To byla Sheriamina chyba, nejspíš též chyba všech Aes Sedai. Když se snažily usměrňovat proti noční můře, tak ji braly jako skutečnou, a když ji takto přijaly, vtáhla je do sebe stejně jistě, jako by do ní vstoupily dobrovolně, a ony zůstaly bezmocné, pokud by si nevzpomněly na to, co zapomněly. Což žádná zřejmě nedělala. Sílící vřískot se Elain zavrtával do uší.
„Chodba,“ mumlala a snažila se v hlavě vytvořit chodbu, jak vypadala, když ji viděla naposledy. „Mysli na chodbu, tak jak si ji pamatuješ."
„Snažím se, holka,“ zavrčela Siuan. „Nefunguje to.“
Elain si povzdechla. Siuan měla pravdu. Ani jedna čárka na scéně před nimi se nezachvěla. Sheriam se hlava nad kovovým obalem, který ji jinak zcela obklopoval, málem viditelně třásla. Morvrin svoje vytí vyrážela s bolestným funěním. Elain měla dojem, že skoro slyší, jak se jí trhají klouby. Carlinyiny vlasy, které jí nyní visely dolů, se už skoro dotýkaly vlnící se hladiny horkého oleje. Dvě ženy nestačily. Noční můra byla příliš velká.
„Potřebujeme ostatní,“ řekla.
„Leanu a Nyneivu? Holka, i kdybychom věděly, kde je hledat, Sheriam a ostatní budou mrtvé dřív...“ Odmlčela se a zahleděla se na Elain. „Ty nemyslíš Leanu a Nyneivu, viď? Ty myslíš Sheriam a...“ Elain jenom kývla. Bála se i promluvit. „Nemyslím, že nás odsud uslyší nebo uvidí. Ti trolloci se po nás ani neohlédli. To znamená, že to musíme zkusit zevnitř.“ Elain znovu kývla. „Holka,“ prohodila Siuan hluše, „máš lví kuráž, a možná tolik rozumu, co rybařík.“ S těžkým povzdechem dodala: „Ale já taky nevidím jinou cestu.“
Elain s ní souhlasila ve všem, snad kromě kuráže. Kdyby neměla tak ztuhlá kolena, byla by se složila na hromádku na podlahu, jejíž dlaždice vytvářely vzor v barvách všech adžah. Uvědomila si, že má v ruce meč, velký lesklý kus oceli, naprosto k ničemu, i kdyby věděla, jak s ním zacházet. Pustila meč z ruky a on zmizel dřív, než dopadl na podlahu. „Čekání ničemu nepomůže,“ zamumlala. Ještě chvíli, a všechna kuráž, kterou se jí podařilo vyškrábat, se určitě vypaří.
Společně se Siuan vykročily k hranici. Elain došlápla na dělicí čáru a náhle cítila, jak ji to vtahuje, jako vodu vodovodem.
Jednu chvíli stála v chodbě a zírala na ty hrůzy, vzápětí už ležela na břiše na šedém kameni, zápěstí a kotníky měla pevně svázané za zády a ty hrůzy byly všude kolem ní. Jeskyně se táhla bez konce všemi směry. Chodba Věže již zřejmě neexistovala. Vzduchem se nesl jekot, odrážející se od skalních stěn a stropu, odkud visely stalaktity, z nichž kapala voda. Pár kroků od ní stál nad zuřící výhní velký černý kotel, z něhož stoupala pára. Trollok s kančím rypákem i s kelci dovnitř házel něco, co vypadalo jako neidentifikovatelné kořínky. Kotel na polívku. Trolloci jedli asi všechno. Včetně lidí. Myslela na to, jak má ruce i nohy volné, ale drsný provaz se jí dál zařezával do masa. Dokonce i bledá záře saidaru zmizela. Pravý zdroj pro ni již neexistoval, tady ne. Skutečná noční můra, a ona v ní byla docela lapená.
Přes křik se k ní donesl Siuanin hlas, zněl jako bolestné sténání. „Sheriam, poslouchej mne!“ Světlo samo vědělo, co jí dělají. Elain ostatní neviděla. Jenom je slyšela. „Tohle je sen! Ááh.....áááááááh! M-mysli na to, jak by to mělo být!“
Elain se přidala. „Sheriam, Anaiyo, všechny, poslouchejte mě! Musíte myslet na chodbu, jaká byla! Jaká skutečně je! Toto je skutečné jenom tak dlouho, dokud tomu věříte!“ Pevně si představila chodbu, barevné dlaždice v uspořádaných řadách a zlacené kandelábry a tkané goblény jasných barev. Nic se nezměnilo. Řev se zde stále rozléhal. „Musíte myslet na tu chodbu! Podržte v duchu její obraz a ona pak bude skutečná! Můžete to porazit, když to zkusíte!“ Trollok se na ni podíval. Teď držel velký nůž s ostrou špičkou. „Sheriam, Anaiyo, musíte se pořádně soustředit! Myrelle, Beonin, soustřeďte se na chodbu!“ Trollok ji převrátil na bok. Snažila se odplazit, ale mohutné koleno ji bez námahy udrželo na místě, zatímco jí prořezával šaty jako lovec stahující mrtvého jelena. Zoufale se držela obrazu chodby. „Carlinyo, Morvrin, pro všechnu lásku Světla, soustřeďte se! Myslete na chodbu! Chodba! Všechny! Myslete!“ Trollok cosi zavrčel drsným jazykem, který nikdy nebyl určen pro lidská mluvidla, hodil ji na břicho, klekl si na ni a silnými koleny jí drtil paže proti zádům. „Chodba!“ vyvřískla. Trollok jí zapletl silné prsty do vlasů a zvrátil jí hlavu dozadu. „Chodba! Myslete na chodbu!“ Trollok jí položil nůž na napjatý krk pod levým uchem. „Chodba! Chodba!“ Čepel prořízla kůži.
Náhle zírala na barevné dlaždice pod nosem. Přitiskla si ruce na hrdlo, radovala se, že je má volné, ucítila vlhkost a dala si ruku před oči. Krev, ale jenom lehká šmouha. Otřásla se. Kdyby se tomu trollokovi podařilo jí podříznout hrdlo... To už by žádné léčení nepomohlo. Znovu se otřásla a pomalu se zvedla. Byla v chodbě Věže před amyrlininou pracovnou a po trollocích nebo jeskyni nebylo nikde ani stopy.
Byla tu i Siuan a prohlížela si přes rozervané šaty řádné modřiny, i Aes Sedai, mlžné postavy, téměř trosky. Carlinya byla v nejlepším stavu, jak tu tak stála s vytřeštěnýma očima a třásla se, sahala si na vlasy, které jí teď končily ožehnutými konečky jen dlaň od hlavy. Sheriam a Anaiya vypadaly jako brečící hromádky v zakrvácených hadrech. Myrelle se choulila do sebe, tvář měla popelavou a byla nahá a pokrytá dlouhými rudými škrábanci a podlitinami. Morvrin zasténala pokaždé, když se pohnula, a pohybovala se nepřirozeně, jako by jí už klouby pořádně nefungovaly. Beonin měla šaty rozervané na cáry, klečela, lapala po dechu a třeštila oči víc než obvykle, přičemž se opírala o stěnu, aby nepřepadla na nos. Elain si náhle uvědomila, že jí šaty i spodnička visí na ramenou, vepředu hladce rozříznuté. Lovec stahující mrtvého jelena. Otřásla se tak, že málem upadla. Spravit šaty byla prostě otázka myšlenky, ale nebyla si jistá, jak dlouho potrvá náprava vzpomínek.
„Musíme se vrátit,“ pronesla Morvrin, klečící neohrabaně mezi Sheriam a Anaiyou. Přes ztuhlé klouby a steny mluvila stejně pevně jako obvykle. „Je třeba provést léčení a žádná z nás to nedokáže ve stavu, v jakém jsme.“
„Ano.“ Carlinya se znovu dotkla krátkých vlasů. „Ano, nejlepší bude, když se vrátíme do Salidaru.“ Hlas měla rozhodně rozechvělejší než normálně.
„Já tady ještě chvíli zůstanu, jestli nikdo nemá nic proti tomu,“ oznámila jim Siuan. Nebo to spíš navrhla, tím pokorným hlasem, který se k ní vůbec nehodil. Šaty měla zase celé, ale modřiny zůstaly. „Mohla bych zjistit ještě něco, co by se hodilo. Mám jenom pár boulí a už jsem dopadla hůř, když jsem vypadla ze člunu.“
„Vypadáš spíš jako někdo, na koho člun spadl,“ poznamenala Morvrin, „ale rozhodnutí je na tobě.“
„Já taky zůstanu,“ řekla Elain. „Můžu Siuan pomoct a zraněná nejsem ani trošku.“ Pokaždé, když polkla, uvědomila si ten škrábanec na hrdle.
„Já pomoc nepotřebuju,“ řekla Siuan ve chvíli, kdy ještě důraznějším tónem vyjela Morvrin: „Dneska v noci sis zachovala chladnou hlavu. Tak to teď nepokaz. Půjdeš s námi.“
Elain nevrle kývla. Hádáním by se nikam nedostala, jen do horké vody s mydlinkami. Mohli jste si myslet, že tady učí hnědá sestra a Elain je žačka. Aes Sedai si nejspíš myslely, že do té noční můry spadla stejně jako ony. „Pamatujte si, ze sna můžete vstoupit přímo do vlastního těla. Nemusíte se nejdřív vracet do Salidaru.“ Nedalo se poznat, jestli ji slyšely. Morvrin se otočila, jakmile přikývla.