Kdybych dokázal najít cestu, jak uniknout svému osudu, zasloužím si to? To byla jeho myšlenka, ne Luise Therina.
Ošil se, jak ho tupě zabolelo v ramenou, a promluvil lehounkým tónem. „Odpusť mi, Bashere. Jenom mě napadlo něco zvláštního, ale poslouchal jsem. Říkal jsi, že se Caemlyn zaplňuje. Na každého člověka, který utekl, protože se bál falešného Draka, přišli dva, protože jím nejsem. Vidíš?“
Bashere zabručel, což mohlo znamenat cokoliv.
„Kolik jich přišlo z jiných důvodů, Rande al’Thore?“ Bael byl ten nejvyšší muž, jakého kdy Rand viděl, o dobrou dlaň vyšší než Rand sám. Tvořil zvláštní protiklad k Basheremu, jenž byl menší než všechny Děvy kromě Enaily. Baelovi tmavě rusými vlasy hustě prorážela bílá, ale obličej měl hubený a tvrdý a oči pronikavé. „Máš nepřátel dost na stovku mužů. Dej na mě, oni se na tebe pokusí zaútočit znovu. Mohli by mezi nimi být i zplozenci Stínu.“
„I kdyby to nebyli žádní temní druzi,“ přisadil si Bashere, „ve městě vřou potíže jako čaj nechaný na plotně. Hodně lidí ošklivě zbili očividně jen proto, že zapochybovali o tom, že jsi Drak Znovuzrozený, a jednoho chudáka vytáhli z taverny do stodoly a oběsili na trámech, protože se vysmíval tvým zázrakům.“
„Mým zázrakům?“ opáčil Rand nevěřícně.
Jakýsi vrásčitý bělovlasý sluha v příliš velkém kabátku livreje, s velikou vázou v rukou, se snažil zároveň uklonit i uhnout z cesty, zakopl a upadl na záda. Světle zelená váza z jako papír tenkého porcelánu Mořského národa mu přeletěla přes hlavu a kutálela se po tmavě červených dlaždicích, otáčela se a odrážela, až se nakonec zastavila hrdlem nahoru. Stařík se s překvapivou čerstvostí vyškrábal na nohy, rozběhl se k váze, přejel ji rukama a nevěřícně a zároveň s úlevou zajásal, když zjistil, že není nikde puklá ani naštípnutá. Ostatní sloužící hleděli stejně ohromeně, než se vzpamatovali a spěchali pak za svými úkoly. Pohledu na Randa se vyhýbali tak důsledně, že se někteří dokonce zapomněli uklonit či udělat pukrle.
Bashere si vyměnil pohled s Baelem a pak si foukl do hustých knírů.
„Tak zvláštní příhody,“ řekl. „Každý den se objeví další příběh o tom, jak dítě spadlo po hlavě na dláždění z okna osm patnáct sáhů vysoko, aniž by si udělalo třeba jenom bouli. Nebo se nějaká babka dostane do cesty dvěma tuctům splašených koní, ale oni se o ni jaksi ani neotřou, natož aby ji srazili a udupali. Nějaký chlapík tuhle v kostkách hodil pět korun dvaadvacetkrát po sobě, a to všechno přičetli tobě. Naštěstí pro něj.“
„Povídá se,“ přisadil si Bael, „že včera spadl ze střechy košík se střešními taškami, tašky přistály v pořádku na ulici ve tvaru starobylého symbolu Aes Sedai.“ Pohlédl na sluhu, jenž si s otevřenou pusou tiskl vázu k hrudi, když kolem něj procházeli. „Nepochybuji, že tomu tak bylo.“
Rand pomalu vydechl. Samozřejmě se nezmínili o těch druhých příhodách. O muži, který zakopl na schodě a oběsil se, když se mu šátek nečekaně zachytil o kliku na dveřích. Rovněž tak o uvolněném kusu břidlice, který vítr strhl ze střechy a vhodil ho oknem do místnosti, kde kámen zabil ženu sedící s rodinou u stolu. Takové věci se sice stávaly, ale zřídka. Jenomže kolem něj to nebylo jen zřídka. Ať už k dobrému nebo k zlému, stejně často k zlému jako k dobrému, Rand měnil šance už jen tím, že byl v dosahu několika mil. Ne, i kdyby mu z paží zmizeli draci a z dlaní vypálené volavky, pořád by byl poznamenán. V Hraničních státech měli rčení: „Povinnost je těžší než hora, smrt je lehčí než peříčko.“ Jak jste jednou měli tu horu pevně na ramenou, nedala se sundat. Stejně tu nebyl nikdo jiný, kdo by ji nesl, a nemělo smysl si kvůli tomu naříkat.
Promluvil rázně. „Našli jste ty, co ho pověsili?“ Bashere zavrtěl hlavou. „Tak je najděte a zatkněte je pro vraždu. Chci, aby tohle přestalo. Hned. Pochybovat o mně není zločin.“ Povídalo se, že prorok to za zločin prohlásil, jenže s tím zatím nic udělat nemohl. Dokonce ani nevěděl, kde Masema je, jen že někde v Ghealdanu nebo snad v Amadicii. Pokud se mezitím nepřesunul někam jinam. Další poznámka v duchu. Musí zjistit, kde ten člověk je, a nějak ho zarazit.
„Bez ohledu na to, jak dalece to zajde?“ optal se Bashere. „Šeptá se, že jsi falešný Drak, který s pomocí Aes Sedai zabil Morgasu. Lid proti tobě má povstat a pomstít svou královnu. Může to být víc než jeden člověk. Není to jasné.“
Randovi ztuhl výraz. S první částí žít mohl – musel, existovalo příliš mnoho variací, aby je udusil, ať by to popíral jakkoliv důsledně – ale nehodlal snášet vybízení ke vzpouře. Andor bude zemí, kterou nerozdělí válkou. Předá ho Elain tak nepoškozený, jak k němu přišel. Jestli ji někdy najde, udělá to. „Zjistěte, kde to začalo,“ řekl drsně, „a hoďte je do žaláře.“ Světlo, jak najít někoho, kdo to první zašeptal? „Jestli budou chtít milost, můžou o ni požádat Elain.“ Jakási mladá služebná v hrubých hnědých šatech, oprašující modrou skleněnou mísu, zahlédla jeho tvář a mísa jí vypadla z náhle roztřesených rukou a rozbila se. Ne vždy měnil šance. „Jsou i nějaké dobré zprávy? Pár by se mi jich hodilo.“
Mladá služka se nejistě sehnula, aby posbírala střepy, ale Sulin se na ni podívala, jenom se na ni podívala, a žena odskočila a s vytřeštěnýma očima se zády přitiskla ke goblénu s levhartím lovem. Rand to nechápal, avšak některé ženy se zřejmě víc bály Děv než aielských mužů. Mladá žena se podívala na Baela, jako by doufala, že ji ochrání. Ten se tvářil, jako by si jí vůbec nevšiml.
„To záleží prostě jenom na tom, jak definuješ dobrou zprávu.“ Bashere pokrčil rameny. „Zjistil jsem, že před třemi dny přibyli do města Ellorien z rodu Traemane a Pelivar z rodu Coelanů. Proklouzli sem, dalo by se říct, a ani jeden se, pokud jsem slyšel, nepřiblížil k Vnitřnímu Městu. Po ulicích se však také hodně povídá, že nedaleko na venkově přebývá i Dyelin z rodu Taravinů. Žádný z nich neodpověděl na tvé pozvání. Neslyšel jsem žádnou šeptandu, která by je spojovala.“ Pohlédl na Baela, který lehce zavrtěl hlavou.
„My slyšíme méně než ty, Davrame Bashere. Tihle lidé hovoří otevřeněji ve společnosti mokřiňanů.“
V každém případě to byla dobrá zpráva. Právě takové lidi Rand potřeboval. Jestli věřili, že je falešný Drak, to by jim mohl nějak vysvětlit. Jestli věřili, že zabil Morgasu... No, tím lépe, že zůstávají věrní její památce a její krvi. „Pošli jim nové pozvání, aby mě přišli navštívit. Včetně Dyelin, mohli by vědět, kde je.“
„Když pošlu takové pozvání,“ namítl Bashere dost pochybovačně, „tak jim to může jenom připomenout, že v Andoru je saldejské vojsko.“
Rand zaváhal, pak kývl a náhle se zakřenil. „Požádej urozenou paní Arymillu, ať ho doručí. Nepochybuji o tom, že skočí po příležitosti ukázat, jak je mi blízko. Napiš to ale ty.“ Moiraininy lekce, jak se hraje hra rodů, přicházely znovu k užitku.
„Nevím, jestli je to dobrá zpráva, nebo špatná,“ ozval se Bael, „avšak Rudé štíty mi řekly, že v jednom hostinci v Novém Městě se ubytovaly Aes Sedai.“ Rudé štíty pomáhaly Bashereho mužům hlídkovat v Caemlynu a teď hlídkování převzaly celé samy. Bael se lehce zazubil nad Bashereho mrzutým výrazem. „My slyšíme méně, Davrame Bashere, ale občas vidíme víc.“