Nyneivu píchl pocit viny a odpor, a nikoliv poprvé. Mohly jakékoliv znalosti ospravedlnit to, že nepředají jednoho ze Zaprodanců spravedlnosti? Odhalit ji by znamenalo trest, nejspíš hrozný, pro každého zúčastněného, nejen pro ni, ale i pro Elain, Siuan a Leanu. Odhalit ji by znamenalo, že vyjde na světlo i Birgittino tajemství. A všechny ty vědomosti by byly ztraceny. Moghedien možná nevěděla nic o léčení, ale poskytla Nyneivě tucet náznaků, co je možné, a musela toho mít v hlavě víc. Když bude mít takové vedení, co by nakonec mohla objevit?
Nyneiva se chtěla vykoupat, a nemělo to nic společného s horkem. „Promluvíme si o počasí,“ prohlásila hořce.
„Víš toho o ovládání počasí více než já.“ Moghedien mluvila unaveně a ozvěna únavy pronikla i náramkem. Otázek o tomto předmětu již bylo dost a dost. „Vím jenom, že to, co se děje, je práce Velikého – Temného.“ Měla odvahu se při tom přeřeknutí mile usmát. „Žádný obyčejný člověk není dost silný, aby to změnil.“
Vyžadovalo to značné Nyneivino sebeovládání, aby nezaskřípala zuby. Elain věděla o práci s počasím víc než kdokoliv jiný v Salidaru a říkala to samé. Včetně toho, že je to práce Temného, i když to by nepoznal jenom hlupák, s tím, jaké bylo horko, když mělo pomalu sněžit, nespadla ani kapka deště a potoky vysychaly. „Tak si promluvíme o použití různých tkaniv k léčení různých nemocí.“ Ta ženská tvrdila, že to sice trvalo o něco déle než při tom, jak se to provádělo dnes, ale všechna síla k léčení pocházela z jediné síly, místo z pacienta a ženy, která usměrňovala. Ovšem, taky tvrdila, že muži byli ve skutečnosti v určitých druzích léčení lepší, a tomu Nyneiva nechtěla věřit. „Přece jsi musela aspoň jednou vidět, jak se to dělá.“
Jala se vykutávat perly z hnoje. Některé informace byly hodně cenné. Jenom si přála, aby neměla pocit, že se hrabe ve slizu.
Když byla Elain venku, nezaváhala ani na chvilku, jenom mávla na Birgitte a šla dál. Birgitte, se zlatými vlasy spletenými do složitého copu, který jí sahal až k pasu, si na hlídce v úzké uličce hrála se dvěma malými chlapci. Luk měla opřený o plot vedle. Nebo se s nimi alespoň snažila hrát. Jaril a Seve se dívali na ženu v podivných širokých žlutých kalhotách a krátkém tmavém kabátku, avšak větší zájem neprojevili. Nikdy to nedělali a nikdy nemluvili. Měli to být „Manganiny“ děti. Birgitte si s nimi hrávala ráda, i když byla trochu smutná. Vždycky si ráda hrála s dětmi, zvláště s malými chlapci, a vždycky se při tom sama cítila jako malý kluk. Elain to věděla stejně dobře, jako znala svoje vlastní city.
Kdyby si myslela, že Moghedien má prsty v jejich současném stavu... Ale ta ženská tvrdila, že úplně stejně na tom byli už v době, kdy si je v Ghealdanu vybrala pro svůj převlek, jednoduše sirotci z ulice, a některé žluté sestry říkaly, že v Samaře prostě viděli příliš mnoho bouří. Elain, podle toho, co tam sama viděla, tomu věřila. Žluté sestry tvrdily, že chlapcům pomůže čas a péče. Elain doufala, že tomu tak bude. Doufala, že nenechává osobu, která je za to zodpovědná, uniknout spravedlnosti.
Nechtěla nyní myslet na Moghedien. Máti. Ne, na ni rozhodně myslet nechce. Min. A Rand. Musí existovat nějaký způsob, jak všechno zvládnout. Když jí Birgitte kývla v odpověď, Elain si toho skoro nevšimla a pod bezmračnou žhavou polední oblohou spěchala uličkou na hlavní ulici Salidaru.
Salidar byl léta opuštěný, než se zde začaly scházet Aes Sedai, prchající před Elaidiným převratem, ale teď byly na domech nové došky a na většině budov proběhly rozsáhlé opravy, i na třech velkých kamenných staveních, která bývala zájezdními hostinci. Jedno z nich, to největší, někteří nazývali Menší věž. Tady se scházela sněmovna. Byly tu samozřejmě provedeny jen naprosto nezbytné opravy. Ve většině oken bylo sklo popraskané a často žádné. Bylo zapotřebí dělat důležitější věci než opravovat sochy či fresky. Nedlážděné ulice byly přeplněné k prasknutí. Nebyly tu samozřejmě jenom Aes Sedai, ale také přijaté novicky v šatech s pruhy a pobíhající mladší novicky v čistě bílých, strážci pohybující se se smrtícím půvabem pantherů, ať už byli hubení či podsadití, sloužící, kteří následovali Aes Sedai z Věže, dokonce i pár dětí. A rovněž vojáci.
Sněmovna tady se připravovala vynutit si svoje požadavky vůči Elaidě v případě potřeby i se zbraní v ruce, jakmile vyberou skutečnou amyrlin. Z kováren za vesnicí se sem neslo vzdálené zvonění kladiv i přes hlučení davu a hovořilo o kování koní a spravování zbroje. Ulicí pomalu projížděl muž s hranatou tváří a silně prošedivělými tmavými vlasy, v pískovém kabátci a otlučeném kyrysu. Vybíral si cestu mezi lidmi a sledoval pochodující hloučky mužů s dlouhými píkami na ramenou či luky. Gareth Bryne souhlasil, že naverbuje a povede vojsko salidarské sněmovny, i když by Elain moc ráda znala všechny důvody, které ho k tomu vedly. Mělo to něco společného se Siuan a Leanou, i když co, to si neuměla představit, protože obě ženy dost dřel, zvlášť Siuan, čímž vyplňoval nějakou přísahu, jejiž podstatu Elain nedokázala vypáčit ani z jedné. Jenom Siuan si hořce stěžovala, že mu musí poklízet v pokoji a prát šaty navrch ke svým ostatním povinnostem. Stěžovala si, ale dělala to. Musela to být vážná přísaha.
Bryne přelétl pohledem Elain a téměř nezaváhal. Od chvíle, kdy dorazila do Salidaru, byl jaksi chladně zdvořilý a vzdálený, i když ho znala od kolébky. Ještě před rokem byl hlavním kapitánem královniny gardy v Andoru. Kdysi si Elain myslela, že se s máti vezmou. Ne, nebude myslet na máti! Min. Musí najít Min a promluvit si s ní.
Ale ještě se nezačala proplétat davem na prašné ulici, když ji našly dvě Aes Sedai. Nedalo se nic dělat, mohla se jenom zastavit a udělat pukrle, zatímco dav proudil kolem ní. Obě ženy jen zářily. Ani jedna neměla na tváři byť jedinou kapičku potu. Elain vytáhla kapesník z rukávu, aby si otřela obličej, a přála si, aby se už naučila tento kousek z aessedaiovské nauky. „Dobrý den, Anaiyo Sedai, Janyo Sedai.“
„Dobrý den, dítě. Máš pro nás dnes další objevy?“ Jako obvykle mluvila Janya Frende takovým způsobem, že se zdálo, jako kdyby neměla čas dostat slova z pusy. „Takové úžasné pokroky jste s Nyneivou udělaly, zvláště na přijaté. Pořád nechápu, jak to Nyneiva dělá, když má s jedinou sílou takové potíže, ale musím říct, že mě to těší.“ Na rozdíl od většiny hnědých sester, které byly často duchem nepřítomné a nestaraly se o nic kromě knih a studia, Janya Sedai byla docela upravená, každý krátký tmavý vlas kolem bezvěké tváře, prozrazující Aes Sedai pracující dlouho s jedinou sílou, měla na svém místě. Vzhled štíhlé ženy však na její adžah přece jen ukazoval. Šaty měla z prostého šedého a pevného sukna – hnědé sestry se o šaty málokdy zajímaly jinak než jako o prostředek k zakrytí nahoty – a i když s vámi mluvila, trošku se mračila, jako by mhouřila oči, ztracená v myšlenkách na něco zcela jiného. Bez toho mračení by jinak byla docela hezká. „Ten způsob, jak se zahalit do světla a stát se neviditelnou. Pozoruhodné. Jsem si jistá, že někdo zjistí, jak zarazit to vlnění, takže se budeš moct pohybovat bez něj. A Carenna je úplně nadšená tím Nyneiviným malým odposlouchávacím trikem. Je to od ní nezvedené, přijít na něco takového, avšak užitečné. Carenna si myslí, že ví, jak to upravit, aby se dalo mluvit s někým v dálce. Jen si to pomyslete. Mluvit s někým na míli daleko! Nebo dvě nebo dokonce –“ Anaiya jí položila ruku na paži a Janya se odmlčela a na druhou Aes Sedai zamrkala.