Elain přejel po zádech mráz, a nemělo to nic společného s tím, jestli je Elaida vyděšená nebo rozzuřená. Dvě stě devadesát čtyři Aes Sedai ve Věži, podporující Elaidu. Téměř jedna třetina všech Aes Sedai, téměř tolik, kolik se jich sešlo v Salidaru. Bylo docela dobře možné, že nejlepší, več mohly doufat, by bylo, kdyby se zbytek také rozdělil na poloviny. Vlastně to by bylo ještě lepší, než co se dalo čekat. Po velkém přílivu na začátku se počty, přicházející do Salidaru, snížily na pouhý pramínek. Snad se příliv do Věže také zeslabil. Bylo to možné.
Nějakou dobu zase pátraly mlčky, pak vyjekla Beonin: „Elaida vyslala poselstvo k Randu al’Thorovi.“ Elain vyskočila a jen tak tak stačila zavřít pusu, když na ni Siuan velitelsky kývla, což zkazila jen maličko tím, že nejdřív nedokázala nechat zmizet spletenou kolíbku.
Sheriam po papíru sáhla, ale než se ho dotkla, změnil se ve tři listy. „Kam je poslala?“ zeptala se ve chvíli, kdy Myrelle dodala: „Kdy opustily Tar Valon?“ Vážnost tu visela jen za konečky prstů.
„Do Cairhienu,“ odpovídala Beonin. „A neviděla jsem kdy, pokud to tam stálo. Ale určitě pojedou do Caemlynu, jakmile zjistí, že tam je.“
I tak to bylo docela dobré. Z Cairhienu do Caemlynu jim to mohlo trvat měsíc i víc. Salidarské poselstvo se k němu určitě dostane první. Elain měla pod žíněnkou v Salidaru nacpanou potrhanou mapu a každý den si na ní značila, jak daleko si myslela, že mohlo poselstvo urazit z cesty do Caemlynu.
Šedá sestra však ještě nedomluvila. „Zdá se, že Elaida mu chce nabídnout svou podporu. A doprovod do Věže.“ Sheriam zvedla obočí.
„To je nesmysl.“ Myrelle potemněly olivové líce. „Elaida byla červená.“ Amyrlin patřila všem adžah a žádnému, nicméně žádná nedokázala prostě zapomenout, odkud vzešla.
„Ta ženská udělá cokoliv,“ bručela Sheriam. „Podpora Bílé věže by mu mohla připadat přitažlivá.“
„Třeba bychom mohly poslat zprávu Egwain přes ty aielské ženy?“ navrhla pochybovačným tónem Myrelle.
Siuan si hlasitě a velmi zvučně odkašlala, ale Elain už toho měla až po krk. Varovat Egwain bylo samozřejmě životně důležité – Elaidini lidé by ji určitě odvlekli zpátky do Věže, kdyby ji v Cairhienu objevili, a přijetí, jehož by se jí dostalo, by jistě nebylo příjemné – ale ten zbytek...! „Jak si můžete myslet, že by Rand vůbec poslouchal něco, co řekne Elaida? Copak si myslíte, že neví, že je z červeného adžah a co to znamená? Ony mu nechtějí nabídnout podporu, a vy to víte. Musíme jej varovat!“ V tom, co říkala, byl rozpor a ona to věděla, ale jejího jazyka se zmocnil strach. Kdyby se Randovi něco stalo, zemřela by.
„A jak tedy navrhuješ, že to my máme udělat, přijatá?“ otázala se chladně Sheriam.
Elain se obávala, že musí vypadat jako právě leklá ryba, s pusou takhle otevřenou. Neměla ani tušení, jak odpovědět. Zachránilo ji náhlé zavřísknutí v dálce, následované řevem z předpokoje. Byla sice u dveří nejblíž, ale probíhala jimi s ostatními těsně za patami.
Místnost byla, až na kronikářčin psací stůl s úhlednými hromádkami papírů a srovnanými hraničkami svitků a dokumentů a řadu křesel u stěny, kde čekávaly Aes Sedai na rozhovor s Elaidou, úplně prázdná. Anaiya, Morvrin a Carlinya byly pryč, ale křídlo vysokých dveří do chodby se ještě dovíralo. Zužující se mezerou sem doléhal zoufalý jekot nějaké ženy. Sheriam, Myrelle a Beonin málem srazily Elain, jak spěchaly do chodby. Sice vypadaly dost mlžně, ale na dotek byly pevné až dost.
„Buďte opatrné,“ křičela Elain, ale stejně se nedalo dělat nic jiného než sebrat suknice a co nejrychleji je následovat společně se Siuan. Vstoupily do scény z noční můry. Doslova.
Asi třicet kroků napravo se nástěnnými koberci ověšená chodba rozšiřovala do kamenné jeskyně, která se táhla jakoby bez konce. Rudá záře roztroušených ohňů a ohřívadel místy vytvářela světlejší skvrny. Všude byli jen trolloci, velcí, s lidskou postavou, až příliš lidské tváře však měli pokřivené zvířecími tlamami a čenichy a zobáky, a na hlavách měli rohy, kly či péřové hřebeny. Ti v dálce vypadali nehmotněji než ti blízko, jenom jakoby zpola zformovaní, kdežto ti nejbližší byli obři dvakrát vyšší než dospělý muž, dokonce větší než skuteční trolloci, všichni odění v kůži a černých osnířích s hroty, tančili kolem ohňů na vaření a kotlů, skřipců a podivných hrotnatých rámů a kovových tvarů.
Skutečně to byla noční můra, ačkoliv větší, než o jaké kdy Elain slyšela od Egwain či moudrých. Jak se jednou osvobodily z mysli, která je stvořila, takové věci občas proplouvaly světem snů a někdy se uhnízdily na nějakém místě. Aielské chodící ve snu je ze zásady ničily, kdykoliv na ně narazily, ale ony – i Egwain – jí říkaly, že nejlepší je se jim vyhnout, pokud už na nějakou narazí. Naneštěstí Carlinya očividně neposlouchala, když jim to s Nyneivou tlumočily.
Bílá sestra byla spoutaná a visela za kotníky na řetěze, který mizel v temnotě nahoře. Elain viděla, že ji stále obklopuje záře saidaru, ale Carlinya se zoufale zmítala a ječela, zatímco ji pomalu, po hlavě spouštěli do velkého černého kotle, v němž bublal vřelý olej.
Když Elain vybíhala do chodby, Anaiya a Morvrin se zastavily na hranici, kde se chodba měnila v jeskyni. Chviličku tam stály, potom se jejich nejasné postavy náhle jako by protáhly směrem k hranici, jako kouř vtahovaný komínem. V okamžení byly uvnitř a Morvrin ječela, jak dva trolloci otáčeli velkými železnými koly, která ji natahovala stále víc, a Anaiya visela za zápěstí a trolloci kolem ní tančili a švihali ji kovovými pruty, které jí trhaly šaty na kusy.
„Musíme se propojit,“ řekla Sheriam a záře, jež ji obklopovala, se spojila s tou kolem Myrelle a Beonin. Ani tak se zdaleka neblížila jasu obklopujícímu jedinou ženu v bdělém světě, ženu, která nebyla rozmlženým snem.
„Ne!“ křičela naléhavě Elain. „Nesmíte to brát jako skutečnost. Musíte s tím zacházet jako s –“ Popadla Sheriam za paži, ale pramen ohně, který ty tři spletly, slabý, i když byly propojené, již dosáhl hranice mezi snem a noční můrou. Tkanivo tam zmizelo, jako by je noční můra pohltila, a tři Aes Sedai to zároveň vtáhlo, jako když mlhu zachytí vítr. Měly čas jen na vyděšené zavřísknutí, než se dotkly hranice a zmizely. Sheriam se znovu objevila uvnitř, hlava jí vyčnívala z tmavého kovového zvonu. Trolloci otočili držadly a trhly zvenčí za páky a Sheriaminy rudé vlasy prudce zavlály, jak stále hlasitěji vřeštěla. Po druhých dvou nebylo ani vidu, ani slechu, ale Elain měla dojem, že z dálky slyší další jekot a někdo kvíleclass="underline" „Ne!“ pořád dokola, další křik o pomoc.
„Vzpomínáš si, co jsme vám říkaly o rozhánění nočních můr?“ zeptala se Elain.
Siuan, s očima upřenýma na scénu, odehrávající se před ní, kývla. „Nesmíš to brát jako skutečnost. Snaž se v duchu upřesnit, jak by to vypadalo bez ní.“