Siuan žádné takové zábrany neměla. Většinou je neměla. Když se na ni Aes Sedai nedívaly, vrhala na ně mnohé zlobné pohledy. Jistě, když se po ní některá z nich podívala, vmžiku nasadila výraz pokory. Jak jednou řekla Elain, lev přežije, když se chová jako lev, a myš, když se chová jako myš. Nicméně ze Siuan byla velmi špatná a neochotná myš.
Elain měla dojem, že v Siuanině výraze zahlédla starosti. Tento úkol vykonávala Siuan od chvíle, kdy kroužku Aes Sedai prokázala, že dokáže prsten bezpečně používat – pravda, po tajných lekcích, které jí a Leaně udělovaly Elain a Nyneiva – a byl hlavním zdrojem jejích informací. Znovu navázat spojení se špehy roztroušenými po státech a převést jejich zprávy z Věže do Salidaru chvíli trvalo. Pokud to Sheriam a ostatní hodlají převzít, Siuan jim už nebude k ničemu. V dějinách Věže nikdy žádnou síť agentů nevedl nikdo jiný než hotová sestra, dokud do Salidaru nedorazila Siuan se znalostmi o špezích amyrlin a modrého adžah, jež vedla předtím, než se stala amyrlin. Beonin a Carlinya otevřeně váhaly spolehnout se na ženu, která již není jednou z nich, a ostatním do toho taky moc nechybělo. Pravdu díc, žádná z nich se ve společnosti utišené ženy necítila dobře.
Elain taky neměla nic na práci. Aes Sedai tomu mohly říkat lekce, dokonce to tak mohly i brát, ale ona z předchozích zkušeností věděla, že kdyby se je pokusila něčemu přiučit bez požádání, krátce a prostě by dostala za ucho. Byla zde, aby zodpověděla otázky, které by mohly mít, a k ničemu jinému. Pomyslela na stoličku – ta se objevila, s nohama ovinutýma vyřezávanými liánami – posadila se a čekala. Židle by byla pohodlnější, ale mohla by vyvolat poznámky. Přijatá sedící příliš pohodlně byla často považována za přijatou, která nemá nic na práci. Siuan si po chvíli udělala téměř stejnou sesličku. Stísněně se na Elain usmála – a na záda Aes Sedai se zamračila.
Když Elain tuto místnost v Tel’aran’rhiodu navštívila poprvé, stál tu půlkruh právě takových seslí, tucet či víc, před bohatě vyřezávaným stolem. Při každé návštěvě jich viděla méně, a teď tu nebyla žádná. Byla si jistá, že to něco znamená, ačkoliv si neuměla představit co. Byla si též jistá, že si to Siuan myslí taky, a nejspíš důvod rozlouskla, ale pokud ano, Elain ani Nyneivě se o tom nezmínila.
„Boje v Shienaru a Arafelu utichají,“ zamumlala Sheriam zpola k sobě, „ale pořád tu nic neukazuje na to, proč vlastně začaly. Jsou to jenom šarvátky, ale Hraničáři spolu nebojují. Mají Mornu.“ Narodila se v Saldeii a Saldeia byla jedním z Hraničních států.
„Aspoň že je v Morně pořád klid,“ dodávala Myrelle. „Skoro až moc velký. To nemůže vydržet. Dobré je, že Elaida má v Hraničních státech přehršel špehů.“ Siuan se podařilo sebou trochu škubnout a zároveň se na Aes Sedai zamračit. Elain si nemyslela, že se jí již podařilo spojit s některým ze svých agentů v Hraničních státech. Od Salidaru to bylo dost daleko.
„Cítila bych se asi líp, kdyby se to samé dalo říct o Tarabonu.“ Stránka v Beoninině ruce se prodloužila a rozšířila. Aes Sedai se na ni podívala, odfrkla si a odhodila ji. „Špehové v Tarabonu pořád mlčí. Všichni. Má o Tarabonu jenom jedinou zprávu, totiž ty klepy z Amadicie, že jsou do války zapletené Aes Sedai.“ Potřásla hlavou nad tím, jak nesmyslné je svěřit takové řeči papíru. Aes Sedai se do občanských válek nepletly. Aspoň ne natolik otevřeně, aby se to dalo odhalit. „A vypadá to, že z Arad Domanu tu je jenom hrstka zmatených papírů.“
„O Tarabonu se dozvíme brzy samy,“ uklidňovala ji Sheriam. „Za pár týdnů.“
Pátrání pokračovalo celé hodiny. Dokumentů nikdy nebyl nedostatek. Lakovaná skříňka nikdy nebyla prázdná. Vlastně štos papírů v ní jako by občas s vyndaným listem zesílil. Samozřejmě jen ty nejkratší vydržely dost dlouho, aby je bylo možné přečíst celé, ale nějaký dopis či hlášení, které již někdo prohlédl, se v kazetě občas objevily znovu. Míjely chvíle dlouhého mlčení, i když občas některý dokument vyvolal poznámku. Aes Sedai však rozebíraly jen máloco. Siuan začala přebírat kolébku a navenek tomu nevěnovala nejmenší pozornost. Elain si přála, aby dokázala to samé, nebo, ještě lépe, aby si mohla číst – na podlaze u nohou se jí objevila knížka, Putování Jaina Dlouhokrokého, než ji zase zahnala – ale ženy, které nebyly Aes Sedai, měly víc volnosti než ty, které se na Aes Sedai cvičily. Přesto posloucháním přece jen několik věcí zjistila.
Vměšování Aes Sedai v Tarabonu nebylo jediným klepem, jenž si našel cestu na Elaidin psací stůl. To, jak Pedron Niall svolával bělokabátníky, mohlo mít za cíl cokoliv, od uchvácení amadijského trůnu – což tedy rozhodně nepotřeboval – přes ukončení válek a anarchie v Arad Domanu a Tarabonu po podporu Randa. Elain by tomuhle klidně uvěřila, pokud by slunce vyšlo na západě. Byla tu hlášení o zvláštních jevech v Illianu a Cairhienu – mohly tam být i další, ale Aes Sedai zahlédly jenom tyto – vesnice zachvácené šílenstvím, noční můry kráčející za denního světla, dvouhlavá mluvící telata, zplozenci Stínu zjevující se z ničeho nic. Sheriam a druhé dvě se o tyhle informace dělily klidně. Stejné příběhy se dostávaly do Salidaru z částí Altary a Murandy a přes řeku z Amadicie. Aes Sedai je nebraly vážně, jen jako hysterické výlevy lidí, dozvěděvších se o Draku Znovuzrozeném. Elain si tím nebyla tak jistá. Viděla věci, které ony neviděly, i přes vyšší věk a větší zkušenosti. O její máti se povídalo, že sbírá vojsko v západním Andoru – pod starobylou zástavou Manetherenu, no tedy! – zároveň prý ji vězní Rand nebo prý snad uprchla do všech představitelných států včetně Hraničních a Amadicie, přičemž to poslední bylo čistě nepředstavitelné. Věž očividně ničemu z toho nepřikládala váhu. Elain by byla moc ráda věděla, čemu věřit.
Přestala dumat o tom, kde vlastně její matka je, když zaslechla, jak Sheriam zmiňuje její jméno. Nemluvila s ní. Spěšně četla z čtvercového listu papíru, který se změnil v dlouhý pergamen se třemi pečetěmi dole. Elain z rodu Trakandů bylo nezbytně nutné najít a vrátit do Věže, ať to stojí co to stojí. Pokud to ještě někdo nějak zpacká, bude „závidět té ženské Macurové". Při tom se Elain zachvěla. Cestou do Salidaru jen o vlásek unikly tomu, aby je žena jménem Ronda Macurová neposlala s Nyneivou zpátky do Věže, svázané jako rance prádla do prádelny. Vládnoucí rod Andora, četla dál Sheriam, je „klíčem", což dávalo stejně malý smysl. Klíčem k čemu?
Žádná ze tří Aes Sedai se ani neohlédla jejím směrem. Jenom si vyměnily pohledy a dál pokračovaly v tom, co dělaly. Možná na ni zapomněly, ale zase taky možná ne. Aes Sedai dělaly to, co dělaly. Pokud měla být uchráněna před Elaidou, bylo to rozhodnutí Aes Sedai, a kdyby se z nějakého důvodu rozhodly, že ji Elaidě předají spoutanou na rukou a na nohou, tak to byla také jejich volba. „Piloun před večeří taky nežádá žábu o svolení,“ vzpomněla si na Liniino rčení.
Elaidina reakce na Randovu amnestii byla zřejmá ze stavu, v jakém hlášení bylo. Elain skoro viděla, jak ten kousek papíru mačká v pěsti, začíná ho trhat, pak ho chladně uhlazuje a přikládá do kazety. Elaidiny záchvaty vzteku byly téměř vždycky chladné. Na tento dokument nic nepřipsala, ale na jiný naškrábala kousavá slova, kde vypočítávala Aes Sedai ve Věži, přičemž dávala jasně najevo, že je téměř připravená veřejně vyhlásit, že každá sestra, která neposlechne rozkaz k návratu, je zrádkyně. Sheriam a druhé dvě tuto možnost klidně probíraly. Ať už hodlalo uposlechnout kolik chtělo sester, některé musely cestovat daleko, některé dokonce ještě povolání ani nemusely dostat. V každém případě by takový výnos světu potvrdil všechny řeči o rozdělené Věži. Elaida musela být blízka panice, když o něčem takovém vůbec uvažovala, nebo úplně zešílela.