„Jen klid, Sheriam,“ říkala rozložitá žena uklidňujícím tónem. „Za chviličku budeme zpátky v Salidaru. Jen klid, Anaiyo.“ Sheriam aspoň přestala brečet, i když stále sténala bolestí. „Carlinyo, pomohla bys Myrelle? Jsi připravená, Beonin? Beonin?“ Šedá sestra zvedla hlavu a chvíli na Morvrin zírala, než kývla.
Šest Aes Sedai zmizelo.
Elain se ještě naposled ohlédla na Siuan a následovala je – ale nešla do Salidaru. Někdo jí nejspíš přijde vyléčit ten škrábanec na krku, pokud si toho všimly, ale ještě nějakou dobu se budou starat o šest Aes Sedai, které budou po probuzení vypadat, jako kdyby je protáhli obludným mechanickým strojkem. Elain měla těch několik minut a v duchu další cíl.
Velký sál v paláci její matky v Caemlynu se kolem ní nezjevil zrovna snadno. Než se ocitla na červenobílých dlaždicích na podlaze pod hodně vysokým klenutým stropem mezi řadami mohutných bílých sloupů, cítila jakýsi odpor. Světlo opět přicházelo odevšad a odnikud. Obrovská okna pod stropem, na nichž byl střídavě vypodobněn stříbrný lev Andoru, nejstarší královny říše a výjevy z velkých andorských vítězství, nebyla díky tmě venku téměř vidět.
Elain okamžitě poznala změny a pochopila, že díky nim se sem dostávala s takovými obtížemi. Na pódiu na konci sálu, kde by měl stát Lví trůn, byla místo něj jakási velkolepá obludnost zdobená draky, jiskřícími zlatem a rudým smaltem, se slunečními kameny místo očí. Trůn její matky však nebyl z místnosti odstraněn, stál na jakémsi podstavci za a nad tou hroznou věcí.
Elain prošla sálem a vylezla po bílých mramorových stupních, aby se podívala na pozlacený trůn andorských královen. Stříbrný lev Andoru, zasazený v měsíčních kamenech v rubínovém poli na opěradle, by byl vidět nad matčinou hlavou.
„Co to děláš, Rande, al’Thore?“ zašeptala drsně. „Co si myslíš, že děláš?“
Velice se bála, že když tu není, aby ho vedla mezi propastmi, všechno zhudlaří. Pravda, Taireny zvládal docela dobře a Cairhieňany očividně taky, ale její lidé byli jiní, drsně otevření a přímočaří, neměli moc rádi, když s nimi někdo manipuloval nebo je zastrašoval. Co fungovalo v Tearu nebo Cairhienu, to mu tady mohlo vybuchnout do obličeje jako ohňostrůjcovy rachejtle.
Kdyby tak jen mohla být s ním. Kdyby ho tak jen mohla varovat před poselstvem z Věže. Elaida musela mít schovaný nějaký trik, který spustí, až to bude nejméně čekat. Bude mít dost rozumu, aby to poznal? Vlastně neměla ani ponětí, jaké rozkazy mělo poselstvo ze Salidaru. Přes Siuanino úsilí většina Aes Sedai v Salidaru zřejmě měla na Randa al’Thora dva názory. Byl Drakem Znovuzrozeným, předpovězeným spasitelem lidstva, ale taky to byl muž, který mohl usměrňovat, odsouzený k šílenství, smrti a zkáze.
Postarej se o něj, Min, říkala si v duchu. Dostaň se k němu rychle a postarej se o něj.
Žárlivě ji píchlo, že Min bude tam, kde chtěla být ona. Mohla se o něj dělit, ale bude mít jednu část z něj jenom pro sebe. Spojí se s ním jako se strážcem, ať to stojí co to stojí.
„Udělám to.“ Natáhla ruku ke Lvímu trůnu, aby přísahala, jako královny přísahaly od samého vzniku Andoru. Podstavec byl pro ni příliš vysoký, aby dosáhla, ale snaha by se měla počítat. „Udělám to."
Čas běžel dál. Některá Aes Sedai za ní v Salidaru přijde, aby ji vzbudila a vyléčila ten mrňavý škrábanec na krku. S povzdechem vystoupila ze sna.
Zpoza sloupů velkého sálu vystoupil Demandred a podíval se ke dvěma trůnům, kde zmizela ta holka. Elain Trakandovna, pokud se skutečně nemýlil, a podle toho, jak vypadala průhledně, používala nějaký menší ter’angrial, vyrobený pro cvičení studentů začátečníků. Hodně by dal za to, co měla v hlavě, avšak její slova a výraz byly jasné až dost. Nelíbilo se jí, co tu al’Thor prováděl, ani trochu, a hodlala s tím již něco udělat. Odhodlaná mladá žena, usoudil. V každém případě další vlákno ve spleti sebou škublo, jakkoliv chabý jeho tah nakonec mohl být.
„Ať vládne Pán chaosu,“ řekl trůnům – ačkoliv by pořád moc rád věděl, proč to tak musí být – a otevřel průchod, jímž opustil Tel’aran’rhiod.
8
Sbírá se bouře
Nyneiva se probudila ráno s prvním světlem a cítila se celá rozlámaná. Měla pocit, že se blíží špatné počasí, a přesto letmý pohled z okna neodhalil jediný mráček, kazící ještě šedou oblohu. Den již sliboval další výheň. Košili měla propocenou a pokroucenou, jak se neustála obracela a házela sebou na posteli. Kdysi se dokázala spolehnout na svou schopnost naslouchat větru, ale od chvíle, co opustila Dvouříčí, se to zřejmě nějak zvrtlo, aniž ji však schopnost zcela opustila.
Čekání, až na ni bude řada u umyvadla, taky nepomohlo, ani to, když musela poslouchat Elainin recitál, když jí druhá žena vyprávěla, co se stalo poté, kdy je opustila v Elaidině pracovně. Ona noc strávila dlouhým marným pátráním v ulicích Tar Valonu, které byly až na ni, holuby, potkany a hromady odpadků, prázdné. To byl šok. Tar Valon byl vždy udržován beze smítka. Elaida musela město hrozně zanedbávat, když se odpadky ukázaly i v Tel’aran’rhiodu. Jednou oknem taverny poblíž Jižního přístavu, ze všech míst, zahlédla Leanu, ale když vběhla dovnitř, šenk byl prázdný až na čerstvě namodro natřené stoly a lavice. Měla to jednoduše vzdát, ale Myrelle ji v poslední době pořád sužovala, takže Nyneiva chtěla mít čisté svědomí, až té ženské řekne, že se snažila. Myrelle dokázala poznat vytáčky rychleji než kdo jiný, koho kdy Nyneiva viděla či slyšela. Když skončila, vystoupila z Tel’aran’rhiodu a našla Elainin prsten již ležet zase na stole. Elain spala hlubokým spánkem. Pokud by existovala cena za zbytečnou námahu, byla by jiurčitě získala. A nyní zjistila, že Sheriam a ostatní se málem nechaly zabít... Dokonce i kanárek, zpívající v proutěné klícce, si vysloužil kyselý pohled.
„Ony si myslí, že všechno znají,“ bručela Nyneiva znechuceně. „Vykládala jsem jim o nočních můrách. Varovala jsem je, a včera v noci to nebylo poprvý.“ Rozdíl neznamenalo, že všech šest sester bylo vyléčeno dřív, než se vůbec vrátila z Tel’aran’rhiodu. Příliš snadno to mohlo skončit mnohem hůř – neboť si ony myslely, že všechno znají. Při přeplétání copu na denní nošení ji zdržovalo, že se za něj pořád podrážděně tahala. Ve vlasech se jí občas zachytil i náramek a’damu, ale ona ho nehodlala sundat. Dneska byla řada na Elain, aby ho nosila, ale ta by ho docela klidně nechala pověšený na kolíčku na zdi. Náramkem k ní proudily starosti a nevyhnutelný strach, ale silnější než to bylo rozčilení. „Marigan“ už nepochybně pomáhala s přípravou snídaně. Pracovat jí zřejmě žralo mnohem víc než to, že je vězeň. „Tos vymyslela dobře, Elain. Neřeklas, jak ses do toho dostala sama potý, co ses snažila ostatní varovat.“
Elain si pořád ještě otírala obličej ručníkem. „Nebylo příliš těžké to vymyslet. Na takhle velkou noční můru bylo potřeba všech, abychom ji zvládly. Třeba se naučily troše pokory. Třeba nebude schůzka s moudrými dneska v noci tak špatná.“
Nyneiva kývla. Tohle si myslela taky. Ne to o Sheriam a ostatních. Aes Sedai se naučí pokoře, až budou mít kozy křídla, a navíc den před schůzkou s moudrými. To o Elain. Nejspíš se nechala v té noční můře chytit taky, i když to ta holka nikdy nepřizná. Nyneiva si nebyla jistá, jestli si Elain myslí, že přijímat uznání za odvahu je vychloubání, nebo jestli si prostě neuvědomuje, jak je odvážná. Tak nebo tak, Nyneiva byla rozpolcená mezi obdivem k chrabrosti druhé ženy a přáním, aby to Elain aspoň jednou přiznala. „Měla jsem dojem, že vidím Randa.“ Ručník letěl na stůl.