„Stane se, jak říkám, Omerno.“ Ten chlap skutečně znovu otevřel pusu, ale Niall ho podrážděně předešel. „Jak říkám, Omerno! Už o tom nechci slyšet! Teď, jaké informace máš dnes? Jaké užitečné informace? To je tvoje poslání. Ne obstarávat Ailronovi rachejtle.“
Omerna zaváhal, očividně chtěl za své drahocenné ohňostrůjce znovu prosit, ale nakonec nabubřele prohlásiclass="underline" „Hlášení o Dračích spřísahancích v Altaře jsou, zdá se, víc než jenom klepy. A možná i v Murandy. Nákaza je malá, ale bude se šířit. Důrazný tah nyní by mohl vyřídit je i Aes Sedai v Salidaru jedním –“
„Ty teď dětem určuješ strategii? Sbírej informace a jejich využití nechej na mně. Co jiného pro mě máš?“
Omerna na přerušení zareagoval klidnou úklonou, kdy se podvolil. Omerna uměl velmi dobře zůstávat klidný. To nejspíš uměl ze všeho nejlépe. „Mám dobré zprávy. Mattin Stepaneos je připraven se k tobě připojit. Váhá to vyhlásit veřejně, ale moji lidé v Illianu hlásí, že to brzy udělá. Prý je dychtivý."
„To by bylo pozoruhodně dobré,“ prohodil Niall suše. Skutečně pozoruhodné. Mezi praporci a korouhvemi lemujícími lišty zdobící komnatu viseli tři gepardi Mattina Stepaneose, stříbrní na černém poli, vedle illiánské královské standarty se zlatými třásněmi, devíti včel vyšitých zlatou nití na zeleném hedvábí. Illiánský král se v pohraničních nepokojích konečně dostal nahoru, přinejmenším do bodu, kdy bylo možné vynutit smlouvu, která potvrzovala hranici mezi Amadicií a Altarou tak, jak byla původně určena, ale Niall pochyboval, že ten muž někdy zapomene, že měl u Soremaine výhodu terénu i přesily, a přesto byl poražen a zajat. Kdyby illiánští rytíři nekryli bitevní pole, aby mohl zbytek vojska uniknout z Niallovy pasti, Altara by teď byla lénem dětí, a nejspíš i Murandy a možná dokonce i Illian. Horší bylo, že Mattin Stepaneos měl jako rádkyni tarvalonskou čarodějnici, i když tuto skutečnost i ji tajil. Niall vyslal posly, protože se neodvažoval tuhle cestu nezkusit, ale ano, pokud by se k němu Mattin Stepaneos připojil dobrovolně, bylo by to vskutku pozoruhodné. „Pokračuj. A buď stručný. Mám dneska hodně práce a tvoje napsaná hlášení si můžu přečíst později.“
Přes dané příkazy byl Omernův výčet dlouhý, Omerna ho odříkával zvučným, sebejistým hlasem. Al’Thor z Andoru ovládá tak tak okolí Caemlynu. Jeho bleskový postup byl konečně jasně zastaven – Omerna opatrně naznačil, že toto předvídal. Byla jen malá šance, že by se někdy v dohledné době Hraniční státy připojily k dětem proti falešnému Drakovi. Urození pánové Shienaru, Arafelu a Kandoru využívali klidu v Morně ke vzpourám a královna Saldeie se stáhla do ústraní venkova ze strachu, podle Omerny ze strachu, že k tomu stejnému dojde i tam. Jeho vyzvědači však pilně pracovali a vládcové Hraničních států budou přivedeni k poslušnosti, jakmile budou udušena ta malá povstání. Na druhou stranu, vládcové Murandy, Altary a Ghealdanu byli již připravení se podvolit, ačkoliv v současnosti vydávali rozporuplná prohlášení, aby uklidnili tarvalonské čarodějnice. Alliandra Ghealdanská věděla, že se její trůn kymácí, věděla, že potřebuje děti, aby nespadla stejně prudce jako její předchůdci, kdežto jak Tylin Altarská, tak Roedran Murandský doufali, že díky vážnosti dětí za sebou budou konečně něčím víc než jen figurkami. Omerna očividně měl za to, že tyto země jako by už měl Niall v kapse.
V Amadicii byl obrázek podle Omernova výčtu ještě lepší. Rekruti se sbíhali pod prapory dětí ve větších počtech než za celá léta. Přesně řečeno, to nebyla Omernova starost, ale on svoje hlášení vždycky prošpikoval všemi dobrými zprávami, které vyškrábal. Prorok zemi nebude sužovat již příliš dlouho. V současnosti se jeho sběř věnovala rabování vesnic a venkovských zámečků na severu, a docela dobře by se mohla rozprchnout po Ghealdanu, kdyby je Ailronovi vojáci ještě trošičku postrčili. V šatlavách nebylo moc místa, protože temní druzi a tarvalonští špehové byli zatýkáni rychleji, než je bylo možné věšet. Při pátrání byly zatím nalezeny jenom dvě tarvalonské čarodějnice, ale k výslechu byla předvedena asi stovka žen, ukázka toho, jak bdělé jsou hlídky. A bylo lapeno méně uprchlíků z Tarabonu, důkaz, že karanténa začíná být účinnější. Ty, které chytili, hodili zpět do Tarabonu, jak nejrychleji je bylo možné dostat na hranici. To poslední přešel Omerna dost rychle, což nebylo překvapivé, vzhledem k tomu, jak hloupě se zachoval s ohňostrůjci.
Niall poslouchal jen natolik pozorně, aby věděl, kdy kývnout. Omerna byl dobrý polní velitel, pokud mu někdo říkal, co má dělat, ale v jeho současném postavení byla jeho důvěřivá hloupost únavná. Hlásil, že Morgasa je mrtvá, že její mrtvolu viděli a beze všech pochyb identifikovali, až do dne, kdy ho Niall přivedl přímo před ni. Vysmíval se „řečem", že Tearský Kámen padl, a neustále jen popíral, že nejmocnější pevnost světa by mohla padnout před vnějším nepřítelem. Trval na tom, že došlo ke zradě, nějaký vznešený pán zradil Kámen al’Thorovi a Tar Valonu. Trval bez ustání na tom, že pohroma u Falme a potíže v Tarabonu a Arad Domanu jsou práce vojsk Artuše, která se vrátila přes Arythský oceán. Byl přesvědčen, že Siuan Sanche nebyla sesazena, že al’Thor je šílený a umírá, že Tar Valon zavraždil krále Galldriana, aby tak schválně vyvolal občanskou válku v Cairhienu, a že tyto tři „skutečnosti“ jsou nějak spojené s těmi směšnými povídačkami, vždycky odněkud příhodně zdaleka, o lidech, kteří se náhle vzňali plamenem, nebo o nočních můrách, které se zjevily z ničeho nic a vyvraždily celé vesnice. Nebyl si zatím jistý, jak přesně, ale pracoval na velkolepé teorii, kterou slíbil každým dnem přednést, teorii, jež údajně odhalí všechny plány čarodějnic a předá Tar Valon Niallovi do rukou.
Takhle to s Omernou prostě chodilo. Buď si vymyslel pokřivené důvody k tomu, co se stalo, nebo se chytil ničím nepodložených klepů z ulice a spolkl je i s chlupy. Hodně času trávil nasloucháním klepům v zámcích i na ulici. Nejenže ho viděli popíjet v tavernách s hledači rohu, bylo také špatně udržovaným tajemstvím, že vydal ohromné sumy peněz za neméně než tři údajné Valerské rohy. Pokaždé tu věc odvezl někam na venkov a celé dny do ní dul, do chvíle, kdy i on sám musel uznat, že se k němu nesjíždějí žádní bájní hrdinové vstanuvší z hrobů. Ani tak mu neúspěchy nejspíš nezabrání v dalších koupích v temných uličkách či zadních komůrkách hostinců. Prostým faktem bylo, že tam, kde by velitel vyzvědačů měl pochybovat i o vlastní tváři v zrcadle, Omerna uvěřil všemu.
Nakonec se odmlčel a Niall řekclass="underline" „Tvoje hlášení zvážím, Omerno. Vedl sis dobře.“ Jak se ten chlapík naparoval, uhlazoval si tabard. „Teď odejdi. Až půjdeš ven, pošli sem Balwera. Musím nadiktovat nějaké dopisy.“
„Ovšem, můj pane velící kapitáne. Ach.“ Uprostřed úklony se Omerna zamračil a hrabal se v kapse bílé vesty, načež vytáhl malý kostěný váleček a podal jej Niallovi. „Tohle dnes ráno dorazilo do holubníku.“ Po délce válečku se táhly tři tenké červené proužky, což znamenalo, že se má donést Niallovi s nepoškozenou pečetí. A ten chlap na to málem zapomněl.
Omerna čekal, nepochybně doufal, že zjistí aspoň náznak toho, co váleček obsahuje, ale Niall mu ukázal dveře. „Nezapomeň na Balwera. Jestli je naděje, že se ke mně Martin Stepaneos připojí, musím psát, abych zjistil, jestli nedokážu přidat trochu váhy k tomu, aby učinil to správné rozhodnutí.“ Omerna neměl jinou možnost, než se znovu uklonit a odejít.
I když se za ním dveře již zavřely, Niall váleček jenom hladil. Tyhle vzácné speciální zprávy byly málokdy dobré. Pomalu vstal – v poslední době občas cítil v kostech svůj věk – nalil si do prostého stříbrného poháru punč, avšak pohár jenom postavil na stůl a otevřel kožené pouzdro zdobené spirálami a podšité plátnem. Byl v něm jediný list silného papíru, pomačkaný a natržený, malůvka pouličního umělce, barevnými křídami vyobrazující dva muže bojující v mracích, jeden měl ohnivou tvář a druhý tmavě rusé vlasy. Al’Thor.