Většina tlumených řečí se týkala počasí. Toho a příběhů odjinud o zvláštních událostech, mluvících dvouhlavých telatech a lidech zahubených roji much, že v jedné vesnici uprostřed noci zmizely všechny děti a lidi za jasného světla cosi neviditelného zabilo přímo na ulici. Každý, kdo dokázal myslet jasně, věděl, že sucho a na tuto roční dobu nevídané horko jsou dílem Temného, který se dotýká světa, jenomže většina Aes Sedai pochybovala o tvrzení Elain a Nyneivy, že ty ostatní události jsou stejně skutečné, bubliny zla stoupající z věznice Temného s tím, jak povolovaly zámky, bubliny stoupající a procházející vzorem, dokud neprasknou. Většina lidí nedokázala myslet jasně. Někteří z toho všeho vinili Randa. Jiní tvrdili, že Stvořitel je nespokojen, protože se celý svět nepřidal k Draku Znovuzrozenému, či proto, že Aes Sedai se protiví amyrlininu stolci. Nyneiva slyšela lidi povídat, že počasí se spraví, jakmile bude Věž zase jednotná. Tlačila se davem.
„...přísahám, že je to pravda!“ mumlala jakási kuchařka s rukama až po lokty zamoučenýma. „Na druhým břehu Eldar stojí bělokabátnický vojsko a čeká na zprávu od Elaidy, než zaútočí.“ Kromě počasí a také dvouhlavých telat byly zprávy o bělokabátnících nejčastější, avšak bělokabátníci čekající na rozkazy od Elaidy! Té ženské z horka změkl mozek!
„Světlo je mi svědkem, je to pravda,“ mumlal prošedivělý truhlář zamračené ženě, podle dobře střižených šatů komorné Aes Sedai. „Elaida je mrtvá. Ta červená přišla, aby jako novou amyrlin povolala Sheriam.“ Žena přikyvovala, věřila mu každé slovo.
„Já říkám, že Elaida je dobrá amyrlin,“ řekl jeden chlapík v hrubém kabátě a posunul si na rameni otýpku chrastí. „Je stejně dobrá jako každá.“ On ke svým společníkům nemumlal. Mluvil nahlas a snažil se nedívat kolem sebe na ty, kteří ho poslouchali.
Nyneiva kysele zkřivila rty. Chtěl, aby ho slyšeli. Jak Elaida vůbec Salidar tak rychle objevila? Tarna musela opustit Tar Valon brzy poté, co se ve vesnici začaly scházet Aes Sedai. Siuan ponuře poukázala na to, že hodně modrých sester pořád chybí – původní zpráva o shromáždění v Salidaru byla určena modrým – a Alviarin byla schopná vyšetřovatelka. Při tom pomyšlení se Nyneivě obracel žaludek, ale ne tak, jako z nejjednoduššího vysvětlení: tajné Elaidiny stoupenkyně tady v Salidaru. Všichni po sobě koukali úkosem, a dřevař nebyl první, koho Nyneiva slyšela říkat v podstatě to samé a stejným způsobem. Aes Sedai to možná neříkaly, ale Nyneiva tušila, že mnohé by rády. Díky tomu všemu to v Salidaru vřelo, a pokrm to nebyl nijak chutný. Díky tomu pak to, co dělala, bylo o to správnější.
Najít toho, koho hledala, zabralo chvíli času. Potřebovala skupinky hrajících si dětí, a těch v Salidaru moc nebylo. A ona také Birgitte pozorovala pětici chlapců, kteří se proháněli po ulici a házeli pytlíkem oblázků. Pokaždé, když dostal některý zásah, hlasitě se řehtali, včetně zasaženého. Nedávalo to větší smysl než ostatní chlapecké hry. Nebo mužské.
Birgitte samozřejmě nebyla sama. Zřídkakdy bývala, pokud si na tom nedala záležet. U ramene jí stála Areina, otírala si pot, který se jí řinul po tváři, a snažila se netvářit znuděně. Byla asi o rok či dva mladší než Nyneiva a nosila tmavé vlasy spletené do copu podle Birgittina zlatého, ačkoliv jí ten její spadal jen pod ramena. Birgitte cop visel správně do pasu. Šaty měla Areina také podobné jako Birgitte – světle šedý kabátec do pasu a objemné bronzové spodky nabrané u kotníků nad nízkými botami s vysokými podpatky – stejně jako nosila luk a toulec u pasu. Nyneiva si myslela, že Areina do setkání s Birgitte nikdy nedržela luk v ruce. Nevšímala si jí.
„Potřebuju s tebou mluvit,“ řekla Birgitte. „O samotě.“
Areina se na ni podívala a v modrých očích měla téměř opovržlivý pohled. „Myslela bych si, že v tento hezký den budeš, Nyneivo, nosit svůj šátek. Ách. Vypadá to, že se potíš jako kůň. Pročpak to?“
Nyneiva stiskla rty. Přátelila se s tou ženou dřív než Birgitte, ale jejich přátelství se rozplynulo po příchodu do Salidaru. Když Areina zjistila, že Nyneiva není hotová Aes Sedai, přineslo to něco víc než zklamání. Jedině Birgittina žádost Areině zabránila, aby Aes Sedai oznámila, že se za ni vydávala. Kromě toho Areina složila přísahu hledače rohu, a Birgitte byla rozhodně lepší idol pro takový život než Nyneiva. Myslet si, že jednou tu ženskou litovala kvůli jejím modřinám!
„Podle tvého výrazu soudím,“ prohodila Birgitte s upoceným úsměvem, „že jsi buď připravená někoho uškrtit – asi tady Areinu – nebo ti spadly šaty uprostřed bandy vojáků a tys pod nima neměla spodničku.“ Areina zachrčela smíchy, tvářila se však pohoršeně. Nyneiva netušila, proč tomu tak je. Ta ženská měla spoustu času zvyknout si na Birgittin takzvaný smysl pro humor, který se spíše hodil na nějakého neholeného mužského s nosem ve džbánku a břichem plným piva.
Nyneiva se chvíli dívala, jak si chlapci hrají, aby získala čas se uklidnit. Rozzlobit se, když potřebovala požádat o laskavost, bylo horší než k ničemu.
Mezi chlapci pobíhajícími s pytlem byli i Seve a Jaril. Žluté s nimi měly pravdu. Potřebovali jenom čas. Po téměř dvou měsících, strávených v Salidaru s ostatními dětmi a beze strachu, se smáli a pokřikovali stejně hlasitě jako ostatní.
Náhle ji cosi napadlo, bylo to jako rána kladivem. „Marigan“ se o ně pořád starala, byť neochotně, dohlížela na to, aby se umývali a dostali najíst, ale teď, když zase mluvili, mohli kdykoliv prozradit, že ta žena není jejich matka. Třeba to už udělali. To by možná nemuselo vyvolat otázky, ale taky by mohlo, a otázky by mohly ten domek z karet, který vystavěly, zbořit. V žaludku se jí opět objevila ta ledová koule. Proč ji to ještě nenapadlo?
Trhla sebou, když jí Birgitte položila ruku na rameno. „Co se děje, Nyneivo? Vypadáš, jako kdyby ti umřela nejlepší přítelkyně a s posledním dechem tě proklela.“
Areina odcházela se ztuhlými zády a jenom po nich přes rameno hodila pohledem. Ta ženská se dokázala dívat, jak Birgitte pije a koketuje s muži, aniž by hnula brvou, a dokonce se s ní i snažila držet krok, ale naježila se pokaždé, když chtěla být Birgitte sama s Elain nebo Nyneivou. Muži neznamenali hrozbu. Jenom ženy mohly být v Areinině knize přítelkyněmi, ale přítelkyní Birgitte mohla být jenom ona sama. Představa mít dvě přítelkyně jí připadala cizí. No, dost a skoncovat to s ní.
„Dokázala bys nám sehnat koně?“ Nyneiva se snažila vyrovnat hlas. Na tohle se původně zeptat nepřišla, ale Seve a Jaril z toho udělali skvělou otázku. „Jak dlouho to zabere?“
Birgitte ji vytáhla z ulice do ústí úzké boční uličky mezi dvěma omšelými domy a než odpověděla, ostražitě se rozhlédla kolem. Nikdo nebyl dost blízko, aby něco slyšel, ani jim nikdo nevěnoval pozornost. „Den dva. Uno mi právě říkal –“
„Ne Uno! Jeho z toho vynecháme. Jenom ty, já, Elain a Marigan. Leda by se Tom a Juilin vrátili včas. A asi i Areina, jestli na tom budeš trvat.“
„Areina se v některých věcech chová hloupě,“ řekla Birgitte pomalu, „ale buď to z ní život vyždíme, nebo vyždíme ji. Víš, já bych nikdy netrvala na tom, aby šla s náma, kdybyste ji ty a Elain nechtěly.“
Nyneiva mlčela. Ta ženská se chovala, jako by ona byla ta žárlivá! Jestli se chtěla Birgitte stýkat s někým tak přelétavým jako Areina, tak jí do toho nic nebylo.
Birgitte si pomalu přejela hřbetem ruky přes rty a zamračila se. „Tom a Juilin jsou dobří muži, ale nejlepší způsob, jak se vyhnout potížím, je zařídit to tak, aby nikdo nechtěl dělat potíže tobě. Tucet Shienarců ve zbroji – nebo bez ní – by to docela dobře zařídil. Já prostě tebe a Una nechápu. Je to tvrdý chlap a šel by za tebou a Elain až do Jámy smrti.“ Náhle se zazubila. „Kromě toho, je dobře stavěný.“