„To by nemělo být překvapením,“ ozvala se Altarin, ovívající si baculatou tvář. „Syn Její Milosti by měl samozřejmě rychle stoupat jako slunce ve své nádheře.“ Hřála se v tom, jak některé další ženy tiše oceňovaly její ubohé přirovnání.
Morgasa měla práci udržet nehybnou tvář. Niallova zpráva přišla včera během jedné z jeho nečekaných návštěv jako šok. Galad a bělokabátník! Aspoň byl v bezpečí, Niall to tvrdil. Ale nemůže ji navštívit. Povinnosti dítěte Světla ho drží mimo město. Určitě ale bude součástí jejího doprovodu, až se vrátí do Andoru v čele vojska dětí.
Ne, Galad nebyl v o nic větším bezpečí než Elain nebo Gawyn. Možná dokonce v menším. Světlo dej, ať je Elain v bezpečí v Bílé věži. Světlo dej, ať je Gawyn naživu. Niall tvrdil, že neví, kde Gawyn je, jenom že není v Bílé věži. Galad byl nožem na jejím hrdle. Niall by nebyl tak krutý, aby to byť jen naznačil, ale jeden jeho prostý rozkaz mohl poslat Galada na jistou smrt. Jedinou jeho ochranou snad bylo to, že si Niall snad myslel, že jí na něm nezáleží tolik jako na Elain a Gawynovi.
„Jsem ráda za něj, pokud je tohle to, po čem touží,“ sdělila jim nevzrušeně. „Ale je to Taringailův syn, ne můj. Taringail byl sezdaný se státem, víte. Zvláštní, ale je mrtvý už tak dlouho, že si ani nevzpomínám na jeho tvář. Galad si může dělat, co bude chtít. Gawyn bude prvním knížetem mečů, až po mně Elain nastoupí na Lví trůn.“ Mávla na sluhu s pohárem na podnose. „Niall mohl alespoň opatřit slušné víno.“ Odpovědí jí byla vlna znepokojeného hihňání. Menším úspěchem pro ni bylo, že se jí podařilo je k sobě trochu přitáhnout, avšak žádná nebyla klidná, když pronesla nějakou nevhodnou narážku na Pedrona Nialla, ne tam, kde se o tom mohl doslechnout. Přesvědčilo je to o její odvaze, což bylo důležité, pokud má získat aspoň částečnou podporu. Možná důležitější, aspoň pro klid její vlastní duše, bylo, že jí to pomáhalo udržovat dojem, že není Niallovým vězněm.
„Slyšela jsem, že Rand al’Thor vystavuje Lví trůn jako loveckou trofej.“ To byla Maranda, hezká žena se srdčitým obličejem, o něco starší než ostatní. Sestra hlavy rodu Algoranů, byla hodně mocná sama o sobě, možná dost mocná, aby se postavila Ailronovi, ale ne Niallovi. Ostatní navedly koně stranou, aby mohla svého ryzáka přiblížit k Morgase. Od Marandy se však žádné spojenectví či přátelství čekat nedalo.
„To jsem taky slyšela,“ odpověděla bezstarostně Morgasa. „Lev je nebezpečná kořist a Lví trůn ještě víc. Zvlášť pro muže. Vždycky zabíjí muže, kteří po něm prahnou.“
Maranda se usmála. „Taky jsem slyšela, že svěřuje vysoké postavení mužům, co dokážou usměrňovat.“
Teď se ostatní ženy tvářily hodně znepokojeně a ustaraně bzučely. Jedna z mladších, Marewin – štíhlá, teprve nedávno odrostlá dívčím střevíčkům – se v sedle s vysokými rozsochami zakymácela, jako by měla omdlít. Zprávy o al’Thorově amnestii daly zrod děsivým příběhům. Morgasa velice doufala, že to jsou jenom řeči. Světlo dej, aby to byly jen řeči, že se muži, kteří dokážou usměrňovat, shromažďují v Caemlynu, hýří v královském paláci a terorizují město.
„Doslechneš se hodně věcí,“ poznamenala Morgasa. „To trávíš všechen svůj čas posloucháním za pootevřenými dveřmi?"
Maranda se usmála ještě víc. Nedokázala odolat nátlaku a stala se jednou z Morgasiných společnic, ale byla dost mocná, aby mohla svou nelibost dát beze strachu najevo. Byla jako trn zaražený hluboko do nohy, jenž nejde vytáhnout a při každém kroku ostře zabolí. „Při službě Tvojí Milosti mi zbývá velice málo času, abych poslouchala kdekoliv, ale snažím se zachytit všechny zprávy z Andoru, jak jen to jde. Abych mohla rozmlouvat s Tvojí Milostí. Slyšela jsem, že falešný Drak každý den obcuje s andorskými šlechtici. S urozenou paní Arymillou a urozenou paní Naean, s urozeným pánem Jarinem a urozeným pánem Lirem. A ještě s dalšími, jejich přáteli.“
Jeden ze sokolníků podal Morgase štíhlého šedého ptáka s černými křídly, opět s nasazenou čepičkou. Když si ho přendávala na sokolnickou rukavici, stříbrné zvonečky na jeho řemíncích zacinkaly.
„Děkuji, ale už mám dneska sokolničení dost,“ řekla mu Morgasa a pak zvedla hlas. „Mistře Gille, svolej doprovod. Vracím se do města.“
Gill sebou trhl. Dobře věděl, že je tu jen proto, aby jezdil za ní, ale teď začal na bělokabátníky mávat a křičet rozkazy, jako by věřil, že ho poslechnou. Morgasa pak okamžitě otočila vranou klisnu. Samozřejmě ji nenechala jít rychleji než krokem. Norowhin by u ní byl jako blesk, kdyby viděl možnost, že zvažuje útěk.
Zatím bělokabátníci bez plášťů nacválali, a než klisna udělala deset kroků, vytvořili eskortu, a než Morgasa dojela na okraj palouku, byl po jejím boku Norowhin, tucet mužů vepředu a zbytek těsně za nimi. Sloužící, hudebníky a sokolníky i ostatní nechali vzadu, aby se připravili a co nejrychleji je následovali.
Gill a Paitr zaujali svá místa za ní, pak jely dvorní dámy. Maranda teď nesla svůj úsměv jako odznak vítězství, ačkoliv některé další se nespokojeně mračily. Ne příliš otevřeně – i když se Niallovi musela podvolit, ta žena byla v Amadicii silou, s níž bylo třeba počítat – ale většina z dam dělala, co mohla, při plnění úkolu, který nechtěly. Z větší části by se k Morgase nejspíš přidaly dobrovolně, co se jim ale rozhodně nelíbilo, bylo to, že musely sídlit v pevnosti Světla.
Morgasa by se byla usmívala, kdyby si mohla být jistá, že si toho Maranda nevšimne. Jediný důvod, proč už před několika týdny netrvala na tom, aby tu ženu poslali pryč, byl ten, že si nedávala pozor na jazyk. Maranda ji ráda popichovala tím, jak dalece jí Andor vypadl z ruky, ale jména, která vybírala, byla pro Morgasu balzámem. Všichni muži a ženy, kteří proti ní stáli při boji o nástupnictví, všichni Gaebrilovi patolízalové. Nic míň, ani víc, od nich ostatně nečekala. Kdyby byla Maranda jmenovala jiné, výsledek by byl jistě odlišný. Urození pánové Pelivar, Abelle či Luan, urozené paní Arathelle, Ellorien či Aemlyn. Další. Ti se do Marandiných šťouchů nikdy nedostali, ačkoliv ona by se o nich jistě zmínila, kdyby se o nich mimo Andor byť jen šeptlo. Dokud se o nich Maranda nešířila, existovala aspoň naděje, že před al’Thorem nepoklekli. Podporovali Morgasin první nárok na trůn a mohli by to, bude-li to vůle Světla, udělat znovu.
Téměř bezlistý les ustoupil udusané hlíně silnice a oni zamířili na jih k Amadoru. Kusy divokého hvozdu se tam střídaly s prosekaným mlázím a ladem ležícími políčky ohraničenými jen nízkými kamennými zídkami, kamennými domy s doškovými střechami a stodolami, stojícími daleko od silnice. V cestě se jim tlačilo poměrně dost lidí, již zvedali prach, až si musela Morgasa přes obličej uvázat hedvábný šátek, i když se škrábali na krajnici okamžitě, jakmile zahlédli tak velký oddíl ozbrojených mužů. Někteří se dokonce vrhali mezi stromy či přeskakovali zídky a prchali přes pole. Bělokabátníci si jich nevšímali a neobjevil se žádný sedlák, aby jim zahrozil pěstí či na ně zakřičel. Několik statků vypadalo opuštěně, v dohledu nebyly slepice ani hospodářská zvířata.
Mezi lidmi na silnici se tady štrachal žebřiňák tažený voly, s poháněčem o pár kroků za nimi, jinde mladá žena poháněla hejno husí. Očividně to všechno byli místní lidé. Někteří měli ranec přes rameno či objemný tlumok, ale většina měla ruce prázdné, šli, jako by neměli ponětí, kam vlastně jdou. Počet těchto lidí byl pokaždé, když Morgase bylo dovoleno opustit Amador, vyšší, bez ohledu na to, kterým směrem se vydala.