Cesta tudy byla pomalejší, ačkoliv lidé uhýbali. Nevěděli, kdo Rand je, stejně jako to nevěděli ti ve Vnitřním Městě, ale nikdo se nechtěl připlést do cesty pochodujícím Aielům. S tolika lidmi to prostě chvíli trvalo. A že tu byli všemožní lidé. Sedláci v hrubém suknu a kupci v kabátcích či šatech lépe střižených. Řemeslníci spěchající po své práci a pouliční obchodníci, vychvalující svoje zboží na podnosech či trakařích, prodávající všechno od špendlíků a stužek po ovoce a rachejtle, kdy poslední dva druhy zboží nyní byly stejně drahé. Kejklíř v záplatovaném plášti se strkal se třemi Aiely, kteří si prohlíželi čepele vystavené na stole před nožířstvím. Dva hubení chlapíci s tmavými vlasy spletenými do copů a meči na zádech – Rand soudil, že se jedná o hledače rohu – stáli a žvanili s několika Saldejci, přičemž poslouchali ženu hrající na flétnu a muže s bubínkem na rohu. Cairhieňané, menší a bledší, se od Andořanů jasně odlišovali, a stejně tak snědší Tairenové, ale Rand zahlédl i Muranďany v dlouhých kabátcích a Altařany ve složitých vestách, Kandořany s rozdělenými bradkami, dokonce i dva Domany s dlouhými tenkými kníry a náušnicemi.
Od ostatních se odlišovala další sorta lidí, těch, kteří se kolem potulovali v pomačkaných kabátcích a umolousaných šatech, často zaprášení, neustále mrkající a zírající, očividně neměli kam jít a ani ponětí, co dělat dál. Tihle se dostali nejblíž k tomu, co hledali, jak jen to šlo. K němu. K Draku Znovuzrozenému. Rand neměl tušení, co by si s nimi měl počít, a přesto, ať tak nebo tak, je měl na starosti. Přestože je nežádal, aby zahodili své životy, ani nechtěl, aby všechno opustili. Udělali to. Kvůli němu. A kdyby zjistili, kdo je, docela dobře by mohli přemoci Aiely a roztrhat ho na kusy v dychtivé snaze se ho dotknout.
Sáhl na angrial, maličkého tlouštíka, který měl v kapse kabátce. Dobrá věc, když přišlo na to použít jedinou sílu, aby se uchránil před lidmi, již se kvůli němu všeho vzdali. Proto se málokdy vypravoval do města. Aspoň jeden z důvodů. Prostě se toho muselo příliš mnoho udělat, aby si mohl jen tak vyjet.
Hostinec, kam ho vedl Bael, v západní částí města, se jmenoval U Culainova psa. Tři poschodí z kamene, se střechou z červených tašek. V kroutící se boční uličce se procházející dav tiskl ke zdem domů na obou stranách, takže když Randův oddíl zastavil, kolem se tlačili lidé. Rand se znovu dotkl angrialu – dvě Aes Sedai, ty by měl zvládnout, aniž by se musel uchylovat k tomuhle – než sesedl a vstoupil. Samozřejmě až po třech Děvách a párku Nožů v ruce, kteří byli všichni našponovaní a jenom krůček je dělil od zahalené tváře. To by dřív naučil kočku zpívat. Bashere nechal dva Saldejce hlídat u koní a s ostatními vstoupil za Randem spolu s Baelem a zbytkem Aielů, kromě těch, kteří zůstali na stráži venku. Nenašli to, co Rand čekal.
Šenk vypadal jako stovka či víc dalších v Caemlynu, velké sudy piva a vína u jedné prosté omítnuté stěny, na nich menší soudky s kořalkou a na tom všem šedá mourovatá kočka. Dva kamenné krby, čistě vymetené, tři čtyři šenkýřky v zástěrách, přecházející mezi stoly a lavicemi rozestavěnými na podlaze z prken pod trámovým stropem. Přiklusal hostinský, kulatolící muž se třemi bradami, jemuž se bílá zástěra napínala přes teřich, mnul si ruce a Aiely sledoval trochu nervózně. Caemlyn se poučil, že sem nepřišli loupit a spálit všechno v dohledu – přesvědčit Aiely, že Andor není dobytým územím a že si nemůžou vzít pětinu, bylo těžším úkolem – ale to neznamenalo, že byli hostinští zvyklí mít jich v šenku z ničeho nic dva tucty.
Hostinský se soustředil na Randa a Bashereho. Hlavně na Bashereho. Oba byli podle šatů jasně důležití, ale Bashere byl o hodně let starší a tudíž spíš ten důležitější. „Vítej, můj pane, pánové. Co vám můžu nabídnout? Mám tady víno z Murandy i andorské, kořalku z...“
Rand si ho nevšímal. Čím se tento šenk lišil od ostatních šenků, byli hosté. V tuto hodinu by tu čekal jednoho, možná dva muže, ale zde žádní nebyli. Místo toho většinu stolů zabíraly mladé ženy, vlastně většinou ještě dívky, v prostých šatech, které se otáčely na lavicích s hrnky čaje v rukou, aby mohly kulit oči na nově příchozí. Nejedna zalapala po dechu nad Baelovou výškou. Ne všechny však zíraly na Aiely, a Randovi se oči rozšířily právě při pohledu na ten asi tucet, který zíral na něj. Znal je. Ne příliš dobře, ale znal je. Zvlášť jedna upoutala jeho pozornost.
„Bode?“ vyhrkl nevěřícně. Dívka s velkýma očima, která na něj civěla – kdy stačila dospět natolik, aby si mohla zaplést vlasy do copu? – byla Bodewhin Cauthonová, Matova sestra. A vedle hubené Jerilin al’Caarové seděla kyprá Hilda Barranová a hezoučká Marisa Ahanová s rukama přitisknutýma na líce, jako to dělala vždy, když ji něco překvapilo, a baculatá Emry Lewinová a Elisa Marwinová a Darea Candwinová a... Byly z Emondovy Role nebo z okolních statků. Letmý pohled na ostatní stoly stačil, aby si Rand uvědomil, že to taky musejí být dvouříčské dívky. Aspoň většina z nich – zahlédl jednu domanskou tvář a jednu či dvě, které mohly být z daleka – ale všechny šaty bylo možné kdykoliv zahlédnout na Trávníku v Emondově Roli. „Co, pod Světlem, děláte tady?“
„Jdeme do Tar Valonu,“ podařilo se Bode ze sebe vypravit i přes otevřenou pusu. Jediné, co na ní připomínalo Mata, bylo rozpustilé cosi kolem očí. Ohromení nad tím, že ho vidí, se rychle vytratilo v širokém udiveném a radostném úsměvu. „Aby se z nás staly Aes Sedai jako z Egwain a Nyneivy.“
„Na to samé se můžem zeptat tebe,“ přisadila si pružná Larine Ayellinová a s umnou nedbalostí si přehodila silný cop přes rameno. Nejstarší z dívek z Emondovy Role – o dobré tři roky mladší než on, avšak jediná, která měla, kromě Bode, spletené vlasy – si o sobě vždy hodně myslela. Byla dost hezká, aby ji v tom všichni chlapci utvrzovali. „Urozený pán Perrin o tobě neřekl ani půl slova, jenom že jsi někde za dobrodružstvím. A že nosíš hezký kabáty, což, jak vidím, nosíš.“
„Je Mat v pořádku?“ zeptala se náhle znepokojená Bode. „Je s tebou? Máma si kvůli němu dělá takové starosti. Nevzpomněl by si ani, že si má vzít čistý ponožky, kdyby mu to někdo nepřipomněl.“
„Ne,“ řekl Rand pomalu, „není tady. Ale má se dobře.“
„Nečekaly jsme, že tě najdeme v Caemlynu,“ vypískla Janacy Torfinnová vysokým hláskem. Nemohlo jí být víc než čtrnáct, byla nejmladší, aspoň mezi dívkami z Emondovy Role. „Verin Sedai a Alannu Sedai to potěší, řekla bych. Pořád se ptají na to, co o tobě víme.“
Takže tohle byly ony dvě Aes Sedai. Verin, hnědou sestru, znal víc než jen zběžně. Ale nevěděl, co si má myslet o tom, že je tady. Jenomže to vlastně nebylo důležité. Tyhle dívky byly z domova. „Takže ve Dvouříčí je úplně všechno v pořádku? I v Emondově Roli? Perrin se tam zřejmě dostal ve zdraví. Tak moment! Urozený pán Perrin?“
Tím se protrhla stavidla. Zbytek dvouříčských dívek víc zajímali Aielové, na které pohlížely koutkem oka, zvlášť Bael, a pár jich hodilo očkem i po Saldejcích, ale dívky z Emondovy Role se shlukly kolem Randa a mluvily jedna přes druhou, jak se mu snažily povědět všecko najednou, takže z toho vznikl zmatek, všechno bylo překroucené a prošpikované otázkami na něj, na Mata, na Egwain a Nyneivu, přičemž on by na většinu z nich nedokázal odpovědět ani za hodinu, kdyby mu vůbec daly šanci.