Niall na něj zíral. Tušil, že hříchy tarvalonských čarodějnic patří mezi věci, v něž Balwer nevěří. „To je nesmysl,“ prohlásil hluše. „Takovouhle věc bych mohl čekat od Omerny.“
Jeho sekretář se tvářil stejně vážně jako vždy, ale začal si mnout ruce, jako to dělal, když se cítil uražen. „Můj pán by to od něj mohl čekat, ale je to také přesně to, co budou lidé opakovat tam, kde se nejčastěji poslouchá, na ulicích a tam, kde šlechtici klepou nad vínem. Tam se nesmyslům nikdo nesměje, jen je poslouchá. Co je příliš velký nesmysl, tomu uvěří, neboť je to příliš velký nesmysl, aby to byla lež."
„Jak bys to předložil? Já nebudu zdrojem žádných řečí o dětech jednajících s čarodějnicemi.“
„Byly by to jenom řeči, můj pane.“ Niallův pohled ztvrdl a Balwer rozhodil rukama. „Jak si můj pán přeje. Při každém opakování se přidají další ozdoby, takže prostý příběh má největší šanci na to, že jádro přežije. Navrhuji čtyři povídačky, můj pane, ne jenom jednu. První, že rozkol ve Věži způsobilo povstání černých adžah. Druhou, že černé adžah vyhrály a ovládají teď Věž. Třetí, že Aes Sedai v Salidaru, zděšené a cítící odpor, popírají, že jsou Aes Sedai. A čtvrtou, že přišly za tebou, hledajíce slitování a ochranu. Pro většinu lidí bude každá potvrzovat ty ostatní.“ Zatahal se za klopy a sevřeně, spokojeně se usmál.
„Velmi dobře, Balwere. Ať se tak stane.“ Niall si zhluboka přihnul. Z toho horka cítil svůj věk. Kosti jako by mu křehly. Ale vydrží dost dlouho, aby viděl, jak bude falešný Drak svržen a svět sjednocen před Tarmon Gai’donem. Dokonce i kdyby se nedožil velení v Poslední bitvě, tolik mu Světlo jistě zaručí. „A chci, aby našli Elain Trakandovnu a jejího bratra Gawyna, Balwere, a přivedli je do Amadoru. Dohlédni na to. Teď smíš odejít.“
Místo aby Balwer odešel, zaváhal. „Můj pán ví, že jsem nikdy žádnou akci nenavrhoval.“
„Ale teď ji navrhnout chceš, ano? Oč jde?“
„Tlač na Morgasu, můj pane. Uběhl už víc než měsíc a ona pořád zvažuje návrh mého pána. Ona –“
„Dost, Balwere.“ Niall si povzdechl. Občas si přál, aby Balwer nebyl Amadičan, ale Cairhieňan, jenž by sál hru rodů s mateřským mlékem. „Morgasa je mi každým den víc a víc zavázána, ať už si myslí cokoliv. Víc by se mi líbilo, kdyby přijala okamžitě – mohl bych Andor pozvednout proti al’Thorovi už dnes, se silnou podporou dětí – ale každý den, kdy zůstává mým hostem, je ke mně připoutána o to pevněji. Nakonec zjistí, že je mým spojencem, protože tomu věří svět, je zapletená tak těsně, že už nikdy neunikne. A nikdo nikdy nebude moct říct, že jsem ji přinutil, Balwere. To je velice důležité. Vždycky je těžší rozvázat spojenectví, o němž si svět myslí, že bylo uzavřeno z vlastní vůle, než to, o němž můžeš dokázat, že ti bylo vnuceno. Zbrklý spěch vede k pohromě, Balwere.“
„Jak můj pán praví.“
Niall ho pokynem ruky propustil a sekretář se odpoklonkoval pryč. Balwer nepochopil. Morgasa byla tvrdý protivník. Kdyby na ni příliš tlačil, obrátila by se a bojovala bez ohledu na šanci na vítězství. A přesto, když na ni bude tlačit hodně tvrdě, bude bojovat s nepřítelem, o němž si bude myslet, že ho vidí, a nezahlédne past, jež se kolem ní sevře, dokud nebude příliš pozdě. Tlačil ho čas, celá ta léta, která prožil, všechny ty měsíce, které zoufale potřeboval, ale nedovolí, aby mu spěch zhatil plány.
Útočící sokol zachytil velkou kachnu a kolem létalo peří. Ptáci se oddělili, kachna padala k zemi. Sokol se prudce otočil proti bezmračné obloze a snášel se za padající kořistí, kterou sevřel do pařátů. Váha kachny ho tížila, ale on se přesto dral k lidem čekajícím dole.
Morgasu napadlo, jestli je jako sokol, příliš hrdá a příliš odhodlaná, aby si uvědomila, že se chytila kořisti, která je příliš těžká, aby ji její křídla zvládla. Snažila se pustit rukama v rukavičkách otěže, které svírala až příliš pevně. Bílý klobouk se širokou krempou a dlouhými bílými pery před nelítostným sluncem sice trochu chránil, jí se však přesto řinul po tvářích pot. V jezdeckých šatech ze zeleného, zlatem krumplovaného hedvábí nevypadala jako vězeň.
Dlouhá louka porostlá již uschlou hnědou trávou byla plná lidí na koních i opěšalých, ačkoliv se tu nijak netlačili. Hlouček hudebníků v bíle vyšívaných modrých tabardech s flétnami, citarami a tamburínami hrál docela lehounkou melodii, vhodnou pro odpoledne s ledem chlazeným vínem. Asi tucet sokolníků v dlouhých, složitě vypracovaných kožených vestách přes nabírané bílé košile hladilo dravce s čepičkami, kteří jim seděli na rukavicích, nebo bafalo z krátkých fajfek a vyfukovalo na nedočkavé ptáky proužky modrého kouře. Dvakrát tolik sloužících v livrejích jasných barev roznášelo po louce zlaté podnosy s ovocem a víno ve zlatých číších a na okraji louky, těsně před stromy s většinou holými větvemi, stála skupina mužů v lesklé kroužkové zbroji. Všechno na pomoc Morgase a jejímu doprovodu, aby jejich sokolničení proběhlo v bezpečí.
No, tohle byl aspoň oficiální důvod, ačkoliv prorokovi lidé byli dobrých dvě stě mil na sever, a že by se objevili banditi takhle blízko Amadoru, nebylo pravděpodobné. A i přes to, že se kolem ní tlačily ženy na klisnách a valaších, v zářivých hedvábných jezdeckých šatech a kloboucích se širokými krempami, bohatě zdobenými barevným peřím, s vlasy stočenými do dlouhých loken, které byly u amadicijského dvora právě v módě, Morgasin doprovod vpravdě tvořil Basel Gill, o kus dál stranou neohrabaně sedící na koni v kazajce pošité kovovými kolečky, napínající se mu přes břicho, přes červený hedvábný kabátec, který mu opatřila, aby ho nepřekonali sloužící, a Paitr Conel, ještě více neohrabanější v pážecím červenobílém kabátci a tvářící se velmi nervózně od chvíle, kdy ho přibrala ke své družině. Ženy pak byly šlechtičny od Ailronova dvora, „dobrovolně“ se přihlásily za Morgasiny dvorní dámy. Ubohý mistr Gill hladil meč a nešťastně sledoval bělokabátnické stráže. Tito muži totiž ve skutečnosti bělokabátníci byli, ačkoliv, jako obvykle, když ji vyprovázeli z pevnosti Světla, neměli své bílé kabátce. A byly to stráže. Kdyby se pokusila odjet příliš daleko nebo zůstat příliš dlouho, jejich velitel, mladý muž s tvrdým pohledem, jménem Norowhin, jenž hrozně nerad předstíral, že je něco jiného než bělokabátník, by „navrhl", aby se vrátili do Amadoru, protože začíná být příliš velké horko nebo proto, že se náhle vynořily řeči o tom, že jsou v oblasti loupežníci. S padesáti ozbrojenci se hádat nedalo, ne, pokud si chtěla zachovat alespoň zdání důstojnosti. Norowhin jí poprvé málem sebral otěže z rukou. To byl důvod, proč nikdy nedovolila, aby ji na těchto vyjížďkách doprovázel Tallanvor. Ten mladý hlupák by mohl trvat na její cti a právech, i kdyby proti němu stálo snad sto mužů. Volné hodiny trávil neustálým cvičením šermu, jako by čekal, že jí proseká cestu na svobodu.
O tvář se jí překvapivě otřel větřík a ona si uvědomila, že se k ní ze sedla naklonila Laurain a ovívá ji svým bílým krajkovým vějířem. Štíhlá mladá žena s tmavýma očima maličko příliš u sebe, Laurain se neustále tvářila mrzutě. „Musí to být pro Tvoji Milost takové zadostiučinění, zjistit, že její syn se připojil k dětem Světla. A tak rychle získal hodnost.“