„Není jedna z nich naše přítelkyně, co má ráda kočky?“ zeptal se Rand. Příběhy o Aes Sedai ve městě přetrvávaly. Občas byly dvě či tři nebo celý oddíl. Bashere i Bael se však nejblíž dostali k pár povídačkám o Aes Sedai, která léčila kočky a psy, ale vždycky v další ulici, a povídal to někdo, kdo to slyšel od kohosi jiného, který to slyšel v taverně nebo na tržišti.
Bael zavrtěl hlavou. „To nemyslím. Rudé štíty povídaly, že tyhle dvě zřejmě dorazily v noci.“ Bashere se zatvářil zaujatě – zřídkakdy si nechal ujít příležitost říci Randovi, že Aes Sedai potřebuje – ale Bael se lehce zamračil, tak lehce, že kromě Aiela by si toho nikdo nevšiml. Aielové se při jednání s Aes Sedai měli napozoru, dokonce se od nich drželi dál.
Těch pár slov Randovi poskytlo hodně látky k přemýšlení a pokaždé se vrátil sám k sobě. Dvě Aes Sedai musely mít důvod přijet do Caemlynu, když se jejich sestry městu od jeho příchodu vyhýbaly. Nejpravděpodobnější důvod byl jistě ten, že to mělo něco společného s ním. I v nejlepších časech cestovalo v noci jen pár lidí, a tohle rozhodně nejlepší časy nebyly. Aes Sedai přišedší potmě se možná snažily vyhnout pozornosti, a nejpravděpodobnější pozornost, které se chtěly vyhnout, byla jeho. Na druhou stranu možná jenom někam spěchaly. Což mohlo znamenat misi pro Věž. Pravdou bylo, že ho nenapadalo nic, co by právě teď bylo pro Věž důležitější než on. Nebo možná byly na cestě k těm Aes Sedai, o nichž Egwain tvrdila, že ho podpoří.
Ať to bylo cokoliv, chtěl to vědět. Světlo samo vědělo, co mají Aes Sedai za lubem – Věž nebo ta Elainina ukrytá banda – ale on na to musel přijít. Bylo jich příliš mnoho a mohly být nebezpečné, aby to neudělal. Jak Věž zareaguje, až se Elaida dozví o jeho amnestii? Jak zareaguje kterákoliv Aes Sedai? Už se to doslechly?
Když se skupinka přiblížila ke dveřím na konci chodby, Rand otevřel ústa, aby Baelovi řekl, že má požádat jednu Aes Sedai, aby přišla do paláce. Kdyby na to přišlo, zvládl by i dvě Aes Sedai – pokud by ho nepřekvapily – ale nemělo smysl riskovat, dokud nevěděl, co jsou zač a co mají za lubem.
Plní mě pýcha. Jsem nemocen pýchou, která mě zničí!
Rand klopýtl. Tohle bylo dnes poprvé, kdy se mu v hlavě ozval hlas Luise Therina – a příliš se to podobalo poznámce, komentující jeho úvahy o Aes Sedai, aby to bylo příjemné – ale kvůli tomu nespolkl to, co chtěl říci, a nezastavil se na místě.
Kvůli vedru byly dveře otevřené, takže bylo vidět do jedné z palácových zahrad. Květiny byly pryč a některé růžové keře a tavolníky vypadaly povadle, stromy však stále vrhaly jistý stín, i když měly jen pár lístků, na kašnu z bílého mramoru, která šplouchala v srdci zahrady. U kašny stála žena v bachraté hnědé vlněné suknici a volné bílé jupce z algode, se šedou loktuší volně přes lokty, a hleděla v údivu, jako to dělala často, do vody, která neměla jiný užitek kromě toho, aby se na ni lidé dívali. Rand se očima vpil do Aviendžina obličeje, hleděl na vlny narudlých vlasů, které jí spadaly na ramena zpod složeného šedého šátku, který měla uvázaný kolem spánků. Světlo, ale že byla krásná. Studovala vodní spršku a ještě si ho nevšimla.
Miloval ji? Nevěděl. V jeho hlavě i v jeho snech se mu pletla s Elain a dokonce i s Min. Věděl, že je nebezpečný, neměl co nabídnout žádné ženě, jenom bolest.
Iliena. Nyní Luis Therin plakal. Zabil jsem ji! Světlo mě navěky pohlť!
„Když se takhle objeví párek Aes Sedai, tak by to mohlo být důležité,“ řekl Rand tiše. „Myslím, že bych měl ten hostinec navštívit a zjistit, proč jsou tady.“ Skoro všichni se zastavili zároveň s ním, ale Enaila a Jalani si vyměnily pohledy a pokračovaly kolem něj do zahrady. Rand maličko zvedl hlas a promluvil značně tvrdším tónem. „Děvy tady půjdou se mnou. Každá, která si chce oblíknout šaty a povídat o dohazování sňatků, může zůstat tu.“
Enaila a Jalani ztuhly a prudce se k němu otočily, oči jim hořely rozhořčením. Ještě dobře, že v dnešní hlídce nebyla Somara. Ta by mohla jít i přesto dál. Sulin se zamíhaly prsty v posunkové řeči Děv, a ať už řekla cokoliv, udusilo to rozhořčení a oběma Děvám místo toho zahořely tváře rozpaky. Aielové měli pro případ, že bylo lepší ticho, nejrůznější signály. Každý kmen měl tajné znaky a každé společenstvo také, kromě těch, které znali všichni Aielové, ale jenom Děvy si z nich vytvořily skutečný jazyk.
Rand nečekal, než Sulin skončí, a otočil se k zahradě zády. Ty Aes Sedai by mohly z Caemlynu odjet stejně rychle, jako přijely. Ohlédl se přes rameno. Aviendha stále hleděla do vody. Nevšimla si ho. Zrychlil krok. „Bashere, poslal bys jednoho muže, aby připravil koně? U brány za Jižní stájí.“ Hlavní brána paláce se otevírala na Královnino náměstí, které bude plné lidí, doufajících, že ho alespoň zahlédnou. Trvalo by mu půl hodiny, než by se mezi nimi prodral, kdyby měl štěstí.
Bashere kývl a jeden z mladších Saldejců odklusal dopředu tím kolébavým krokem muže, uvyklejšího spíš sedlu. „Muž musí vědět, kdy se před ženou stáhnout,“ promluvil Bashere do vzduchu, „ale moudrý muž ví, že občas musí zůstat stát a postavit se jí.“
„Mladí muži,“ prohodil nedbale Bael. „Mladí muži jen honí stíny a utíkají před měsíčním světlem, a nakonec se bodnou do nohy vlastní oštěpem.“ Někteří Aielové se zahihňali, Děvy i Nože v ruce. Ti starší z nich.
Rand se podrážděně znovu ohlédl. „Nikomu z vás by to v šatech neslušelo.“ Děvy i Nože v rukou se kupodivu zasmály znovu, hlasitěji. Možná začínal chápat aielský humor.
Když vyjel z brány za Jižní stájí do křivolakých ulic Vnitřního Města, bylo to tak, jak očekával. Jeade’enovy podkovy zvonily na dláždění, jak hřebec jankovatěl. Grošák se v poslední době ze stájí moc nedostal. V ulicích byla spousta lidí, ale ani zdaleka ne tolik, kolik jich čekal na druhé straně paláce, a všichni si šli po svém. Přesto si na něj ukazovali, nakláněli se k sobě a šeptali si. Někteří možná dokonce poznali Bashereho – na rozdíl od Randa se po městě pohyboval často – ale každý, kdo vyjížděl z paláce, zvlášť s doprovodem klusajících Aielů, musel být důležitý. Šeptání a ukazování je následovalo.
Přes upřené pohledy se Rand snažil vychutnat krásy ogiery zbudovaného Vnitřního Města. Našel si jen pár příležitostí, kdy mohl jenom vychutnávat krásu, a i ty byly vzácné. Ulice se stáčely směrem od zářivě bílého královského paláce a sledovaly křivky kopců, jako by byly součástí krajiny. Všude stály štíhlé věžičky pokryté barevnými kachlemi nebo zlaté, purpurové nebo bílé kupole, jiskřící ve slunečním světle. Tady byl ponechán výhled na stromy porostlý park, támhle mu z vyvýšeniny padl zrak přes celé město na zvlněné pláně a hvozdy za vysokými bílými hradbami, protkanými stříbrnými žilkami, které se táhly kolem celého Caemlynu. Vnitřní Město bylo postaveno pro radost a pro potěchu oka. Podle ogierů ho překonal jenom samotný Tar Valon a bájný Manetheren, a mnoho lidí, Andořanů především, věřilo, že Caemlyn se oběma zdaleka vyrovná.
Čistě bílé hradby Vnitřního Města značily začátek Nového Města, které Vnitřní Město obklopovalo. Zde byly další kupole a štíhlé vysoké věže, některé se snažily vyrovnat výškou těm z Vnitřního Města, stojícím na kopcích. Tady se v užších ulicích tlačily spousty lidí, dokonce i široké třídy, rozdělené uprostřed pásy, kde rostly v pravidelných rozestupech stromy, byly plné lidí, povozů tažených volským spřežením i vozů tažených koňmi, lidí na koních a v kočárech i v nosítkách. Vzduchem se nesl hukot jako z obrovského včelího úlu.