Upravila si šátek na nose a úkosem se zadívala na Norowhina. Měl zhruba Tallanvorův věk a výšku, ale tady veškerá podobnost končila. Rudolící pod leštěným hrncovým helmem, s kůží spálenou sluncem, až se mu loupala, nikdy nebyl pohledný. Byl hubené postavy, s vyčnívajícím nosem, Morgase připomínal krumpáč. Pokaždé, když opouštěla pevnost Světla, vedl Norowhin její „doprovod", a ona se ho vždy snažila zatáhnout do hovoru. Bělokabátník nebělokabátník, každý coul, o nějž byl méně jejím žalářníkem, byl jejím vítězstvím. „Tihle lidé prchají před prorokem, Norowhine?“ Nemohli prchat všichni. Stejně tolik jich mířilo na sever jako na jih.
„Ne,“ ucedil stroze, aniž se na ni podíval jen koutkem oka. Prohlížel krajnice, jako by čekal, že se ji každou chvíli někdo pokusí zachránit.
To, naneštěstí, byla jediná odpověď, kterou zatím dostala, jenže ona byla vytrvalá. „Tak kdo to je? Určitě to nejsou Taraboňané. S jejich vracením odvádíte příliš dobrou práci.“ Viděla jednou oddíl Taraboňanů. Snad padesát mužů, žen a dětí, špinavých, padajících únavou, hnali bělokabátníci na koních na západ jako dobytek. Jedině díky trpkému vědomí, že sama nemůže udělat naprosto nic, držela jazyk za zuby. „Amadicie je bohatá země. Dokonce ani tohle sucho nemohlo vyhnat tolik lidí z jejich statků teprve za těch pár měsíců.“
Norowhin zkřivil tvář. „Ne,“ řekl nakonec. „Ti prchají před falešným Drakem.“
„Ale proč? Ten je stovky leguí od Amadicie.“
Na jeho sluncem spáleném obličeji se opět jasně značil vnitřní svár, buď kvůli výběru slov, či vůbec kvůli tomu, že by měl promluvit. „Oni věří, že je to pravý Drak Znovuzrozený,“ zavrčel nakonec znechuceně. „Říkají, že zlomil všechna pouta, podle proroctví. Muži se zříkají svých pánů, tovaryši opouštějí své mistry. Manželé odcházejí od rodin a ženy od svých manželů. Tenhle mor roznáší vítr, který vane od falešného Draka.“
Morgase padl zrak na jakéhosi mladého muže a ženu, choulící se jeden druhému v náručí, jak se dívali na projíždějící ozbrojený oddíl. V umazaných tvářích jim pot vytvářel nepravidelné cestičky a prosté šaty měli pokryté prachem. Vypadali hladoví, tváře měli propadlé a oči příliš velké. Může se tohle dít i v Andoru? Udělal Rand al’Thor tohle i Andoru? Jestli ano – zaplatí za to. Potíž byla v tom zajistit, aby lék nebyl horší než choroba. Osvobodit Andor dokonce i z něčeho takového a předat ho do rukou bělokabátníků...
Snažila se dál udržet hovor, ale Norowhin se vydal z víc slov, než k ní kdy předtím najednou pronesl, a teď ze sebe vyrážel jen jednoslabičné odpovědi. Nezáleželo na tom. Když dokázala jeho upjatost narušit jednou, dokáže to znovu.
Otočila se v sedle a snažila se zahlédnout toho mladíka se ženou, ale byli schovaní za bělokabátnickými vojáky. Ani na tom nezáleželo. Ty tváře si uchová v paměti, spolu se svým slibem.
10
Rčení v Hraničních státech
Rand na chvíli zatoužil po dnech, kdy se mohl procházet chodbami paláce sám. Dnes ráno ho doprovázela Sulin a dvacet Děv, Bael, kmenový náčelník Goshien Aielů, s půl tuctem Sovin Nai, Nožů v ruce, z Jhirad Goshienů na Baelovu poctu, a Bashere se stejně tolika Saldejci s orlími nosy. Široká, nástěnnými koberci ověšená chodba jich byla plná, Far Dareis Mai a Sovin Nai v cadin’sorech, hledících skrz sluhy, kteří se spěšně klaněli a uhýbali z cesty, a mladších Saldejců, kteří se naparovali v krátkých kabátcích a baňatých spodcích zastrkaných do holínek. Dokonce i tady v zastíněné chodbě bylo horko a ve vzduchu tančila zrnka prachu. Někteří sloužící měli červenobílé livreje, jež nosili i za Morgasiny vlády, ale většina byla nová, oblečená prostě v tom, v čem se přišli hlásit do služby, nesourodá sbírka selských a kupeckých soukenných kabátů, většinou tmavých a prostých, ale v různých barvách, tu a tam se záplavou výšivek či kouskem krajky.
Rand si v duchu poznamenal, aby dal vědět paní Harforové, první komorné, že má najít dost livrejí, aby se nově příchozí nemuseli cítit zavázáni pracovat ve svých nejlepších šatech. Palácová livrej byla jistě lepší než cokoliv, co venkované měli, možná kromě oblečení na svátky. Služebnictva tady teď bylo méně než za Morgasiných časů a hodně mužů a žen oděných v červenobílé bylo šedivých a ohnutých, patřících do obydlí penzistů. Místo toho, aby utekli, jako to udělalo tolik dalších, šli zase do práce, než aby se dívali, jak je palác zničen. Další poznámka v duchu. Ať paní Harforová – první komorná byl nevhodný titul, ale Reene Harforová řídila každodenní záležitosti paláce – najde dost sloužících, aby si tihle stařešinové mohli užívat vejminku. Dostávají pořád ještě důchod, když je Morgasa mrtvá? Měl si na to vzpomenout dřív. Halwin Norry, vrchní správce, to bude asi vědět. Jako by byl utloukán k smrti peřím. Vždycky se mu připomnělo něco jiného, co je zapotřebí udělat. Cesty, například, to nebylo peříčko. Nechal bránu tady v Gaemlynu hlídat, i ty poblíž Tearu a Cairhienu, ale nevěděl jistě, kolik dalších jich tu ještě je.
Ano, vyměnil by všechny ty úklony a pukrlata, všechny ty čestné stráže, všechny otázky a břemena, všechny ty lidi, o jejichž potřeby se bylo třeba starat, za dny, kdy si musel dělat starosti jen s tím, aby si sám obstaral kabát. Jistě, za těch dní by mu vůbec nedovolili courat se po těchto chodbách, určitě ne bez stráže jiného druhu, aby zajistila, že nesebere stříbrný a zlatý kalich z výklenku ve zdi či slonovinovou sošku z lapisem intarzovaného stolu.
Aspoň že na něj dnes ráno nehučel hlas Luise Therina. Alespoň že zjevně začínal zvládat ten mentální trik, který mu ukázal Taim. Basheremu se po tvářích řinul pot, ale Randa se horko téměř nedotýkalo. Měl svůj stříbrem krumplovaný kabátec ze šedého hedvábí zapnutý až ke krku, a i když mu bylo trochu teplo, nevypotil ani krůpěj potu. Taim ho ujistil, že časem nebude cítit horko ani zimu dost silné, aby jiného muže zcela zneškodnily. Byla to otázka soustředění na své nitro, trochu jako když se chystal uchopit saidín. Zvláštní, že to bylo tak blízko jediné síle, a přitom s ní nemělo vůbec nic společného. Dělaly Aes Sedai to stejné? Nikdy neviděl žádnou, že by se potila. Nebo ano?
Náhle se rozesmál nahlas. Uvažovat o tom, jestli se Aes Sedai někdy potí! Možná ještě nebyl šílený, ale klidně by prošel jako zabedněný trouba.
„Řekl jsem snad něco směšného?“ zeptal se jaksi suše Bashere a klouby ruky si přejel kníry. Některé Děvy se na něj vyčkávavě zadívaly. Skutečně si dávaly práci a snažily se pochopit mokřiňanský humor.
Jak si Bashere dokázal zachovat duševní rovnováhu – to Rand netušil. Právě dnes ráno dorazila do paláce zpráva o bojích v Hraničních státech mezi Hraničáři. Povídačky poutníků vyrůstaly jako houby po dešti, ale tohle přišlo ze severu, zřejmě s kupci, kteří byli přinejmenším až v Tar Valonu. Neříkalo se nic o tom, kde či kdo přesně. Saldeia byla stejně pravděpodobná jako kterýkoliv jiný stát a Bashere odtamtud nedostal zprávu od té doby, co před několika měsíci odešel, nicméně účinek to na něj mělo asi takový, jako kdyby třeba stoupla cena řípy.
Rand samozřejmě taky nevěděl nic o tom, co se děje ve Dvouříčí – leda by se nejasné šuškání o povstání kdesi na západě dotýkalo i jeho domova, protože v těchto dnech to mohlo něco znamenat i nemuselo – ale pro něj to nebylo stejné. On Dvouříčí opustil. Aes Sedai měly špehy všude, a on by nevsadil ani měďák na to, že Zaprodanci je nemají. Drak Znovuzrozený se nezajímal o nějakou zapadlou díru, kde vyrostl Rand al’Thor, ten byl už mnohem dál. Kdyby tomu tak nebylo, byla by Emondova Role rukojmím, které by bylo možné použít proti němu. Přesto nehodlal hledat hnidy sám na sobě. Opuštění prostě bylo opuštění.