„On tam byl osobně?“ To bylo podle moudrých dost nebezpečné. Člověk riskoval, že ztratí část toho, co je v něm lidského. „Varovala jsi ho před tím.“
„Kdy on začal poslouchat rozumný důvody? Jenom jsem ho zahlídla. Možná se jen ve snu dotkl Tel’aran’rhiodu.“ To nebylo moc pravděpodobné. Očividně obstavoval své sny ochranami tak silnými, že světa snů nemohl podle Nyneivy dosáhnout jinak než osobně v těle, dokonce i kdyby byl snílek a měl jeden z prstenů. „Možná to byl jenom někdo, kdo se mu trochu podobal. Jak jsem říkala, byla to jenom chvilička, na náměstí před Věží.“
„Měla bych tam být s ním,“ zamumlala Elain. Vyprázdnila umyvadlo do nočníku a ustoupila stranou, aby se ke stojanu dostala i Nyneiva. „On mě potřebuje.“
„On potřebuje to, co vždycky.“ Nyneiva se zlobně mračila, když nalévala do umyvadla vodu ze džbánu. Velice nerada se umývala ve vodě, která celou noc stála. Aspoň však nebyla studená. Něco takového, jako studená voda, už neexistovalo. „Aby mu někdo ze zásady dal jednou týdně za uši a udržoval ho na tý správný cestě.“
„To není spravedlivé.“ Jak si Elain přetahovala přes hlavu čistou spodničku, zněl její hlas tlumeně. „Já si kvůli němu dělám pořád starosti.“ Ve výstřihu se jí objevila hlava, tvářila se však spíš ustaraně než vzdorně, i přes tón hlasu. Pak si z kolíku vzala bílé šaty s pruhy na lemu. „Dokonce si o něj dělám starosti i ve svých snech! Myslíš si, že on tráví všechen svůj čas starostmi o mne? Já tedy ne.“
Nyneiva kývla, i když si v duchu řekla, že to není to samé. Randovi řekli, že Elain je v bezpečí s Aes Sedai, i když ne kde. Jak mohl být Rand někdy v bezpečí? Sklonila se nad umyvadlo a z košile jí vyklouzl Lanův těžký prsten, pověšený na kožené šňůrce. Ne, Elain měla pravdu. Ať už Lan prováděl cokoliv, Nyneiva pochybovala, že na ni myslí byť z poloviny tak často jako ona na něj. Světlo, ať je naživu, i kdyby na mě vůbec nemyslel. Ta možnost ji rozzlobila natolik, že si málem vyrvala cop i s kořínky, kdyby neměla ruce plné mýdla a ručníku. „Nesmíš si kvůli tomu chlapovi dělat pořád starosti,“ řekla kysele, „i když se chceš stát zelenou. Co včera v noci zjistily?“
Byl to dlouhý příběh, i když v něm bylo málo šťávy, a po chvíli se Nyneiva posadila na Elaininu postel, poslouchala a ptala se. Ne že by jí odpovědi příliš pomohly. Jenom to nebylo stejné, když ty dokumenty neviděla sama. Bylo velice dobře, že Elaida se konečně dozvěděla o Randově amnestii, ale co tím myslela? Potvrzení, že Věž oslovuje vladaře, mohla být nakonec dobrá zpráva. Mohlo by to pod sněmovnou zapálit oheň. Něco muselo. Že Elaida vysílá k Randovi poselstvo, rozhodně znamenalo nepříjemnosti, ale on nemohl být tak hloupý, aby poslouchal někoho, kdo přicházel od Elaidy. Nebo mohl? V tom, co Elain vyslechla, prostě nebylo dost informací. A co to Rand udělal, postavit Lví trůn na podstavec? Mohl být Drak Znovuzrozený a tenhle aielský car něco, ale ona se nemohla přenést přes skutečnost, že se o něj starala, když byl malý, a naplácala mu, když to potřeboval.
Elain se dál oblékala a skončila s tím dřív, než dovykládala celý příběh. „Zbytek ti povím později,“ vyhrkla a zmizela ze dveří.
Nyneiva zavrčela a beze spěchu se dál oblékala. Elain dneska učila svou první třídu novicek, něco, co Nyneivě zatím nedovolily. Ale ačkoliv jí nesvěřily výuku novicek, byla tu pořád ještě Moghedien. Brzy skončí s přípravou snídaně.
Když Nyneiva ženu našla, jediná potíž byla, že Moghedien byla až po lokty ponořená v mydlinkové vodě a stříbrný obojek a’damu na ní vypadal zvlášť nemístně. Nebyla sama. Tucet dalších žen usilovně drhlo šaty na valchách na oploceném dvorku mezi kotly s vřelou vodou, z nichž stoupala pára. Další ženy věšely první várku prádla na dlouhé šňůry natažené mezi tyčemi, avšak na řadu na valchách čekaly hromady lůžkovin, spodního prádla a všech možných hábků. Pohled, který Moghedien po Nyneivě vrhla, měl stačit, aby ji usmažil ve vlastní šťávě. A’damem projela nenávist, stud a vztek, které málem stačily, aby překryly všudypřítomný strach.
Žena, řídící velké prádlo, jako hůlka hubená šedivá stařena jménem Nildra, přišustila blíž s plácačkou, kterou držela jako žezlo, a tmavé vlněné sukně měla podvázané pod koleny, aby si je neušpinila na zemi, rozblácené šplíchající vodou. „Dobré ráno, přijatá. Asi chceš Marigan, co?“ Hlas měla suchý, mísila se v něm úcta s vědomím, že zítra může kterákoliv přijatá skončit na den i měsíc u ní jako pračka, kterou bude dřít a sekýrovat stejně tvrdě jako ostatní, pokud ne víc. „No, ještě ji nemůžu nechat jít. Zatím mám málo lidí. Jedno z mých děvčat se dneska vdává, další utekla a dvě jsou jen na lehkou práci, protože jsou těhotné. Myrelle Sedai mi řekla, že si ji můžu vzít. Za pár hodin se bez ní možná obejdu. Uvidím.“
Moghedien se narovnala a otevřela ústa, ale Nyneiva ji umlčela důrazným pohledem – a nenápadně sáhla na náramek a’damu na svém zápěstí – takže se starší žena znovu dala do práce. Stačilo pár nevhodných slov, stížnost, kterou by nikdy nemohla vznést selka, za niž se vydávala, a už by byla na cestě k utišení a popravčímu lešení, a Nyneiva a Elain by na tom nebyly o mnoho líp. Nyneiva proti své vůli polkla úlevou, když se Moghedien znovu skonila k valše a pohybovala rty, jako by tiše nadávala. A’damem proletěla ohromná hanba a zuřivý vztek.
Nyneivě se podařilo usmát na Nildru, něco zamumlala, nebyla si jistá co, a pak odešla do společné kuchyně na snídani. Zase Myrelle. Napadlo ji, jestli je proti ní zelená zaujatá z nějakého důvodu osobně. Napadlo ji, jestli bude mít z Moghedien věčné bolení břicha. Od chvíle, kdy tu ženskou dostala na a’dam, jedla šantu prakticky jako cukrátka.
Dostat hrnek čaje s medem a housku, ještě horkou z pece, bylo snadné, ale pak jedla při chůzi. Po tváři se jí řinul pot. Dokonce i takhle časně již sílilo horko a vzduch byl suchý. Vycházející slunce vytvářelo nad lesem kopuli z roztaveného zlata.
Ulice z udusané hlíny byly plné jako obvykle, když bylo dost světla, aby bylo vidět. Kolem rozvážně proplouvaly Aes Sedai, horka a prachu si nevšímaly, tvářily se záhadně, jak se vydávaly za záhadnými posílkami, často měly za patami strážce, vlky s chladnýma očima, kteří předstírali, že jsou ochočení. Všude byli vojáci, obvykle pochodovali či jeli ve čtvercích, ačkoliv Nyneiva nechápala, proč je jim dovoleno tlačit se v ulicích, když měli tábory v lesích. Kolem pobíhaly děti, opičily se po vojácích s hůlkami místo mečů a pík. Novicky v bílém v davu klusaly po své práci. Sloužící se pohybovali poněkud pomaleji, ženy s náručemi prostěradel pro postele Aes Sedai či ošatkami chleba z kuchyní, muži vodili voly, kteří tahali žebřiňáky plné dříví na topení, vláčeli truhlice či nosili na ramenou celé mrtvé ovce do kuchyní. Salidar nebyl vystavěn, aby obsáhl tolik lidí. Vesnice málem praskala ve švech.
Nyneiva šla dál. Den měl většinou patřit přijaté, pokud neučila mladší novicky, aby ho využila ke studiu, které si vybere, sama nebo s Aes Sedai, ale přijatá, jež vypadala, že nic nedělá, měla velkou šanci, že si ji nějaká Aes Sedai zabere pro sebe. Nyneiva nehodlala strávit den pomáháním některé hnědé sestře s katalogizací knih ani opisováním poznámek pro šedou. Opisování nenáviděla, se vším tím mlaskáním, když udělala kaňku, a všemi těmi vzdechy, neboť nepsala úhledně jako písař. A tak se propétala davem a prachem a hledala Siuan a Leanu. Byla dost rozzlobená, aby dokázala usměrňovat i bez Moghedien.