Pokaždé, když si uvědomila těžký zlatý prsten, který jí spočíval mezi prsy, pomyslela si: Musí být naživu. I kdyby na mě zapomněl. Světlo, ať zůstane naživu. A to poslední ji samozřejmě rozzlobilo ještě víc. Kdyby al’Lana Mandragorana byť jen napadlo, že na ni zapomene, srovnala by ho do latě. Musel být naživu. Strážci často zemřeli, když mstili svou Aes Sedai – bylo jisté, jako že vyjde slunce, že žádný strážce nedovolí, aby se mu v odplatě stavělo něco do cesty – ale Lan Moirain nemohl pomstít o nic víc, než kdyby prostě spadla z koně a srazila si vaz. S Lanfear se zabily navzájem. Musel být naživu. A proč by se měla cítit provinile kvůli tomu, že je Moirain mrtvá? Pravda, Lan teď byl konečně volný pro ni, ale ona s tím neměla nic společného. A přesto, když zjistila, že je Moirain mrtvá, na chviličku cítila jen radost, že je Lan volný, a ne smutek za Moirain. Nemohla se kvůli tomu zbavit studu, a to ji zlobilo víc než co jiného.
Náhle zahlédla ulicí kráčet rázným krokem Myrelle, mířila jejím směrem, se žlutovlasým Croi Makinem, jedním ze svých tří strážců, po boku. Makin byl mladý, ale tvrdý jako skála. Aes Sedai se tvářila rozhodně a žádné následky předchozí noci na ní nebyly vidět. Nic neprozrazovalo, že ji Myrelle hledá, ale Nyneiva se rychle vrhla do velké kamenné budovy, která kdysi sloužila jako jeden ze tří salidarských zájezdních hostinců.
Rozlehlý šenk byl nyní vybaven jako přijímací místnost. Omítnuté stěny a vysoký strop byly opraveny, viselo tu pár koberců jasných barev a na podlaze, která sice nevypadala jako plná třísek, ale nechtěla držet vosk, leželo několik barevných rohoží. Uvnitř to skutečně působilo dojmem, že je tu chládek. Aspoň tu bylo chladněji než na ulici. Také se tu pracovalo.
Před širokým vyhaslým krbem domýšlivě stál Logain, šosy zlatem vyšívaného červeného kabátce měl hozené za záda, a pozorně na něho dohlížela Lelaine Akashi, jejíž šátek s modrými třásněmi ukazoval, že se jedná o formální příležitost. Štíhlá žena, důstojná, která se občas hřejivě usmála, byla jednou ze tří přísedících modrého adžah ve věžové sněmovně v Salidaru. Dneska byly nejzřejmější její pronikavé oči, jak sledovala Logainovu audienci.
Dva muži a žena, oslniví v krumplovaném hedvábí a se zlatými šperky, všichni tři již prošedivělí a jeden z mužů téměř holohlavý, s hranatě zastřiženou bradkou a dlouhými kníry, aby tento nedostatek vyrovnaly. Mocní altarští šlechtici, dorazili předchozího dne se silným doprovodem, sebe navzájem podezírali stejně jako Aes Sedai, shromažďující v Altaře vojsko. Altařané uzavírali spojenectví s tím kterým urozeným pánem či paní nebo městem a ke státu zvanému Altara jim už moc věrnosti nezbývalo. Jen pár šlechticů platilo daně či věnovalo pozornost tomu, co říkala královna v Ebú Daru, ale vojsku ve svém středu pozornost věnovali. Světlo samo vědělo, jaký účinek na ně měly zprávy o Dračích spřísahancích. Pro tuto chvíli však zapomněli povýšeně koukat na sebe či vzdorně na Lelaine. Oči upírali na Logaina, jako kdyby to byla obrovská zmije jasných barev.
Aby byl kruh úplný, Burin Shaeren, s měděnou pletí, jakoby vyřezaný z vyvráceného pařezu, sledoval jak Logaina, tak návštěvníky. Muž připravený se v okamžení rychle a nebezpečně pohnout. Lelainin strážce tu byl částečně proto, aby strážil Logaina – Logain byl, koneckonců, v Salidaru údajně o své vlastní vůli – a hlavně proto, aby toho muže chránil před návštěvníky a případně nožem v srdci.
Logain zase jako by pod všemi těmi pohledy kvetl. Byl to vysoký muž s kudrnatými vlasy po široká ramena, se snědým a sličným, i když tvrdým obličejem. Vypadal pyšně a sebevědomě jako orel. Ale světlo mu do očí vrátil slib pomsty. Když už nemohl splatit všem, kterým chtěl, splatí aspoň některým. „Šest červených sester mě našlo v Cosamelle asi rok předtím, než jsem se prohlásil,“ říkal v okamžiku, kdy Nyneiva vstoupila. „Javindhra, tak se jejich vůdkyně jmenovala, i když ženská jménem Barasine toho rovněž hodně namluvila. A slyšel jsem i zmínku o Elaidě, jako by věděla, co mají tyhle za lubem. Našly mě ve spánku a já myslel, že jsem vyřízený, když mě odstínily.“
„Aes Sedai,“ přerušila ho drsně poslouchající žena. Rozložitá, s tvrdým pohledem, měla na tváři tenoučkou jizvu, která Nyneivě u ženy připadala nevhodná. Altarské ženy byly samozřejmě vyhlášené svou divokostí, ačkoliv jejich pověst byla nejspíš nafouknutá. „Aes Sedai, jak může být pravda to, co tvrdí?“
„To já nevím, urozená paní Sareno,“ odpověděla Lelaine klidně, „ale potvrdila mi to žena, která nemůže lhát. Mluví pravdu.“
Sarenin výraz se nezměnil, ale ruce za zády zaťala v pěst. Jeden z jejích společníků, vysoký muž s propadlými tvářemi a vlasy víc šedými než černými, měl palce zasunuté za opasek s mečem a snažil se vypadat klidně, ale zatínal ruce, až mu zbělely klouby.
„Jak jsem říkal,“ pokračoval Logain s klidným úsměvem, „našly mě a nechaly mě, abych si vybral, buď mě okamžitě zabijí, nebo přijmu, co mi nabízely. Zvláštní volba, něco takového jsem vůbec nečekal, ale nemusel jsem ji příliš dlouho promýšlet. Nepřišly a netvrdily, že už to udělaly předtím, ale byl v tom cítit cvik. Žádné důvody neuváděly, ale při pohledu zpátky se to zdá jasné. Přivést muže, který dokáže usměrňovat, nepřinese moc velkou slávu. Ale svrhnout falešného Draka...“
Nyneiva se zamračila. Mluvil o tom tak ledabyle, muž probírající proběhlý lov, a přesto tu hovořil o svém vlastním pádu, a každé jeho slovo bylo jen dalším hřebíkem do Elaidiny rakve. Možná i do rakve pro celé červené adžah. Jestli červené dotlačily Logaina k tomu, aby se prohlásil za Draka Znovuzrozeného, nemohly udělat to samé s Gorinem Rogadem či Mazrimem Taimem? Možná že se všemi falešnými Draky v celých dějinách? Málem viděla, jak se Altařanům v hlavách otáčejí myšlenky jako mlýnská kola, zprvu váhavě, ale pak stále rychleji.
„Celý rok mi pomáhaly vyhnout se ostatním Aes Sedai,“ vykládal Logain, „posílaly zprávy, když byla poblíž některá další, ačkoliv jich nebylo moc. Poté, co jsem se prohlásil a začal shromažďovat přívržence, posílaly zprávy, kde jsou králova vojska a o jaké síle. Jak jinak si myslíte, že jsem vždy věděl, kde udeřit a kdy?“ Posluchači začali nervózně přešlapovat stejně tak kvůli jeho divokému úsměvu, jako kvůli jeho slovům.
Logain Aes Sedai nenáviděl. Nyneiva si tím byla jistá po těch několika případech, kdy se dokázala přimět ho studovat. Ne že by to dělala po Minině odjezdu, ani přitom nic zajímavého nezjistila. Kdysi si myslela, že studovat ho bude jako dívat se na problém z jiného úhlu – to, jak byli muži odlišní, nikdy nebylo zřejmější než při používání jediné síly – ale bylo to horší než koukat do černé díry. Nebylo tam nic, dokonce ani ta díra ne. Celkově ji Logainova přítomnost vyváděla z míry. Sledoval každý její pohyb se žhavým napětím, z něhož se třásla, i když věděla, že kdyby jenom špatně zvedl prst, mohla by ho zabalit do jediné síly. Nebyl to ten zápal, s nímž se mužské oči často na ženu upírají, ale čiré opovržení, jež se mu nikdy neobjevilo ve tváři, díky čemuž to všechno bylo ještě horší. Aes Sedai ho navěky odřízly od jediné síly. Nyneiva si uměla představit, co by cítila, kdyby někdo udělal něco takového jí. On se však nemohl pomstít všem Aes Sedai. Mohl zničit jen červené adžah, a na začátku si vedl velmi dobře.