Dvouříčí napadli trolloci, avšak urozený pán Perrin je vyhnal. A pak pokračovaly o veliké bitvě, všechny mluvily zároveň, takže bylo těžké zachytit nějaké podrobnosti kromě toho, že k nějakébitvě došlo. Bojovali všichni, samozřejmě, ale byl to urozený pán Perrin, kdo každého zachránil. Vždycky urozený pán Perrin, pokaždé, když řekl jenom Perrin, ony ho okamžitě opravily tím bezděkým způsobem, jakým by opravily někoho, kdo by řekl kůň místo luční koník.
Dokonce i když slyšel, že trolloci byli poraženi, Randovi se poněkud stáhlo hrdlo. Nechal je v tom. Kdyby se byl vrátil, zřejmě by ten seznam mrtvých nebyl tak dlouhý, nebylo by v něm tolik jmen, která znal. Ale kdyby se byl vrátil, neměl by teď za sebou Aiely. Cairhien by nebyl jeho, tedy nakolik jeho byl, a Rahvin by proti němu a Dvouříčí nejspíš poštval sjednocený Andor. Za každé rozhodnutí, jež učinil, se muselo zaplatit. Platili jiní. Musel si připomínat, že je to mnohem menší cena, než by platili, nebýt jej. Ale příliš to nepomáhalo.
Dívky si myslely, že je zdrcen seznamem dvouříčských mrtvých, a tak rychle přešly k veselejším věcem. Perrin se zřejmě taky oženil s Faile. Rand mu v tom přál štěstí, ale napadlo ho, jak dlouho štěstí, které ti dva našli, vydrží. Dívky to považovaly za romantické a úžasné a zřejmě jenom litovaly, že nebyl čas na obvyklé svatební oslavy. Faile docela schvalovaly, obdivovaly ji a taky jí trochu záviděly, dokonce i Larine.
Byli tam také bělokabátnici a s nimi Padan Fain, ten starý forman, který každé jaro přijížděl do Emondovy Role. Dívky si zřejmě nebyly jisté, jestli bělokabátnici byli přátelé či nepřátelé, ale pokud měl Rand někdy nějaké pochybnosti, Fain je rychle rozptýlil. Fain byl temný druh, možná něco horšího než temný druh, jenž by udělal cokoliv, aby ublížil Randovi, Matovi a Perrinovi. Zvlášť Randovi. Nejhorší zpráva, kterou mu mohly říci, byla asi ta, že nikdo nevěděl, jestli je Fain mrtvý. V každém případě bělokabátnici odtáhli, trolloci byli pryč a přes pohoří Oparů se hrnula ohromná záplava uprchlíků, přinášejících všechny možné novinky, od zvyků přes obchod, rostliny a osivo po šaty. Jedna z ostatních dívek byla Domanka a byly tu také dvě Taraboňanky a tři z Almothské pláně.
„Larine si koupila domanský šaty,“ zahihňala se droboučká Janacy a vyvrátila oči, „ale máma ji přinutila, aby je vrátila švadleně.“ Larine zvedla ruku, ale pak se vzpamatovala a s odfrknutím si jenom upravila cop. Janacy se chichotala.
„Komu záleží na šatech?“ vyhrkla Susa al’Seenová. „Randovi na šatech nezáleží.“ Štíhlá, roztěkaná dívka se vždy rychle vzrušila a teď málem poskakovala na špičkách. „Alanna Sedai a Verin Sedai vyzkoušely každou. No, skoro každou...“
„Cilia Coleová se chtěla nechat rovněž vyzkoušet,“ přisadila si Marce Eldinová, robustní dívka. Rand si na ni moc nepamatoval, jen že měla většinou nos v knihách, dokonce i když šla po ulici. „Trvala na tom! Prošla, ale ony jí pak řekly, že je na novicku moc stará.“
Susa Marce rovnou skočila do řeči. „...A my všechny prošly...“
„Cestujeme celý den a prakticky celou noc už od Bílýho Mostu,“ připojila se Bode. „Je dobrý chvíli se zdržet na jednom místě.“
„Viděl jsi Bílý Most, Rande?“ Janacy mluvila přes Bode. „I samotný Bílý most?“
„...A jedem do Tar Valonu a budou z nás Aes Sedai!“ dokončila Susa a zamračila se na Bode, Marce i Janacy. „Do Tar Valonu!“
„Zrovna teď do Tar Valonu nepůjdeme.“
Hlas ode dveří do ulice přitáhl pozornost dívek, ale obě Aes Sedai, které právě přišly, jejich otázky přešly jenom mávnutím ruky. Svou pozornost cele upíraly na Randa. Byly to rozdílné ženy, i přes společný rys tváře. Obě mohly být libovolného věku, ale Verin byla ta malá a baculatá, s hranatým obličejem a lehce prošedivělými vlasy, kdežto druhá, která musela být Alanna, byla tmavá a štíhlá, překrásná, smyslná žena s vlnitými černými vlasy a světlem v očích, prozrazujícím vzteklou povahu. Oči měla lehce zarudlé, jako by plakala, ačkoliv Randovi přišlo zatěžko uvěřit, že by Aes Sedai plakala. Jezdecké šaty měla ze šedého hedvábí prostřihávaného zeleným a vypadaly, jako by si je právě oblékla, kdežto Verininy světle hnědé byly trochu pokrčené. Ačkoliv Verin svému oděvu nevěnovala příliš velkou pozornost, tmavé oči měla velice bystré. Upřela je na Randa tak pevně, jako se slávky drží skály.
Do šenku je následovali dva muži v matně zelených pláštích, jeden podsaditý a šedovlasý, druhý vysoký, tmavý a pružný, ale oba měli u boku meč a jejich plavné pohyby by ukazovaly na strážce dokonce i bez doprovodu Aes Sedai. Randa si vůbec nevšímali, místo toho sledovali Aiely a Saldejce s nehybností, která prozrazovala ovládaný prudký pohyb. Aielové se také nijak zvlášť nehýbali, ale nasazovali si závoje, Děvy i Nože v ruce, a mladí Saldejci náhle drželi ruce u jílců mečů. Jenom Bael a Bashere vypadali zcela klidně. Dívky si kromě Aes Sedai ničeho nevšímaly, ale měchatý hostinský vycítil náladu a začal lomit rukama, nepochybně už viděl svůj šenk zničený, pokud ne rovnou celý hostinec.
„Žádné potíže nebudou,“ pronesl Rand nahlas a vyrovnaně jak k hostinskému, tak k Aielům. Ke každému, doufal. „Žádné potíže, pokud je nezačnete, Verin.“ Několik dívek na něj vykulilo oči, takhle mluvit s Aes Sedai, a Larine si hlasitě odfrkla.
Verin si ho prohlížela svýma ptačíma očkama. „Kdo jsme my, abychom začínaly dělat ve tvé blízkosti potíže? Od té doby, co jsem tě viděla naposledy, jsi urazil pěkný kus cesty.“
Z nějakého důvodu o tom nechtěl mluvit. „Jestli jste se rozhodly nejít do Tar Valonu, tak jste musely slyšet, že je Věž rozdělená.“ To mezi dívkami vyvolalo poplašené bzučení. Ony to rozhodně neslyšely. Aes Sedai nezareagovaly nijak. „Víte, kde jsou ty, co stojí proti Elaidě?“
„Jisté věci bychom měli probrat v soukromí,“ řekla Alanna klidně. „Mistře Dilhame, budeme potřebovat tvou soukromou jídelnu.“ Hostinský se mohl málem přetrhnout, když ji ujišťoval, že je jí k dispozici.
Verin vyrazila k vnitřním dveřím. „Tudy, Rande.“ Alanna se na něj podívala a tázavě zvedla obočí.
Rand se suše zazubil. Právě přišly a hned se ujaly velení, zdálo se však, že Aes Sedai to dělají přirozeně, jako dýchají. Dvouříčská děvčata na něho civěla s různě vyjádřeným soucitem. Nepochybně čekala, že ho Aes Sedai stáhnou z kůže, jestli s nimi nebude mluvit slušně a sedět rovně. Verin a Alanna to možná čekaly rovněž. Rand se lehce uklonil a ukázal Alanně, aby šla napřed. Urazil přece dlouhou cestu, ne? Neměly ani tušení, jak dlouhou.
Alanna rozčileně sykla. „Promluvíme si s ním o samotě, Ihvone.“ Štíhlý strážce se zamračil a pak pomalu přikývl.
Verin se ohlédla přes rameno. Vypadala poněkud poplašeně, jako by ji někdo vytrhl ze zamyšlení. „Co? Aha, ano, ovšem. Tomasi, zůstaň tady, prosím.“ Šedovlasý strážce se tvářil pochybovačně a upřeně se na Randa zadíval, než se ledabyle opřel o zeď vedle dveří do ulice. Nu, opíral se ledabyle, pokud by se dalo o nástražném drátu říci, že se může ledabyle opírat. Teprve pak se Nože v ruce uvolnily – natolik, nakolik se Aielové dokázali uvolnit.
„Chci si s nimi promluvit o samotě,“ pronesl Rand s pohledem upřeným na Sulin. Malou chvíli měl dojem, že se s ním začne hádat. Umíněně zaťala zuby. Nakonec si vyměnila několik znamení s Enailou a Dagendrou a ony couvly, přičemž se na něj dívaly a odmítavě kroutily hlavami. Sulin znovu pohnula prsty a všechny Děvy se zasmály. Rand si přál, aby existoval způsob, jak by se tu řeč mohl naučit. Sulin to šokovalo, když se zeptal.