Vrcholem všeho bylo, že jí její cit pro počasí pořád říkal, že se blíží bouře, zatímco bezmračná obloha a pálící slunce se jí vysmívaly.
Mumlajíc si pro sebe strčila hrnek na projíždějící káru a vyrazila pryč, proplétajíc se davem v ulici. Nemohla dělat nic, dokud nebude Moghedien volná, jen unikat, a Světlo vědělo, jak dlouho to potrvá. Celé dopoledne promarněné, přídavek k řádce promarněných dnů.
Mnoho Aes Sedai na ni cestou kolem kývlo a usmálo se, ale ona se prostě jen na oplátku taky usmála a zrychlila na chvíli krok, jako by někam spěchala, čímž se vyhnula nevyhnutelným otázkám ohledně toho, co dalšího od ní mohou čekat. V současné náladě by jim mohla docela dobře říci, co přesně si myslí, což by byla pěkná hloupost. Nic nedělat. Ptát se jí, co udělá Rand. Říkat jí, aby si ostříhala vlasy. Pche!
Ovšem, všechny se neusmívaly. Nejenže se Nisao dívala přímo skrz Nyneivu, Nyneiva jí musela hbitě uhnout z cesty, jinak by ženuška přešla rovnou přes ni. A nadutá světlovlasá Aes Sedai s vystouplou bradou a modrýma očima, vedoucí davem vysokého grošáka, se na ni zamračila, když projížděla kolem. Nyneiva ji nepoznala. Ta ženská byla dokonale upravená v jezdeckých šatech ze světle šedého hedvábí, ale lehký lněný plášť proti prachu, složený přes sedlo, prozrazoval, že přijela po delším cestování. K tomu, že tu byla nejspíš nová, vypadal hubený strážce v zeleném kabátě za ní na vysokém bílém válečném koni znepokojený. Strážci nikdy nevypadali znepokojení, Nyneiva však usoudila, že připojit se ke vzpouře proti Věži by mohlo způsobit výjimku. Světlo! Dokonce i nově přišedší byli připravení ji zpucovat!
A potom tu byl zjizvený Uno s hlavou až na uzel na temeni vyholenou, s chybějícím okem zakrytým klapkou, na níž byla namalovaná odporná zamračená červená náhrada. Uno se zarazil, když právě z plných plic spílal jakémusi zahanbenému mladíkovi v plátové a kroužkové zbroji, jenž tu stál a držel otěže koně, který měl na sedle přivázané kopí, a hodil po Nyneivě hřejivým úsměvem. No, nebýt toho klipce, byl by hřejivý. Nyneivin škleb ho přiměl zamrkat a rychle se dál věnovat hubování mladého vojáka.
Žaludek se jí však neobrátil z Una a jeho klapky. Ne tak úplně. Uno ji a Elain doprovázel do Salidaru, a jednou dokonce slíbil, že ukradne koně – „vypůjčí si je,“ tak to nazval – kdyby chtěly odjet. Teď to nebylo možné. Uno měl nyní na manžetách odřeného kabátce zlaté prýmky. Byl z něho důstojník, cvičící těžkou kavalerii pro Garetha Brynea, a až příliš zabraný do práce, aby se zdržoval s Nyneivou. Ne, to nebyla pravda. Kdyby chtěla odejít, koně by sehnal za pár hodin a ona by odjela s doprovodem vyholených Shienarců s copy, kteří se zavázali poslušností Randovi a byli v Salidaru jen proto, že je sem s Elain přivedly. Jenomže ona by musela přiznat, že byla chyba, když se rozhodla zůstat, přiznat, že po celou tu dobu, kdy jim vykládala, jak je šťastná tam, kde právě je, lhala. A tohle by ona přiznat nedokázala. Uno zůstával hlavně proto, že si myslel, že by měl na ni a na Elain dávat pozor. Od ní žádné přiznání tedy neuslyší!
Celý ten nápad s odjezdem ze Salidaru byl nový, zažehl ho Uno, a ona se zuřivě zadumala. Kdyby si jenom Tom a Juilin nevyjeli na výlet do Amadicie. Ne že by tu cestu konali jen pro zábavu. Chtěli proniknout až do samotného Amadoru, byli pryč už dobře přes měsíc a ještě hezkých pár dní se nevrátí. Nebyli samozřejmě jediní zvědové. Dokonce byly vyslány i Aes Sedai se strážci, ačkoliv většina z nich mířila spíš na západ do Tarabonu. Předstírání nějaké činnosti a zdržení, než se někdo vrátí se zprávou, bylo dobrým důvodem k čekání. Nyneiva si přála, aby oba muže nepustila. Ani jeden by nešel, kdyby byla řekla ne.
Tom byl starý kejklíř, ačkoliv kdysi býval něčím mnohem víc, a Juilin lovec zlodějů z Tearu, oba byli schopní, uměli se o sebe postarat na podivných místech a hodili se k nejedné věci. Také oni ji a Elain doprovázeli do Salidaru, a ani jeden by se na nic neptal, kdyby chtěla odejít. Nepochybně by toho hodně namluvili za jejími zády, ale ne před ní, jako by to udělal Uno.
Žralo ji, když musela připustit, že je skutečně potřebuje, jenomže nevěděla jistě, jestli by uměla ukrást koně sama. V každém případě by přijatá, ochomýtající víc se okolo koní ve stájích i venku kolem vojenských koní u provazů, byla podezřelá, a kdyby se převlékla z bílých šatů s pruhy, určitě by si toho někdo všiml a podal hlášení dřív, než by se k nějakému koni dostala. I kdyby se jí to podařilo, pronásledovali by ji. Uprchlé přijaté, jako uprchlé novicky, byly téměř vždycky přivedeny zpět, aby čelily trestu, který zničil veškeré pomyšlení na další pokus. Když jste se začaly učit na Aes Sedai, Aes Sedai s vámi neskončily, dokud ony neřekly, že můžete jít.
Ji však samozřejmě nezadržel strach z trestu. Co byl jeden dva výprasky ve srovnání s šancí, že ji zabijí černé adžah nebo že se bude muset postavit někomu ze Zaprodanců? Byla to jen otázka toho, jestli chce opravdu odejít. Například, kam by šla? Za Randem do Caemlynu? Za Egwain do Cairhienu? Šla by Elain s sebou? Určitě, kdyby zamířily do Caemlynu. Byla to touha něco dělat, nebo strach, že bude odhalena Moghedien? Trest za útěk by proti tomu nebyl nic! Ani když zahýbala za roh a uviděla Elaininu třídu mladších novicek na otevřeném prostranství mezi dvěma kamennými domy s doškovými střechami, kde byly vyčištěny trosky třetího domu, k žádnému rozhodnutí nedošla.
Na lavicích v půlkruhu sedělo víc než dvacet bíle oděných žen a dívalo se, jak Elain vede dvě z nich při cvičení. Všechny tři ženy obklopovala záře saidaru. Tabiya, zelenooká, pihovatá dívka, asi šestnáctiletá, a Nicola, štíhlá, černovlasá žena v Nyneivině věku, si dost nejistě předávaly malý plamínek. Ten se trochu chvěl a občas na chvíli zmizel, když byla některá příliš pomalá a nezachytila ho včas, aby ho udržela. V současné náladě Nyneiva jasně viděla prameny, které splétaly.
Když Sheriam a ostatní utíkaly, dostaly z Věže osmnáct novicek – Tabiya byla jednou z nich – ale většina této skupinky byla jako Nicola, nově naverbovaná poté, co se Aes Sedai usadily v Salidaru. Nicola zde nebyla jediná žena starší, než bylo na novicku obvyklé. Takových byla dobrá polovina. Když Nyneiva a Elain přišly do Věže, Aes Sedai málokdy zkoušely ženy starší než Tabiya – Nyneiva byla výjimečná věkem stejně jako tím, že byla divoženka – ale snad ze zoufalství Aes Sedai tady rozšířily zkoušky i na ženy o rok dva starší než Nyneiva. Výsledkem bylo, že v Salidaru nyní bylo víc mladších novicek než v Bílé věži za celá léta. Díky tomuto úspěchu Aes Sedai vyslaly sestry po celé Altaře, aby pátraly v každé vesnici.
„Chtěla bys taky učit třídu?"
Z hlasu u jejího ramene se Nyneivě obrátil žaludek. Dvakrát za dopoledne. Přála si, aby měla ve váčku u pasu nějakou šantu. Jestli se nechá takhle přepadat, tak ještě skončí tříděním papírů pro nějakou hnědou.
Jistě, Domanka s tvářemi jako jablíčka nebyla Aes Sedai. Ve Věži by již byla Theodrin pozvednuta k šátku, ale tady byla povýšena na něco víc než přijatá a méně než hotová sestra. Měla svůj prsten s Velkým hadem nasazený na pravé ruce, ne na levé, a na sobě zelené šaty, které hezky ladily s její bronzovou pletí, ale nemohla si vybrat adžah ani nosit šátek.