No, pomyslela si Verin suše, já taky porušila pár zvyků. „Logické?“ pravila a úsměvem setřela svým slovům ostří. „Mluvíš jako bílá. Takže. Teď, když ho máš, co s ním hodláš dělat? Vzhledem k lekci, kterou nám udělil. Připomnělo mi to jeden příběh – vyprávěný u ohně – co jsem slyšela jako malá holka. Byl o ženě, která osedlala a nauzdila lva. Byla to úžasná a nádherná jízda, ale ona pak zjistila, že nikdy nemůže sesednout, že se nikdy nevyspí.“
Alanna se otřásla a třela si paže. „Pořád nemůžu uvěřit, že je tak silný. Kdybychom se jenom předtím propojily. A já zkusila... Nezvládla jsem... Je tak silný!“
Verin jen tak tak že se sama neotřásla. Dřív se propojit nemohly, určitě ne, pokud by Alanna nenavrhla, že by to měly udělat, než se s ním spojila. Verin si nebyla jistá, jaký by to pak mělo účinek. V každém případě to byla řada nesmírně špatných zážitků, již od chvíle, kdy zjistily, že ho nedokážou odříznout od pravého zdroje, k tomu, jak opovržlivě lehko je odstínil on, přetrhl jejich spojení se saidarem, jako by to byly nitky. Obě naráz. Pozoruhodné. Kolik jich bude potřeba, aby ho odstínily a udržely? Celých třináct? To byla jenom tradice, ale s ním to možná bude nezbytné. V každém případě to byla úvaha na jindy. „A pak je zde otázka té jeho amnestie.“
Alanna vykulila oči. „Tomu ale určitě nevěříš! O každém falešném Drakovi se povídalo, že sbírá muže, kteří umějí usměrňovat, všechny stejně falešné, jako byl sám. Chtěli moc pro sebe, ne se o ni dělit s dalšími muži.“
„On není falešný Drak,“ poznamenala Verin tiše, „a to by mohlo všechno změnit. Jestli je pravdivý jeden drb, může být pravdivý i další, a o té amnestii každý žvaní už od Bílého Mostu.“
„I kdyby to tak bylo, nejspíš nikdo nepřišel. Žádný slušný muž nechce usměrňovat. Kdyby to chtěla víc než hrstka, měli bychom nějakého falešného Draka na krku každý týden.“
„On je ta’veren, Alanno. Přitahuje k sobě to, co potřebuje.“
Alanna kroutila pusou a ruce na stole zatínala, až měla bílé klouby. Každý ždibec aessedaiovského klidu byl pryč, viditelně se třásla. „Nesmíme dovolit... Usměrňující muži volně pobíhající po světě? Jestli je to pravda, musíme to zarazit. Musíme!“ Jen tak tak že znovu nevyskočila, v očích se jí blýskalo.
„Než se rozhodneme, co s tím podniknout,“ řekla Verin klidně, „musíme vědět, kde je drží. Královský palác se zdá příhodný, ale zjistit to může být obtížné, když nesmíme do Vnitřního Města. Navrhuji toto...“ Alanna se napjatě předklonila.
Bylo třeba vypracovat hodně věcí, i když většina přijde později. Odpovědět na hodně otázek, později. Je Moirain mrtvá, a pokud ano, jak zemřela? Kde jsou vzbouřenkyně a na čí stranu se Verin a Alanna postaví? Měly by předat Randa Elaidě, nebo vzbouřenkyním? Kde jsou? Tato informace bude cenná, ať už si na tu otázku odpovědí jakkoliv. Jak využijí toho velmi křehkého vodítka, jež Alanna Randovi přivázala? Měla by se jedna či obě pokusit zaujmout Moirainino místo? Poprvé od chvíle, kdy Alanna nechala své city k Oweinovi vybublat na povrch, byla Verin ráda, že je potlačovala tak dlouho, že začala být tak zranitelná. Ve svém rozrušeném stavu bude ochotnější podvolit se vedení, a Verin věděla přesně, jak na některé z těch otázek odpovědět. Nemyslela si ale, že se Alanně ty odpovědi budou líbit. Lépe neprozradit jí je, dokud nebude příliš pozdě, aby se daly změnit.
Rand se hnal, jak nejrychleji mu to bylo umožněno, zpátky do paláce cvalem a pomalu předběhl i běžící Aiely, nevšímaje si jejich křiku, stejně jako si nevšímal hrozících pěstí lidí, kteří museli uskočit Jeade’enovi z cesty, ani změti převrácených nosítek a bryček zamotaných kolo proti kolu s kupeckými kárami za ním. Bashere a Saldejci jen tak tak udrželi krok na svých menších koních. Rand si ani nebyl jistý, proč tolik spěchá – zprávy, které měl, nebyly zase tak naléhavé – ale jak se mu přestávaly třást ruce a nohy, uvědomoval si stále víc, že Alannu pořád cítí. Bylo to, jako by mu vlezla do hlavy a usadila se tam. Mohl-li cítit on ji, cítila i ona jeho stejně? Co jiného ještě mohla udělat? Co jiného? Musí se od ní dostat pryč.
Pýcha, chechtal se Luis Therin a Rand se ten hlas pro jednou nesnažil umlčet.
Měl v hlavě jiný cíl než palác, ale cestování vyžadovalo, abyste znali místo, z něhož odcházíte, ještě lépe než místo, kam máte namířeno. U Jižní stáje hodil Jeade’enovy otěže stájníkovi v kožené vestě a běžel, díky svým dlouhým nohám dost daleko před Saldejci, chodbami, kde za ním sloužící civěli a klaněli se teprve, když už byl málem dávno pryč. Ve velkém sále popadl saidín, otevřel ve vzduchu díru, proskočil na mýtinu u statku a pustil pravý zdroj.
Dlouze vydechl a klesl na kolena do suchého listí. Udeřilo na něj horko pod holými větvemi. Už dávno ztratil nezbytné soustředění. Pořád ji cítil, ale tady to bylo slabší – pokud se o jistotě, že je tamtím směrem, dá říkat, že je slabá. Mohl na ni ukázat dokonce i se zavřenýma očima.
Na chvíli znovu uchopil saidín, ten zuřící oheň a led a kyselý sliz. Držel v rukou meč, meč vytvořený z ohně, s volavkou tmavou na lehce zakřivené rudé čepeli, ačkoliv si nevzpomínal, že by ho přivolával. Oheň, dlouhý jílec byl však v jeho dlaních chladný a pevný. Prázdnota neznamenala žádný rozdíl, jediná síla neznamenala žádný rozdíl. Alanna byla pořád tam, stočená v koutku jeho mozku, a pozorovala ho.
S hořkým smíchem opět jedinou sílu propustil a jen tam klečel. Byl si tak jistý. Jen dvě Aes Sedai. Ovšemže je zvládne. Zvládl Egwain a Elain dohromady. Co by mu tak asi mohly udělat? Uvědomil si, že se pořád ještě směje. Nějak nedokázal přestat. No, bylo to legrační. Jeho hloupá pýcha. Přehnaná sebedůvěra. Už ho dostala do potíží předtím, a nejen jeho. Byl si tak jistý, že on a stovka rytířů dokážou bezpečně zavřít Vrt...
Listí zapraskalo, jak se zvedal na nohy. „To jsem nebyl já!“ zachraptěl. „To jsem nebyl já! Vypadni z mý hlavy! Vy všichni, vypadněte hned z mý hlavy!“ Hlas Luise Therina mumlal cosi v dálce. Alanna čekala mlčky, trpělivě, v koutku jeho hlavy. Ten hlas se jí zřejmě bál.
Rand si schválně oprášil kolena. Nepoddá se tomu. Nevěř žádné Aes Sedai. Odteď si to bude pamatovat. Muž bez víry může být docela dobře mrtvý, hihňal se Luis Therin. Nevzdá se.
Na statku se nic nezměnilo. Nic a všechno. Dům a stodola byly pořád stejné, slepice, kozy a krávy. Sora Gradyová sledovala jeho příchod z okna, tvář měla hladkou a chladnou. Byla tu teď jediná žena. Všechny ostatní manželky a milenky odešly s muži, kteří neprošli Taimovou zkouškou. Taim měl žáky na volném prostranství z udusaného červeného jílu za stodolou, kde rostl jen nějaký plevel. Všech sedm. Kromě Sořina manžela Jura zůstali z první várky jenom Damer Flinn, Eben Hopwil a Fedwin Morr. Ostatní byli noví, vypadali stejně mladě jako Fedwin a Eben.
Až na bělovlasého Damera seděli žáci v řadě zády k Randovi. Damer stál před nimi a zamračeně hleděl na kámen o velikosti lidské hlavy, asi o třicet kroků dál.
„Teď,“ řekl Taim a Rand cítil, jak Damer uchopil saidín, viděl ho, jak nezkušeně splétá oheň a zemi.
Kámen vybuchl a Damer a ostatní žáci se vrhli na zem, aby se vyhnuli letícím úlomkům. Ne však Taim. Úlomky kamene se odrážely od štítu ze vzduchu, které v poslední chvíli vyhodil. Damer unaveně zvedl hlavu a otřel si krev z mělkého škrábance pod levým okem. Rand stiskl rty. Bylo jenom štěstí, že žádný z těch letících kamenů nezasáhl jeho. Ohlédl se zpátky k domu. Sora tam byla pořád, očividně nezraněná. A pořád zírala na něj. Slepice skoro nepřestaly hrabat. Zřejmě na to byly zvyklé.