„Takže tohle se jí zdává, ano?“ řekla Carlinya chladně. Na sněhobílých šatech se jí vyrazily rukávy, jejichž cípy jí spadaly přes ruce, a pod bradou sejí objevil vysoký těsný límec. „Někdo by s ní měl promluvil.“
„Nech to plavat, Carlinyo,“ zahihňala se Anaiya. „Gera je dobrá kuchařka. Ať si má svoje sny. Chápu, co ji na tom přitahuje.“ Náhle byla štíhlejší a vyšší. Její rysy se skutečně nezměnily, měla tu stejnou mateřskou tvář jako vždycky. Se smíchem se proměnila zpátky. „Copak v něčem pro změnu nemůžeš vidět legraci, Carlinyo?“ Dokonce i Carlinyino odfrknutí znělo chladně.
„Je jasné,“ ozvala se Morvrin, „že nás Gera viděla, bude si to však pamatovat?“ V tmavých ocelově tvrdých očích měla zamyšlený výraz. Její šaty, z prostého tmavého sukna, byly mezi šesticí z nejpevnějších. Měnily se podrobnosti, ale tak jemné, že Elain doopravdy nepoznala, co se změnilo.
„Ovšemže bude,“ ucedila Nyneiva hodně kysele. Už jim to vysvětlovala několikrát. Šest Aes Sedai se na ni podívalo se zdviženým obočím a ona zmírnila tón hlasu. Trošičku. Taky nerada drhla hrnce. „Jestli si ten sen zapamatuje, bude si ho pamatovat. Ale jenom jako sen.“
Morvrin se zamračila. Pokud se jednalo o vyžadování důkazů, byla v těsném závěsu za Beonin. Nyneivě její trpitelský výraz přinese potíže, ať už mluvila jakkoliv. Než však mohla Elain něco říci, aby odpoutala pozornost Aes Sedai od Nyneivy, promluvila Leana s výrazem blížícím se culení.
„Nemyslíte, že bychom už měly jít?"
Siuan si opovržlivě odfrkla nad její pokorou a Leana po ní ostře hodila pohledem. „Ano, budete chtít mít ve Věži co nejvíc času,“ řekla Siuan, pro změnu klidně, a odfrkla si Leana.
Skutečně se jim to dařilo moc dobře. Sheriam a ostatní nikdy ani nenapadlo, že Siuan a Leana nejsou prostě jen dvě utišené ženy, které se zuby nehty drží cíle, jenž by je udržel naživu, drží se ždibíčku toho, čím bývaly. Ty dvě ženy si neustále šly zcela dětinsky po krku. Aes Sedai by si už měly pamatovat, že Siuan měla pověst prohnané manipulátorky s neobyčejně silnou vůli a Leana, v jen o málo menší míře, taky. Kdyby předstoupily v jednotné frontě nebo ukázaly skutečnou tvář, těch šest by si na to vzpomnělo a pozorně by zkoumalo všechno, co by obě řekly. Ale rozdělené, plivající jedy jedna druhé do tváře a málem se plazící před Aes Sedai, aniž by si to zřejmě uvědomovaly... Když byla jedna váhavě přinucena souhlasit s něčím, co řekla druhá, propůjčovalo to jejímu slovu větší váhu. Když jedna namítala z očividně povrchních důvodů, mělo to také větší váhu. Elain věděla, že používají tuhle hru, aby donutily Sheriam a ostatní podpořit Randa. Jenom si přála, aby věděla, k čemu ještě ji používají.
„Mají pravdu,“ řekla Nyneiva a vrhla po Siuan a Leaně znechucený pohled. Jejich předstírání Nyneivu neustále dráždilo. Nyneiva by se za nic na světě neplazila. „Už byste měly vědět, že čím delší dobu strávíte tady, tím míň si odpočinete. Když spíte v Tel’aran’rhiodu, neprospěje vám to tolik jako normální spánek. Takže, pamatujte, že jestli uvidíte něco neobvyklýho, musíte se mít na pozoru.“ Skutečně se nerada opakovala – což se jí jasně odráželo v hlase – ale Elain musela připustit, že s těmito ženami je to často nezbytné. Kdyby jen Nyneiva nemluvila, jako by hovořila s přiblblými dětmi. „Když se někdo prosní do Tel’aran’rhiodu, jako Gera, tak má noční můru, a noční můry občas přežívají a jsou poté hrozně nebezpečný. Vyhýbejte se všemu, co vypadá neobvykle. A snažte se tentokrát ovládat svý myšlenky. Co si tady pomyslíte, může se stát skutečný. Ten myrddraal, co se posledně tak z ničeho nic vynořil, mohl být pozůstatek po nějaký noční můře, ale já myslím, že se jedna z vás zamyslela. Mluvily jste o černých adžah, jestli si vzpomenete, a probíraly jste, jestli pouštějí zplozence Stínu do Věže.“ A jako by už tohle nebylo dost špatné, dodala: „Na moudré zítra neuděláte žádný dojem, když mezi ně hodíte nějakýho myrddraala.“ Elain sebou trhla.
„Dítě,“ pravila Anaiya mírně a upravila si šátek s modrými třásněmi, který se jí náhle objevil na ramenou, „odvádíš velmi dobrou práci, ale to neomlouvá nevrlou mluvu.“
„Dostalo se vám mnoha výsad,“ dodávala Myrelle, a vůbec to neznělo mírně, „ale zřejmě zapomínáš, že to jsou výsady.“ Její zamračení mělo stačit k tomu, aby se Nyneiva roztřásla. Myrelle byla v posledních týdnech na Nyneivu stále tvrdší. Měla teď taky šátek. Měly ho všechny, což bylo špatné znamení.
Morvrin si drze odfrkla. „Když jsem já byla přijatá, každá holka, která takhle promluvila k Aes Sedai, by strávila měsíc drhnutím podlah, i kdyby měla být hned druhý den povýšena mezi Aes Sedai.“
Spěšně promluvila Elain v naději, že zabrání pohromě. Nyneiva nasadila výraz, který zřejmě považovala za smířlivý, ale vypadala mrzutě a umíněně. „Jsem si jistá, že tím nic nemyslela, Aes Sedai. Pracovaly jsme tvrdě. Prosím, odpusťte nám.“ Přidat sebe mohlo pomoci, poněvadž sama nic neprovedla. Taky ale mohly u drhnutí podlah skončit obě. Nyneivu to aspoň přimělo, aby se po ní podívala. A zřejmě se nad sebou zamyslela, protože vyhladila obličej do něčeho, co působilo celkem přívětivě, udělala pukrle a zadívala se do země, jako by se styděla. Možná se opravdu styděla. Možná. Elain spěchala dál, jako by Nyneiva pronesla formální omluvu, jež byla přijata. „Vím, že všechny chcete ve Věži strávit co nejvíce času, takže bychom neměly déle otálet. Kdybyste si všechny představily Elaidinu pracovnu, jak jste ji viděly posledně.“ Elaidu v Salidaru nikdy nikdo nenazval amyrlin a stejně se změnilo jméno amyrlininy pracovny v Bílé věži. „Všechny se nyní soustřeďte, ať tam dorazíme zároveň.“
Anaiya kývla první, ale dokonce i Carlinya a Beonin se nechaly odlákat.
Nebylo jasné, jestli se pohnulo jich deset, nebo se pohnul Tel’aran’rhiod kolem nich. Z toho mála, co Elain pochopila, to mohlo být obojí. Svět snů bylo možné téměř nekonečně tvarovat. Jednu chvíli stály na ulici Salidaru a vzápětí byly v obrovské zdobené komnatě. Aes Sedai spokojeně kývly, pořád nebyly dost zkušené, aby je nepotěšilo cokoliv, co fungovalo tak, jak si myslely, že by to fungovat mělo.
Stejně jako Tel’aran’rhiod odrážel skutečný svět, tato pracovna odrážela moc žen, které ji zabíraly poslední tři tisíce let. Zlacené kandelábry nebyly zapálené, nicméně tu bylo světlo, jak už to tak v Tel’aran’rhiodu a snech zvláštně fungovalo. Vysoký krb byl ze zlatého kandorského mramoru, podlaha z leštěné krevele z pohoří Oparů. Stěny byly obložené poměrně nedávno – před pouhým tisícem let – světlým dřevem, zvláštně pruhovaným, s vyřezávanými úžasnými zvířaty a podivnými ptáky, o nichž si Elain byla jistá, že mají svůj původ přímo v řemeslníkově představivosti. Vysoká oblouková okna byla obložena perleťově lesklým kamenem a vedla na balkon, shlížející na soukromou zahradu amyrlin. Ten kámen byl vyloven z bezejmenného města, potopeného již během Rozbití světa do Bouřlivého moře, a nikde nikdo jemu podobný již nenašel.
Každá žena, která tuto místnost používala, jí vtiskla svůj osobitý ráz, byť jen po dobu své působnosti zde, a Elaida se v tomhle od ostatních nikterak nelišila. Těžké, trůnu podobné křeslo se slonovinou vyloženým plamenem Tar Valonu na vysokém opěradle stálo za masivním psacím stolem, ozdobeným vyřezávanými trojitě propojenými kroužky. Deska stolu byla prázdná, ležely na ní jen tři kazety z altarského laku, umístěné v přesně stejných vzdálenostech od sebe. Na strohém bílém soklu u stěny stála prostá bílá váza. Ve váze byly růže, jejichž počet i barva se při každém pohledu měnily, avšak vždycky byly naaranžované s drsnou zkostnatělostí. Růže, v téhle roční době, v tomhle počasí! Na jejich růst byla jediná síla plýtvání. Elaida to stejné dělala, když byla rádkyní Elaininy matky.