„Co tím myslíš?“ chtěla vědět Nyneiva.
„Ty a Elain byste měly odejít do Caemlynu za Randem. Ona se může stát královnou a ty...“ Moghedienin úsměv vůbec nebyl příjemný. „Dřív nebo později si s tebou sednou a vykutají, jak jsi dokázala přijít se všemi těmi obdivuhodnými objevy, a přesto se pořád jen třeseš jako holčička s ukradenými cukrátky, když pro ně zkoušíš usměrňovat.“
„Já ne –!“ Nehodlala nic vysvětlovat, ne téhle ženě. Proč byla Moghedien z ničeho nic tak otevřená? „Hlavně si pamatuj, že ať se mně stane cokoliv, jestli ony zjistí pravdu, tvoje hlava bude do týdne na katově špalku.“
„Kdežto ty bys trpěla mnohem déle. Semirhage jednou donutila jednoho muže křičet každou hodinu, kdy byl vzhůru, po pět let. Dokonce ho udržovala při duševním zdraví, ale nakonec mu neudržela srdce v chodu. Pochybuji, že kterékoliv z těchhle dětí má desetinu Semirhaginy zručnosti, ale mohla bys z první ruky zjistit, kolik jí mají.“
Jak může ta ženská říkat něco takového? Svou normální odtažitou nervozitu ze sebe stáhla jako had kůži. Mohly si být rovny a probírat nějakou všední záležitost. Ne, bylo to horší. Z Moghedienina přístupu bylo jasné, že pro ni je to jen všední záležitost, ale pro Nyneivu hrozivá. Nyneiva si přála, aby měla náramek. To by ji uklidnilo. Moghedien se snad nemohla cítit tak klidně, jak bylo zřejmé z její tváře a hlasu.
Nyneivě se zadrhl dech. Náramek. Tím to bylo. Náramek nebyl v místnosti. V žaludku se jí vytvořila ledová koule. Po obličeji se jí náhle řinul pot proudem. Logicky, ať už zde náramek byl nebo ne, neznamenalo to žádný rozdíl. Elain ho měla nasazený – Prosím, Světlo, ať si ho nesundává! – a druhou polovinu a’damu měla Moghedien pevně kolem krku. Jenže logika s tím neměla nic společného. Nyneiva ještě nikdy nebyla s tou ženou o samotě bez náramku. Nebo spíš, když k tomu párkrát došlo, skončilo to málem katastrofou. Moghedien tehdy nenosila a’dam, ale i tak to neznamenalo žádný rozdíl. Byla jednou ze Zaprodanců, byly tu samy, a Nyneiva ji neměla jak ovládat. Sevřela si suknice, aby nesáhla po noži, který nosila u pasu.
Moghedien se usmála ještě víc, jako by četla všechny její, i ty nejskrytější, myšlenky. „V tomhle si můžeš být naprosto jistá, že mám na srdci tvůj nejlepší zájem. Tohle,“ na chvilku držela ruku u obojku, aniž by se ho však dotkla, „mě udrží v Caemlynu stejně jako tady. Otroctví tam je mnohem lepší než smrt tady. Ale nerozmýšlej se příliš dlouho. Jestli se tyhle takzvané Aes Sedai rozhodnou vrátit zpátky do Věže, jaký lepší dar přinést nové amyrlin než tebe, ženu tak blízkou Randu al’Thorovi? A Elain. Jestli k ní cítí aspoň polovinu toho, co ona k němu, tak když ji budou držet, budou na něj mít uvázaný špagát, který on nikdy nedokáže přeseknout.“
Nyneiva vstala, přinutila svá kolena, aby se narovnala. „Můžeš teď ustlat a uklidit pokoj. Čekám, že až se vrátím, bude bez poskvrnky.“
„Kolik času máš?“ zeptala Moghedien, než se Nyneiva dostala ke dveřím. Ta ženská se mohla ptát, jestli se už vaří voda na čaj. „Pár dní přinejlepším, než pošlou do Tar Valonu odpověď? Pár hodin? Kdy postaví Randa al’Thora a dokonce i Elaidiny údajné zločiny proti tomu, aby ta jejich drahocenná Bílá věž byla zase celá?“
„Zvláštní pozornost věnuj nočníkům,“ řekla Nyneiva, aniž se obrátila. „Chci, aby tentokrát byly čistý.“ Odešla dřív, než mohla Moghedien ještě něco dodat, a pevně za sebou zavřela dveře.
Opřela se o drsné dřevěné plaňky a zhluboka dýchala v těsné, zatuchlé chodbičce. Sáhla do váčku u pasu, vyndala malý pytlíček a z něj si dala do pusy dva zpeřené lístky šanty. Šantě chvíli trvalo, než uklidnila pálení v žaludku, ale ona žvýkala a polykala, jako by spěch mohl bylinu donutit k rychlejší práci. Poslední chvíli na ni dopadala jedna rána za druhou, jak Moghedien rozbíjela jednu po druhé věci, které Nyneiva věděla. I přes všechnu svou nedůvěru věřila, že je ta žena zastrašená. – Chyba. Och, Světlo, jaká chyba. Byla si jistá, že Moghedien o Elain a Randovi ví zrovna tak málo jako Aes Sedai. Chyba. A ten její návrh jít za ním... Mluvily před ní příliš volně. Co ještě si nechaly uklouznout a jak kdyby to Moghedien mohla využít?
Do šeré chodby vstoupila další přijatá z předního pokoje malého domku a Nyneiva se narovnala, uklidila šantu a uhladila si šaty. Každý pokoj kromě předního byl přeměněn na ložnici a zaplnili je přijaté a sloužící, tři čtyři na místnůstku ne o moc větší, než byl ten za ní, a občas spali po dvou na posteli. Druhá přijatá byla žena štíhlá jako proutek, se šedýma očima a pohotovým úsměvem. Jako Illiánka, Emara neměla ráda Siuan ani Leanu, což Nyneiva chápala, a myslela si, že je měly poslat pryč – nenápadně, tak to podala – jako se to s utišenými ženami dělalo vždycky, ale jinak byla příjemná, a dokonce Elain a Nyneivě nezáviděla „prostor navíc“ ani to, že „Marigan“ za ně plní úkoly. Těch závistivých však nebylo málo.
„Slyšela jsem, že budeš opisovat pro Janyu a Delanu,“ řekla hodně vysokým hlasem a protáhla se kolem Nyneivy do svého pokojíku. „Dej na mou radu a piš, jak nejrychleji umíš. Janye záleží víc na tom, aby měla zapsaná všecka svoje slova, než na pár šmouhách.“
Nyneiva se za ní mračila. Piš rychle pro Delanu. Piš pomalu pro Janyu. Dobré rady, ty dostala navíc. V každém případě si teď nemohla dělat starosti s kaňkami v listinách. Ani s Moghedien, dokud si o tom nebude moci promluvit s Elain.
Potřásla hlavou, v duchu zanadávala a vyrazila ven. Možná brala věci za dané, nechala si něco uklouznout, ale nastal čas se pořádně otřepat a přestat s tím. Věděla, koho musí najít.
Posledních pár dní se nad Salidarem rozhostil klid a mír, ačkoliv ulice byly stejně přecpané. Například, kovárny za vesnicí utichly. Všem bylo řečeno, aby si dávali pozor na jazyk, dokud tu bude pobývat Tarna, hlavně aby nemluvili o poselstvu, které se vypravilo do Caemlynu, o Logainovi, který byl bezpečně uklizený v jednom vojenském táboře, dokonce ani o samotných vojácích a proč jsou verbováni. Většina lidí se takto bála o čemkoliv mluvit jinak než šeptem. V tichém bzukotu hovoru se však ozýval jakýsi nervózní podtón.
Ovlivnilo to naprosto vše. Sloužící, kteří normálně spěchali, nyní chodili váhavě a vrhali přes rameno ustrašené pohledy. Dokonce i Aes Sedai vypadaly pod svým klidem ostražitě a vrhaly po sobě zvažující pohledy. V ulicích teď byla jen hrstka vojáků, jako by jich Tarna první den neviděla dost, aby si neudělala vlastní názor. Špatná odpověď sněmovny jim všem nasadí oprátky na krk. Dokonce i vladaři a šlechtici, kteří se chtěli držet stranou od potíží ve Věži, by nejspíš oběsili každého vojáka, jenž by se jim dostal do rukou, jenom aby zabránili šíření zpráv o vzpouře. Cítíce nejistotu se těch pár mužů tvářilo bezvýrazně nebo se znepokojeně mračilo. Až na Garetha Brynea, jenž trpělivě čekal před Menší věží. Byl tam každý den od chvíle, kdy přísedící dorazily, do jejich odchodu. Nyneiva si myslela, že chce zajistit, aby na něj nezapomínaly, ani na to, co pro ně dělá. Když jedinkrát viděla přísedící vycházet, netvářily se při pohledu na něj zrovna potěšeně.
Jen strážce asi příchod červené sestry nijak neovlivnil. Strážce a děti. Nyneiva sebou trhla, když před ní vyrazila tři malá děvčátka jako křepelky, se stužkami ve vlasech, celá uprášená, a při běhu se řehonila. Děti nevěděly, nač vlastně Salidar čeká, a i kdyby to věděly, nejspíš by to ani nepochopily. Každý strážce bude následovat svou Aes Sedai, ať už se rozhodne k čemukoliv a kamkoliv půjde, a nehne brvou.