„Mám na práci lepší věci než učit bandu zabedněnejch novicek."
Theodrin se jenom pousmála nad zatrpklostí v Nyneivině hlase. Byla vlastně docela milá. „Zabedněná přijatá učící zabedněné novicky?“ Obvykle bývala milá. „No, jakmile tě dostaneme tam, kde budeš moct usměrňovat, aniž bys je byla připravená tlouct po hlavách, tak budeš brzy povýšená taky, díky tomu, co všechno jsi objevila. Víš, nikdy jsi mi neřekla, co to máš za triky.“ Divoženky skoro vždycky měly nějaké triky, které se naučily, když poprvé odhalily svou schopnost usměrňovat. Další věc, kterou měly divoženky většinou společnou, byl blok, něco, co si v duchu vybudovaly, aby dokonce i samy před sebou svoje usměrňování úspěšně zakryly.
Nyneiva s námahou udržela nehybnou tvář. Být schopná usměrňovat, kdykoliv by chtěla. Být povýšena na Aes Sedai. Ani jedno by nevyřešilo problém s Moghedien, ale mohla by chodit, kam by chtěla, studovat, co by potřebovala, aniž by jí někdo říkal, že tohle nebo tamto se vyléčit nedá. „Lidi se uzdravovali, když neměli. Tak jsem se navztekala, že měl někdo umřít, že všechno, co jsem věděla o bylinkách, nestačí...“ Pokrčila rameny. „A oni se uzdravili.“
„Mnohem lepší než můj.“ Štíhlá žínka si povzdechla. „Dokázala jsem přimět chlapce, aby mě políbil, nebo nepolíbil. Můj blok byli muži, ne hněv.“ Nyneiva se na ni nevěřícně podívala a Theodrin se zasmála. „No, byl to rovněž pocit. Když byl poblíž nějaký mužský a mně se hodně líbil, nebo nelíbil, dokázala jsem usměrňovat. Když jsem nic necítila nebo tam žádný muž nebyl, stejně dobře jsem mohla být strom, pokud se jednalo o saidar.“
„Jak se ti vůbec podařilo to zlomit?“ zeptala se Nyneiva zvědavě. Elain už měla novicky rozdělené do dvojic a ony tápavě hledaly cestu, jak si předávat plamínek tam a zpátky.
Theodrin se usmála ještě víc, ale na lících jí naskočil ruměnec. „Jeden mladý muž, jmenoval se Charel, štolba ve věžových stájích, na mě začal dělat oči. Mně bylo tehdy patnáct a on měl ten nejúžasnější úsměv. Aes Sedai ho nechaly sedat při mých lekcích – tiše, v koutku, abych vůbec mohla usměrňovat. Jenom jsem nevěděla, že to Sheriam vlastně zařídila, abychom se potkali.“ Tváře jí zahořely víc. „Taky jsem nevěděla, že má sestru dvojče, ani to, že po pár dnech sezení Charel, sedící v koutku, je ve skutečnosti Marel. Když si jednou uprostřed mé hodiny sundal kabátec a košili, byla jsem tak zděšená, že jsem omdlela. Ale potom jsem mohla usměrňovat, kdykoliv jsem chtěla.“
Nyneiva vyprskla smíchy – nemohla si pomoci – a Theodrin, i přes ruměnec, se k ní volně přidala. „Kéž by to pro mě bylo stejně snadný, Theodrin.“
„Ať tak nebo tak,“ řekla Theodrin a přestala se smát, „my tvůj blok zlomíme. Dnes odpoledne –“
„Odpoledne studuju Siuan,“ pospíšila si rychle Nyneiva a Theodrin stiskla rty.
„Vyhýbala ses mi, Nyneivo. Poslední měsíc se ti podařilo vykroutit, až na tři, ze všech schůzek. Dokážu přijmout, že se snažíš a nedaří se ti to, ale nepřijmu, když se budeš bát to zkusit."
„Já se nebojím,“ začala Nyneiva vzdorně, jenže tichý hlásek se jí zeptal, jestli se snaží pravdu zakrýt i sama před sebou. Bylo tak skličující zkoušet to a zkoušet pořád dokola – a nedokázat to.
Theodrin ji nenechala mluvit dál. „Připusťme, že máš dnes povinnosti,“ řekla klidně. „Uvidíme se zítra a pak každý den, nebo budu muset podniknout jiné kroky. Nechci to udělat, a ty taky nechceš, abych to udělala, ale já ten tvůj blok hodlám zlomit. Myrelle mě požádala, abych si to vzala k srdci, a já ti slibuji, že to udělám.“
Téměř ozvěna toho, co sama řekla Siuan, způsobila, že Nyneivě spadla brada. Tohle bylo poprvé, co druhá žena použila větší autoritu svého postavení. Podle toho, jaké dnes měla Nyneiva štěstí, mohla docela dobře skončit u Tiany se Siuan po boku.
Theodrin nepočkala na odpověď. Jenom kývla, jako kdyby Nyneiva souhlasila, a pak odplula na ulici. Nyneiva na ní málem viděla šátek s třásněmi. A zase ta Myrelle! Chtělo se jí ječet.
Elain se na ni mezi novickami pyšně usmála, Nyneiva však jen potřásla hlavou a otočila se. Vrátí se do pokoje. Ukázkou toho, jak den pokračoval, bylo to, že v půli cesty do ní vrazila běžící Dagdara Finchey a srazila ji na zem. Běžící! Aes Sedaí! Velká žena se ani nezastavila, ani přes rameno nezavolala omluvu, jak se drala dál davem.
Nyneiva se sesbírala, oprášila se a oddusala zbytek cesty do svého pokoje, kde za sebou práskla dveřmi. Bylo tu horko a zatuchlo, postele nebyly ustlané, dokud se k nim nedostane Moghedien, a nejhorší ze všeho bylo, že Nyneivě cit pro počasí říkal, že by právě v této chvíli mělo nad Salidarem začít zuřit krupobití. Ona se tím však nenechá překvapit ani potlouct.
Hodila sebou na pomačkané pokrývky, ležela tam, neustále točila se stříbrným náramkem a v duchu probírala, co by se jí dnes mohlo podařit vykutat z Moghedien, jestli se Siuan odpoledne objeví, Lana a svůj blok i to, jestli by měla v Salidaru zůstat. Byl by to útěk. Nejspíš by šla do Caemlynu za Randem. Potřebovala někoho, aby se příliš nenafoukl, a Elain by se to líbilo. Jenom si přála, aby odchod – ne útěk! – nezačal vypadat ještě přitažlivěji poté, co jí Theodrin sdělila své záměry.
Čekala, že jí asi nějaké city přes a’dam prozradí, že Moghedien skončila s prací a že ji bude muset jít hledat – často se schovávala, když trucovala – ale stud a vztek ani na chvíli nepolevily, takže když se rozlétly dveře, bylo to překvapení.
„Tak tady jsi,“ vrčela Moghedien. „Podívej!“ Zvedla ruce. „Zničené!“ Nyneivě připadaly úplně stejně jako každé jiné ruce po velkém prádle. Pravda, byly bílé a svraštělé, ale to se ztratí. „Nestačí, že musím žít ve špíně, běhat a nosit jako služka, ale teď mám i pracovat jako nějaká ubohá –!“
Nyneiva ji prudce zarazila. Pomyslela na jedno švihnutí proutkem, jaké to bylo, a pak ten pocit přenesla do té části mysli, kde byly Moghedieniny přijaté pocity. Druhá žena vykulila tmavé oči, zavřela pusu a stiskla rty. Nebyla to tvrdá rána, jen připomínka.
„Zavři dveře a posaď se,“ vyzvala ji Nyneiva. „Ustlat můžeš později. Budeme mít lekci.“
„Jsem zvyklá na lepší,“ vztekala se Moghedien, když poslouchala. „Noční dělnice v Tojaru byla zvyklá na lepší.“
„Pokud se nemýlím,“ řekla jí Nyneiva ostře, „noční dělnici kdekoliv nevisel nad hlavou rozsudek smrti. Kdykoliv jen budeš chtít, můžem říct Sheriam, kdo přesně jsi.“ Byl to čistý klam – Nyneivě se při pouhém tom pomyšlení stáhl žaludek do žhavé koule – ale z Moghedien se vyhrnula odporná záplava strachu. Nyneiva musela skoro obdivovat, jak vyrovnaný výraz se té ženě podařilo udržet. Kdyby se ona cítila takhle, ječela by a cenila na podlaze zuby.
„Co chceš, abych ti ukázala?“ zeptala se Moghedien zcela klidně. Vždy jí musely říkat, co od ní chtějí. V podstatě nikdy nic nenabídla sama, pokud nepoužily nátlak, který Nyneiva považovala téměř za začátek mučení.
„Zkusíme něco, co se ti tak moc nedařilo učit. Zachytit mužský usměrňování.“ Zatím to byla jediná věc, kterou s Elain nedokázaly rychle zachytit. Jestli se rozhodne jít do Caemlynu, mohlo by to být užitečné.
„To není snadné, zvlášť když tu není muž, na kterém by se to dalo cvičit. Škoda že jsi nedokázala vyléčit Logaina.“ V Moghedienině hlase ani ve výraze nebyla ani stopa výsměchu, ale podívala se na Nyneivu a honem pokračovala. „Přesto můžeme znovu zkusit figury."