Nyneiva málem znovu polkla. – To, že Aes Sedai nemohly lhát, ještě neznamenalo, že každou hrozbu splní doslova, ale občas byl ten rozdíl tak malý, že by z toho vrabec umřel hlady. Kdyby tu byl kdokoliv jiný než Nicola, byla by vyjekla: „Och, Světlo!“ a utíkala by. Ne však při pohledu těchhle očí. Ne před ženou, která si zřejmě schovávala seznam jejích slabostí. „V tom případě asi nemusíš utíkat přede mnou. Jdi si po svým.“ Obrátila se k Nicolině úkloně zády, jako by jí na tom vůbec nezáleželo, a promluvila k Birgitte. „Promluvíme si později. Radím ti, abys zatím nic nepodnikala.“ S trochou štěstí ji to udrží stranou od Una. S hodně velkou dávkou štěstí.
„Zvážím tvou radu,“ odrušila Birgitte vážně, ale ve směsi soucitu a pobavení v jejím výraze nic vážného nebylo. Ta ženská Aes Sedai znala. Jistým způsobem věděla o Aes Sedai víc než kterákoliv Aes Sedai.
Nedalo se dělat nic jiného než přijmout a doufat. Když Nyneiva vykročila na ulici, Nicola se k ní připojila. „Řekla jsem ti, aby sis šla po svým.“
„Řekly mně, abych se vrátila, až tě najdu, přijatá. To je nějaká z tvých bylinek? Proč používáš bylinky? Je to snad proto, že nemůžeš –? Odpusť, přijatá. O tom jsem se zmiňovat neměla.“
Nyneiva zamrkala na pytlík se šantou, který měla v ruce – nevzpomínala si, že ho vyndávala – a nacpala ho zpátky do váčku. Chtěla sežvýkat celý sáček lístků. Omluvy ani její příčiny si nevšímala. První bylo jistojistě stejně neupřímné jako to druhé naschvál. „Používám bylinky, neboť léčení není vždycky nezbytný.“ Budou s tím žluté nesouhlasit, jestli se to k nim dostane? Žluté bylinami opovrhovaly. Zřejmě je zajímaly jenom choroby, které potřebovaly léčení. Nebo aspoň ty, kde léčení nebylo jako rozbíjet pekanové ořechy kladivem. Co to tu vyvádí, dělat si starosti kvůli tomu, co řekla Nicole, propřípad, že by se to doneslo Aes Sedai? Ta ženská byla mladší novicka, bez ohledu na to, jak se dívala na ni a na Elain. Nezáleželo na tom, jak se na ně dívá. „Buď zticha,“ vyjela podrážděně. „Chci přemýšlet.“
A Nicola skutečně byla zticha, když se proplétaly přeplněnými ulicemi, ale Nyneiva měla dojem, že jde neochotně. Třeba si to jenom představovala, ale Nyneivu začala bolet kolena, jak se s ní snažila udržet pomalý krok. Za žádných okolností nedopustí, aby ji Nicola viděla spěchat.
Z té situace ji začalo pálit v břiše. Mezi těmi, které mohly Aes Sedai poslat, aby ji sehnaly, si bylo těžké představit někoho horšího než Nicolu s jejíma očima. Birgitte už nejspíš běží za Unem. Přísedící nejspíš oznamují, že jsou připravené pokleknout a políbit Elaidě prsten. Seve a Jaril nejspíš vykládají Sheriam, že nepoznají „Marigan“ od divoké husy. Byl to takový ten den, a roztavené slunce stálo na bezmračné obloze teprve na čtvrtině cesty k zenitu.
Janya a Delana čekaly v předním pokoji domku, o nějž se dělily se třemi dalšími Aes Sedai. Každá měla samozřejmě vlastní ložnicí jen sama pro sebe. Každé adžah mělo dům pro své schůzky, ale Aes Sedai byly roztroušené po celé vesnici podle toho, jak sem přicházely. Janya se mračila do podlahy, špulila rty a zřejmě si nevšimla, že vstoupily. Světlovlasá Delana však – s vlasy tak světlými, že se nedalo poznat, jestli je již má bílé nebo ne – Delana na ně zaostřila stejně světle modré oči, jakmile se objevily. Nicola nadskočila. Nyneivě by se to líbilo víc, kdyby to samé neudělala taky. Rozložitá šedá měla obvykle oči stejné jako kterákoliv Aes Sedai, ale když je na vás skutečně zaostřila, jako by kromě vás nic jiného neexistovalo. Někteří tvrdili, že Delana je tak úspěšná vyjednavačka, protože obě strany se dohodnou už jen proto, aby na ně přestala civět. Okamžitě jste začali vzpomínat, co jste udělali špatně, i když jste nic špatného neudělali. Seznam, který se Nyneivě vynořil v hlavě, způsobil, že se klaněla stejně hluboko jako Nicola dřív, než si to uvědomila.
„Aha,“ řekla Janya a zamrkala, jako by vyskočily z podlahy, „tady jste.“
„Odpusť mi to zpoždění,“ pospíšila si Nyneiva. Ať si Nicola vyslechne, co chtěla. Delana zírala na ni, ne na Nicolu. „Ztratila jsem pojem o čase a –“
„To je jedno.“ Delana měla na ženu hluboký hlas, její přízvuk byl hrdelní ozvěnou Unovy shienarštiny. Na tak korpulentní ženskou byl kupodivu melodický, ale ona byla Delana na někoho tak objemného podivně půvabná. „Nicolo, zmiz odsud. Do příští lekce budeš běhat s pochůzkami pro Faolain.“ Nicola nemarnila čas dalším pukrletem a vyrazila ze dveří. Možná si chtěla poslechnout, co Aes Sedai řeknou Nyneivě kvůli tomu zpoždění, ale s Aes Sedai nikdo čáry nepřekračoval.
Nyneivě by bylo úplně jedno, kdyby Nicole narostla křídla. Právě si uvědomila, že na stole, kde Aes Sedai jídávaly, není kalamář, miska s pískem, brk ani papír. Nic z toho, co bude potřebovat. Měla si to snad přinést s sebou? Delana na ni pořád zírala. Ta ženská nikdy na nikoho nezírala tak dlouho. Nikdy nezírala na nikoho, aniž by k tomu měla důvod.
„Chtěla bys studený mátový čaj?“ zeptala se Janya, a teď zamrkala Nyneiva. „Myslím, že čaj dost uklidňuje. Kdysi jsem zjistila, že usnadňuje konverzaci.“ Nečekajíc na odpověď, ptáčku podobná hnědá sestra začala z modře pruhovaného čajníku na kredenci nalévat do nesourodých šálků. Místo jedné nohy měl kredenc kámen. Aes Sedai sice měly víc prostoru, ale jejich nábytek byl stejně otlučený. „Dohodly jsme se s Delanou, že naše poznámky ještě chvíli počkají. Místo toho si promluvíme. Med? Já raději bez. Ta sladkost kazí chuť. Mladé ženy vždycky chtějí svůj med. Takové nádherné věci děláte s Elain.“ Delana si hlasitě odkašlala a Janya se na ni podívala. Po chvíli řekla: „Aha, ano.“
Delana od stolu doprostřed místnosti vytáhla židli. S rákosovým výpletem. Od chvíle, kdy se Janya zmínila o konverzaci, Nyneiva věděla, že nepůjde jen o to. Delana jí kývla k židli a Nyneiva se posadila jen na krajíček a přijala šálek na otlučeném podšálku od Janyi s tichým: „Děkuju, Aes Sedai.“ Nemusela čekat dlouho.
„Pověz nám o Randu al’Thorovi,“ vyzvala ji Janya. Vypadalo to, že chce říci víc, ale Delana si znovu odkašlala. Janya zamrkala, odmlčela se a usrkla čaj. Stály z boku vedle Nyneiviny židle. Delana se na ni podívala, pak si povzdechla a usměrnila si třetí šálek. Ten přeletěl přes pokoj. Delana se znovu soustředila na Nyneivu, až se zdálo, že jí provrtá díry do hlavy, a Janya byla naprosto ztracená v myšlenkách a možná ji vůbec neviděla.
„Řekla jsem vám všecko, co vím,“ povzdechla si Nyneiva. „No, Aes Sedai jsem to řekla.“ A opravdu řekla. Nic, co věděla, mu nemohlo ublížit – aspoň ne víc než to, čím byl – a mohlo pomoci, kdyby přiměla sestry, aby v něm viděly muže. Ne muže, který může usměrňovat, ale jenom muže. S Drakem Znovuzrozeným to nebyl zrovna snadný úkol.
„Netrucuj,“ štěkla Delana. „A nevykrucuj se.“ Nyneiva postavila šálek zpátky na talířek a otřela si zápěstí do sukně.
„Dítě,“ ozvala se nyní Janya, které z hlasu málem ukapával soucit. „Vím, že si myslíš, žes řekla všechno, co víš, ale Delana... Nemyslím, že by sis něco nechala pro sebe schválně –“
„Proč by ne?“ vyjela znovu Delana. „Narodila se ve stejné vesnici. Dívala se, jak vyrůstá. Mohla by mu být věrnější než Bílé věži.“ Její ostrý pohled znovu dopadl na Nyneivu. „Pověz nám něco, cos ještě neřekla. Slyšela jsem všechny tvoje povídačky, holka, takže to poznám.“