...a zjistila, že stojí na hlavní ulici tichou nocí zahaleného Salidaru, s dorůstajícím měsícem nad hlavou. Viděla docela jasně, víc, než by dovolil pouze měsíční svit. Svět snů vždycky působil světlým dojmem, světlo jako by vycházelo odevšad a odnikud, jako by tma sama měla nějakou tmavou záři. Ale takové byly i sny, a tohle byl sen, byť ne obyčejný.
Vesnice tady odrážela skutečný Salidar, ale jako zvláštní faksimile, tišší, než by ho kdy učinila noc. Za všemi okny byla tma a všude se těžce vznášela prázdnota, jako by byly všechny domy neobydlené. Tady samozřejmě byly neobydlené. Na slabé volání lelka kozodoje odpověděl další pták, a pak ještě třetí, a něco tiše šustilo v trávě, jak se to plazilo pryč v tom zvláštním polosvětle, ale stáje budou prázdné a provazové ohrady za vesnicí také, stejně jako mýtiny, kam byly sehnány ovce a dobytek. Divokých zvířat tu bude plno, ale žádné zdomácnělé. Podrobnosti se měnily mrknutím oka. Domy s doškovými střechami zůstávaly stejné, nicméně sud s dešťovkou se ocitl o kousek dál či zmizel, dveře, které byly otevřené, se zavřely. Čím pomíjivější byla ta která věc ve skutečném světě, tím víc se její umístění či stav mohly změnit a tím slabší tu byl její odraz.
Občas se v tmavé ulici něco pohnulo, někdo se objevil a po pár krocích zmizel, či se dokonce vznášel nad zemí, jako by létal. Sny mnoha lidí se mohly Tel’aran’rhiodu dotknout, ale jenom nakrátko. Což pro ně znamenalo štěstí. Další vlastností světa snů bylo, že to, co se vám stalo zde, přetrvalo i ve skutečném světě po probuzení. Když jste zde zemřeli, už jste se ze svého sna nevzbudili. Zvláštní odraz. Jenom horko tu bylo stejné.
Nyneiva tam stála v bílých šatech přijaté s pruhy na lemu vedle Siuan a Leany, celá netrpělivá. Stříbrný náramek měla i tady, ačkoliv odsud by ve skutečném světě nefungoval. Pořád Moghedien držel, ale Nyneiva, mimo své tělo, skrze něj nemohla nic cítit. Leana byla královsky štíhlá, ačkoliv podle Elainina názoru jí na půvabu trochu ubíraly její poloprůsvitné domanské šaty z tenoučkého hedvábí. Barva se navíc neustále měnila. To se tu stávalo, dokud jste se nenaučili, co dělat. Siuan na tom byla lépe. Měla na sobě prosté šaty z modrého hedvábí s nabíraným límcem a výstřihem právě dost velkým, aby byl vidět pokroucený prsten, zavěšený na náhrdelníku. Na druhou stranu se jí na šatech chvilkami objevoval krajkový lem a náhrdelník se měnil z prostého stříbrného řetízku na složité články s rubíny či ohnivými opály nebo smaragdy zasazenými do zlata, s ladícími náušnicemi, a pak tu opět bylo prosté stříbro.
Siuan kolem krku visel původní prsten. Vypadala být pevná jako okolní budovy. Elain sama sobě připadala stejně pevná, ale věděla, že ostatním připadá trochu jako z mlhy, stejně jako podle ní vypadaly Nyneiva a Leana. Málem jste si mohli myslet, že skrze ně vidíte měsíční světlo. Tohle způsobovaly kopie. Elain cítila pravý zdroj, ale saidar jí připadal slabší. Kdyby se pokusila usměrňovat, bylo by to také slabší. S prstenem, který měla Siuan, by to tak nebylo, ale to byla cena za to, že měla tajemství, které znal i někdo jiný a které se neopovažovala prozradit. Siuan věřila originálu víc než Elaininým kopiím, a tak ho nosila – nebo občas Leana – zatímco Elain a Nyneiva, jež mohly používat saidar, se musely spokojit s kopiemi.
„Kde jsou?“ chtěla vědět Siuan. Výstřih jí vyletěl nahoru a zase dolů. Teď měla šaty zelené a náhrdelník tvořila šňůra těžkých měsíčních kamenů. „Už tak je dost špatné, že mi chtějí strkat veslo do práce a veslovat, jak se jim zlíbí. A teď mě ještě nechávají čekat.“
„Já nechápu, proč ti vadí, že se k nám připojí,“ ozvala se Leana. „Ráda se díváš, jak dělají chyby. Nevědí toho ani zpolovice tolik, kolik si myslí.“ Na chvíli se látka jejích šatů nebezpečně chvěla na hranici průhlednosti. Kolem krku se jí objevil nákrčník z velkých perel a pak zmizel. Nevšimla si toho. Měla tady ještě méně zkušeností než Siuan.
„Potřebuju se pořádně vyspat,“ zamumlala Siuan. „Bryne se mě snaží uštvat. Ale já musím čekat, až se uráčí přijít ženským, co tráví půl noci tím, že se snaží rozpomenout, jak se chodí. Nemluvě o tom, jak se tu potácí tyhle dvě.“ Zamračila se na Elain a Nyneivu a zvedla oči k obloze.
Nyneiva si pevně stiskla cop, což byl jistý důkaz, že se začíná vztekat. Elain s ní pro jednou z celého srdce souhlasila. Bylo velmi těžké učit žačky, které si myslí, že vědí mnohem víc, a bylo též mnohem pravděpodobnější, že seřvou učitelku, než že je učitelka dokáže zvládnout. Jistě, ty druhé byly ještě horší než Siuan nebo Leana. Kde vůbec jsou ostatní?
Na ulici se cosi pohnulo. Byla to šestice žen obklopená září saidaru, která nezmizela. Jako obvykle se Sheriam a ostatní členky její rady prosnily do svých ložnic a vyšly ven. Elain si nebyla jistá, jak dalece zatím chápou vlastnosti Tel’aran’rhiodu. V každém případě často trvaly na tom, že věci budou dělat po svém, i když existoval lepší způsob. Kdo mohl vědět něco víc než Aes Sedai?
Těch šest Aes Sedai bylo v Tel’aran’rhiodu skutečnými začátečnicemi a jejich šaty se změnily pokaždé, když se na ně Elain podívala. Nejdřív měla vyšívaný šátek Aes Sedai s třásněmi v barvě svého adžah a s bílým plamenem Tar Valonu, odvážnou kapkou na zádech, jenom jedna, pak čtyři, pak žádná. Občas to byl lehký cestovní plášť, jako by měl zadržet prach, s plamenem na zádech a nad levým prsem. Na jejich bezvěkých tvářích samozřejmě nebyly vidět žádné účinky horka – a taky žádná stopa po tom, že by si uvědomovaly, jak se jim mění šaty.
Byly stejně mlžné jako Nyneiva nebo Leana. Sheriam a ostatní ve snech více důvěřovaly ter’angrialům, které vyžadovaly usměrňování, než prstenům – zřejmě prostě nebyly ochotné uvěřit, že Tel’aran’rhiod nemá s jedinou silou nic společného. Elain alespoň nepoznala, které používají její kopie. Někde byly tři malé kotoučky z toho, co původně bylo železem, s těsnou spirálou vyrytou po obou stranách a poháněné pramínkem ducha, pouze jedinou z pěti sil, kterou bylo možné usměrnit i ve spánku. Alespoň jinde než zde. Ostatní tři budou mít malé destičky, původně jantarové, se spící ženou nějak vypracovanou uvnitř. I kdyby měla Elain všech šest ter’angrialů před sebou, nepoznala by oba originály. Tyhle kopie se jí velmi vydařily. Jenomže to pořád byly kopie.
Když se Aes Sedai sešly na prašné ulici, zaslechla konec jejich hovoru, ačkoliv z něj nepochopila ani hlavu, ani patu.