kameninovém pohárku byl odvar z bylinek, který připravila Nyneiva, trochu oslazený medem, aby se zmírnila jeho hořká chuť. Elain vypila asi půlku, z předchozích zkušeností věděla, že jí to pomůže usnout i s bolením hlavy. Dnešní noc patřila k těm, kdy si nemohla dovolit otálet.
Natáhla se na těsnou postel a krátce usměrnila, aby zhasila svíčku, a pak mávala košilí, aby se alespoň trochu ochladila. No, aby alespoň trochu rozhýbala vzduch. „Kéž by se už Egwain dařilo lépe. Jsem tak unavená z těch útržků, co nám předhazuje Sheriam a ostatní. Chci vědět, co se děje!“
Uvědomila si, že načala nebezpečné téma. Egwain byla před měsícem a půl v Cairhienu zraněná, v den, kdy Moirain a Lanfear zemřely. V den, kdy zmizel Lan.
„Moudré říkají, že se uzdravuje,“ zamumlala ze tmy ospale Nyneiva. Pro jednou nemluvila, jako by to celé domyslela až k Lanovi. „To říká Sheriam a ten její kroužek, a ony nemají důvod nám lhát, i kdyby mohly.“
„No, ráda bych se zítra v noci koukala Sheriam přes rameno.“
„To si klidně můžeš přát –“ Nyneiva se odmlčela, aby si mohla zívnout. „To si klidně můžeš přát, aby tě sněmovna zvolila amyrlin, když už jsi v tom. Tohle by se ti aspoň mohlo splnit. Než někoho zvolí, obě budem mít na to místo dost šedin.“
Elain otevřela pusu, aby odpověděla, avšak podle příkladu druhé ženy si zívla. Nyneiva začala chrápat, ne moc hlasitě, ale s umíněnou vytrvalostí. Elain také zavřela oči, ale v myšlenkách se snažila proti své vůli soustředit.
Sněmovna byla rozhodně liknavá, přísedící se někdy sešly na necelou hodinu a jindy vůbec ne. Když s nějakou promluvila, Aes Sedai působila dojmem, že nevidí důvod ke spěchu, ačkoliv přísedící za šest adžah – v Salidaru samozřejmě nebyly žádné červené – nikomu neprozradily, o čem se při sezení bavily, natož aby to vyzradily nějaké přijaté. Rozhodně měly důvod ke spěchu. Pokud snad zůstaly jejich záměry utajené, jejich shromáždění už jistě tajemstvím nebylo. Elaida a Věž je nemohly ignorovat věčně. Kromě toho byli bělokabátníci stále jenom o pár mil dál v Amadicii a začínalo se povídat o Dračích spřísahancích přímo tady v Altaře. Světlo samo vědělo, co mohou mít Dračí spřísahanci za lubem, když je neovládá Rand. Prorok byl dobrým příkladem – nebo spíš děsivým. Nepokoje, vypálené domy a statky, lidé zavraždění pro to, že nedávali najevo dostatečný zápal při podpoře Draka Znovuzrozeného.
Nyneivino chrápání znělo, jako když se trhá látka, ale v dálce. Při dalším zívnutí Elain zapraskalo v kloubech. Otočila se na druhý bok a uhnízdila se na tenkém polštáři. Důvody ke spěchu. Sammael seděl v Illianu a na illianskou hranici bylo jen pár set mil, což bylo příliš blízko k jednomu ze Zaprodanců. Světlo samo ví, kde jsou ostatní Zaprodanci nebo co mají v plánu. A Rand. Museli se soustředit na Randa. Samozřejmě nebyl nebezpečný. Nikdy nemohl být nebezpečný. Ale byl klíčem ke všemu. Svět se teď skutečně ohýbal podle něj. A ona se s ním spojí, nějak. Min. Ona a poselstvo už musely být za polovinou cesty do Caemlynu. Nezpomaloval je žádný sníh. Ještě měsíc potrvá, než dorazí na místo. Ne že by si dělala starosti kvůli tomu, že Min jede za Randem. Nač to ta sněmovna myslela? Min. Přemohl ji spánek a ona vklouzla do Tel’aran’rhiodu...