Lekce skutečně nebyla lehká. Nikdy nebyla, i když šlo o něco, co se Nyneiva dokázala naučit okamžitě, jak jí začalo být jasné tkanivo. Moghedien nedokázala usměrňovat, pokud jí to Nyneiva nedovolila, vlastně pokud ji nevedla, avšak při nové lekci jí musela Moghedien ukázat, jak se mají prameny splétat. Byl z toho hezký spletenec, hlavní důvod, proč se od ní nedokázaly naučit každý den tucet věcí. V tomto případě měla již Nyneiva jistou představu, jak se prameny splétají, ale byla to složitá krajka všech pěti sil, vedle níž vypadalo léčení jednoduše, a vzor se měnil s bleskovou rychlostí. Moghedien tvrdila, že právě obtížnost pletení je důvodem, proč to nikdy nebylo používáno příliš často. Pokud se tkanivo drželo příliš dlouho, způsobovalo drtivou bolest hlavy.
Nyneiva však ležela na zádech na posteli a pracovala, jak nejpilněji dokázala. Jestli půjde za Randem, bude to možná potřebovat, a nedalo se poznat, jak rychle. Taky vlákna usměrňovala zcela sama. Stačilo si občas vzpomenout na Lana nebo Theodrin, aby svůj hněv hezky přikrmila. Dřív nebo později Moghedien zavolají, aby se zpovídala ze svých zločinů, a kde bude Nyneiva pak, jak teď byla zvyklá tahat sílu z druhé ženy, kdykoliv potřebovala? Musela žít a pracovat s vlastními omezeními. Dokáže Theodrin najít způsob, jak zlomit její blok? Lan musel být naživu, aby ho mohla najít. Tupá bolest se změnila až v pronikavé bodáni ve spáncích. Moghedien se kolem očí objevilo napětí a občas si třela hlavu, ale pod strachem se skrze náramek nesl proud, jenž téměř připomínal spokojenost. Nyneiva soudila, že i když nechcete učit, musí vám to přinášet jisté uspokojení. Nebyla si jistá, jestli se jí líbí, že Moghedien reaguje tak lidsky.
Nebyla si jistá, jak dlouho lekce pokračovala, přičemž Moghedien občas zamumlala: „skoro“ nebo „ne tak docela", jenže když se rozletěly dveře, málem se vymrštila ze žíněnky. Náhlý záchvěv strachu u Moghedien by u jiné ženy byl doprovázen ustrašeným vytím.
„Slyšela jsi to, Nyneivo?“ zeptala se Elain a zavřela dveře. „Je tu poselstvo z Věže, od Elaidy.“
Nyneiva zapomněla slova, která by byla zaječela, kdyby neměla srdce až v krku. Dokonce zapomněla i na bolení hlavy. „Poselstvo? Určitě?“
„Ovšemže ano, Nyneivo. Snad si nemyslíš, že bych sem běžela kvůli drbu? Mluví se o tom po celé vesnici.“
„Nechápu proč,“ ucedila Nyneiva kysele. Píchání v lebce se vrátilo. A všechna šanta, kterou měla v tlumoku pod postelí, nemohla utišit pálení v žaludku. Copak se ta holka nikdy nenaučí klepat? Moghedien si tiskla ruce na břicho, jako by se jí nějaká šanta taky hodila. „Říkaly jsme jim, že Elaida o Salidaru ví.“
„Možná nám věřily,“ podotkla Elain a posadila se do nohou Nyneiviny postele, „a možná ne, tohle jim však dojde. Elaida ví, kde jsme, a nejspíš i to, co máme v plánu. Kterýkoliv ze sluhů může být jejím špehem. Možná také některé ze sester. Zahlédla jsem tu vyslankyni, Nyneivo. Světle žluté vlasy a modré oči, které by dokázaly zmrazit i slunce. Červená, jmenuje se Tarna Feir, jak tvrdila Faolain. Jeden ze strážců, co byl na hlídce, ji doprovázel. Když se na tebe podívala, jako by se dívala na kámen.“
Nyneiva pohlédla na Moghedien. „Prozatím jsme s tímhle skončily. Vrať se za hodinu a můžeš pak ustlat.“ Počkala, dokud nebyla Moghedien pryč, se stisknutými rty a rukama zaťatýma do sukní, než se obrátila k Elain. „Jakou... zprávu přinesla?“
„Mně to tedy určitě neřekly, Nyneivo. Každá Aes Sedai, kterou jsem potkala, uvažovala o tom stejném. Slyšela jsem, že když Tarně řekly, že ji přijme věžová sněmovna, zasmála se. A neznělo to pobaveně. Nemyslíš si...“ Elain si chvíli hryzala spodní ret. „Nemyslíš si, že by se mohly opravdu rozhodnout...“
„Vrátit se?“ vydechla nevěřícně Nyneiva. „Elaida bude chtít, aby se aspoň deset mil plazily po kolenou a poslední míli lezly po břiše! A i kdyby ne, i když tahle červená řekne: ‚Vraťte se domů. Vše je odpuštěno, večeře čeká,‘ copak si myslíš, že by tak snadno zapomněly na Logaina?“
„Nyneivo, Aes Sedai dokážou zapomenout na cokoliv, aby znovu sjednotily Bílou věž. Na cokoliv. Ty jim nerozumíš tak jako já. V paláci ode dne, kdy jsem se narodila, byly Aes Sedai. Otázkou teď je, co Tarna řekne sněmovně? A co ony řeknou jí?“
Nyneiva si podrážděně třela paže. Neměla odpovědi, jenom naděje, a její smysl pro počasí jí říkal, že to krupobití, které nebylo, buší do střech Salidaru jako paličky do bubnu. Ten pocit přetrvával celé dny.
9
Plány
„Tys nechal všechny tyhle ohňostrůjce přivést do Amadoru?“ Mnozí lidé, když by uslyšeli Pedrona Nialla mluvit tak studeně, by sebou trhli, ne však muž, stojící na zlatem vyloženém slunečním kotouči před Niallovým prostým křeslem s vysokým opěradlem. Z něj vyzařovala sebedůvěra a schopnosti. Niall pokračovaclass="underline" „Existuje důvod, proč nechávám dva tisíce dětí strážit hranici s Tarabonem, Omerno. Tarabon je v karanténě. Nikdo nesmí přes hranici. Kdyby bylo po mém, ani vrabec by nepřeletěl.“
Omerna byl ztělesněním toho, jak by měl vypadat důstojník dětí Světla, vysoký a velitelský, s odvážnou, neohroženou tváří, silnou bradou a zvlněnými vlasy, na spáncích bílými. Jeho tmavé oči byly zřejmě víc než schopné přehlížet nejdrsnější bitevní pole bez pohnutí, což také byla pravda. V této chvíli se zdálo, že jsou hluboce zamyšlené. Bílozlatý tabard kapitána, pomazaného Světlem, mu slušel. „Můj pane velící kapitáne, oni si tu chtějí zbudovat kapitulu.“ Dokonce i jeho hlas, hluboký a medový, zapadal do obrazu. „Ohňostrůjci putují všude. Mělo by být snadné dostat mezi ně agenty. Agenty, které by vítali s otevřenou náručí v každém městě, na každém šlechtickém sídle a v každém královském paláci.“ Abdel Omerna byl údajně poměrně bezvýznamný člen rady pomazaných. Ve skutečnosti byl velitel vyzvědačů dětí Světla. Jistým způsobem. „Představ si to!“
Niall myslel na to, že členové cechu ohňostrůjců jsou do posledního muže a ženy Taraboňané, a Tarabon byl nakažen chaosem a šílenstvím, které on nehodlá do Amadicie vpustit. Když už muselo vypálení této nákazy počkat, mohl ji aspoň oddělit od zbytku světa. „Bude s nimi zacházeno jako s každým, kdo se sem proplíží, Omerno. Budou drženi pod stráží, nesmějí s nikým mluvit a bez meškání budou vyprovozeni z Amadicie.“
„Smím-li naléhat, můj pane velící kapitáne, jejich užitečnost stojí za tu trochu klepů, které by mohli rozšířit. Drží spolu. A kromě toho, že je budou moci použít moji špehové, věhlas toho, že v Amadoru bude kapitula ohňostrůjců, bude jistě značná. Bude to ovšem jediná kapitula. Tu v Cairhienu opustili a tu v Tanchiku zajisté taky.“
Věhlas! Niall si zamnul levé oko, jak mu v něm mimoděk zacukalo. Zlobit se na Omernu nemělo smysl, ale ovládání vyžadovalo námahu. Dopolední horko smažilo jeho vztek na pomalém ohni. „Oni opravdu drží spolu, Omerno. Žijí spolu, cestují spolu a s nikým jiným skoro nepromluví kloudného slova. To chceš, aby tvoji špehové s ohňostrůjci uzavírali sňatky? Oni se mimo svůj cech žení a vdávají zřídkakdy, a neexistuje způsob, jak se stát ohňostrůjcem, pokud se jím nenarodíš.“
„Aha. No. Jsem si jistý, že se nějaká cesta najde.“ Tu fasádu sebedůvěry a schopnosti nemohlo nic nahlodat.