„Zkus to, dítě. Jsem si jistá, že nechceš, aby se na tebe Delana rozzlobila. No –“ Janya se na další odkašlání zase odmlčela.
Nyneiva doufala, že si myslí, že to, jak jí šálek rachotí na podšálku, znamená, že je taky roztřesená. Přivlečou ji sem málem bezsebe hrůzou – ne, ne hrůzou, ale přinejmenším starostmi – kvůli tomu, jak rozzlobené by mohly být, a nyní tohle. Být v blízkosti Aes Sedai vás naučilo pozorně poslouchat. Ani tak jste ještě nemuseli zjistit, co skutečně chtějí, ale měli jste větší šanci, než když jste poslouchali jen napůl ucha, jako to většina lidí obvykle dělá. Žádná ve skutečnosti neřekla nahlas, že si myslí, že si Nyneiva nechává něco pro sebe. Jenom ji chtěly vyděsit pro případ, že by z ní mohly něco vytřást. Ona se jich nebála. No, ne moc. Byla bez sebe vzteky.
„Když byl malý,“ řekla opatrně, „přijímal tresty bez dohadování, když si myslel, že si to zaslouží, ale když si to nemyslel, rval se až do posledního dechu.“
Delana si odfrkla. „Tohle bys řekla každému, kdo by poslouchal. Něco jiného. Rychle!“
„Můžete ho vést nebo ho přesvědčit, ale nenechá se tlačit. Zaryje se na místě, kdyby si myslel, že jste –“
„A tohle.“ S rukama na širokých kyčlích se Delana sklonila, až měla hlavu v Nyneivině úrovni. Nyneiva si skoro přála, aby na ni zase civěla Nicola. „Něco, cos neřekla každé kuchtě a pračce v Salidaru.“
„Snaž se, dítě,“ řekla Janya a kupodivu to nechala tak.
Kopaly dál, Janya soucitně vybízela, Delana nemilosrdně ryla a z Nyneivy vykutala každý ždibec, na který si vzpomněla. Žádnou úlevu si tím nevysloužila. Všechno to už říkala tolikrát, že ty kousky poznala podle chuti. Jak laskavě poznamenala Delana. Ne tak laskavě. Než se Nyneivě podařilo napít čaje, chutnal vyčichle a z jeho sladkosti se jí málem zkroutil jazyk. Janya zřejmě skutečně věřila, že mladé ženy mají rády hodně medu. Dopoledne ubíhalo pomalu. Velmi pomalu.
„Takhle se ale nikam nedostaneme,“ prohlásila Delana nakonec a mračila se na Nyneivu, jako by to všechno byla její chyba.
„Takže můžu jít?“ zeptala se Nyneiva unaveně. Každou kapku potu, která ji smáčela, jako by z ní vyždímaly. Cítila se ochrnutá. Taky chtěla obě ty chladné aessedaiovské tváře zliskat.
Delana a Janya si vyměnily pohledy. Šedá jen pokrčila rameny a odešla ke kredenci pro další šálek čaje. „Ovšemže můžeš,“ řekla Janya. „Vím, že to pro tebe musí být těžké, ale my skutečně potřebujeme znát Randa al’Thora lépe, než se zná sám, jestli máme rozhodnout, co je nejlepší. Jinak by všechno mohlo skončit katastrofou. Ach, no ano. Vedla sis velmi dobře, dítě. Ale já od tebe taky nic jiného nečekala. Každý, kdo dokáže přijít s takovými objevy jako ty, s tvým omezením... no, nečekám od tebe nic menšího než skvělý výkon. A když si pomyslím...“
Ještě chvíli jí trvalo, než zmlkla a nechala Nyneivu vypotácet ven. Nyneiva se skutečně jen potácela, podlamovala se jí kolena. Všichni o ní mluvili. Ovšemže ano. Měla poslechnout Elain a nechat všechny ty takzvané objevy jí. Moghedien měla pravdu. Dřív anebo později začnou pátrat po tom, jak to udělala. Aby se mohly rozhodnout, co je nejlepší, vyhnout se katastrofě. Neměla nejmenší ponětí, jak se hodlají zachovat k Randovi.
Pohledem na slunce zjistila, že stojí již téměř v zenitu a ona jde pozdě na schůzku s Theodrin. Aspoň měla tentokrát opravdu dobrou výmluvu.
Theodrinin domek – kde bydlela se dvěma tucty dalších žen – ležel za Menší věží. Nyneiva zpomalila, když dorazila k bývalému zájezdnímu hostinci. Houf strážců před ním u Garetha Brynea byl důkazem, že setkání ještě pokračuje. Zbytek hněvu jí umožnil vidět ochranu – těsnou plochou kupoli většinou z ohně a vzduchu s příměsí vody. Mihotala se jí před očima přes celou budovu a uzel ji svádivě držel. Dotknout se tohoto uzlu by znamenalo nabídnout svou kůži jircháři. V ulici byla spousta Aes Sedai. Občas některý ze strážců prošel dovnitř nebo ven z té kupole, která pro něj byla neviditelná, jak se jedna skupinka rozešla a další utvořila. Byla to ta samá ochrana, kterou se Elain nepodařilo proniknout. Štít proti odposlouchávání. S pomocí jediné síly.
Theodrinin domek stál asi o sto kroků dál v ulici, ale Nyneiva zahnula na dvorek vedle domu s doškovou střechou, jenom o dva domy za bývalým hostincem. Rozvrzaný prkenný plot obklopoval maličký plácek se seschlým býlím za domem, ale byla v něm branka, visící na jednom pantu, téměř celém pokrytém rzí. Když branku otevřela, vražedně to zaskřípělo. Nyneiva se spěšně rozhlédla kolem sebe – v oknech nikdo nebyl, ani na ulici, pokud viděla – nazdvihla si suknice a proběhla do úzké uličky, která náhodou vedla kolem pokoje, jejž sdílela s Elain.
Na jistou chvíli poněkud zaváhala, otřela si zpocené dlaně do šatů a vzpomněla si, co říkala Birgitte. V tomto okamžiku docela jistě věděla, že je v srdci zbabělá, jakkoliv tuto skutečnost nenáviděla. Kdysi si o sobě myslela, že je dost odvážná. Ne hrdinka jako Birgitte, ale přece jen dost odvážná. Svět ji však poučil. Z pouhého pomyšlení na to, co by jí sestry udělaly, kdyby ji chytily, se jí chtělo otočit a utíkat za Theodrin. Naděje, že skutečně najde okno do místnosti, kde zasedají přísedící, byla nesmírně malá. Nemožně malá.
Zkusila si navlhčit rty – jak mohla mít v ústech takové sucho, když byla jinak celá mokrá? – a plížila se blíž. Jednou by se chtěla dovědět, jaké to je, být odvážná jako Birgitte nebo Elain, ne být zbabělá.
Ochrana nesvrběla, když jí prošla. Vůbec ji necítila. Věděla, že tomu tak bude. Dotknout se jí nemohlo ničemu uškodit, ale ona se přitiskla k drsné kamenné zdi. O obličej se jí otřely popínavky držící se v puklinách.
Pomalu se kradla k nejbližšímu oknu v přízemí – a pak se málem obrátila a odešla. Bylo pevně zavřené, sklo pryč, nahrazené nyní naolejovanou látkou, která možná dovnitř propouštěla světlo, jí však rozhodně nedovolovala něco uvidět. Nebo uslyšet. Tedy, pokud někdo na druhé straně byl, neunikl ven ani hlásek. Nyneiva se zhluboka nadechla a plížila se k dalšímu oknu. Tady byla taky nahrazena jedna tabulka, ale ostatními byl vidět otlučený, kdysi zdobený stůl pokrytý papíry a kalamáři, několik židlí a jinak prázdná místnost.
Nyneiva zamumlala nadávku, kterou slyšela od Elain – ta holka jich měla schované překvapivé množství – a hmatala podél drsného kamene. Třetí okno bylo otevřené. Přitiskla nos blíž. A ucukla. Skutečně nevěřila, že něco zjistí, ale tady byla Tarna. Ne s přísedícími, ale se Sheriam, Myrelle a zbytkem té bandy. Kdyby jí tak prudce nebušilo srdce, byla by slyšela jejich hlasy dřív, než se podívala.
Klekla si a připlazila se co nejblíž pod parapet tak, aby ji ty vevnitř ani v nejmenším nezahlédly. Spodek okenního parapetu se jí otíral o hlavu.
„...jistá, že tohle je zpráva, kterou chcete, abych vyřídila?“ Ten ocelový hlas musel patřit Tarně. „Žádáte víc času k uvážení? Co je tu ještě k uvážení?“
„Sněmovna –“ začala Sheriam.
„Sněmovna,“ prskla poselkyně Věže. „Nemyslete si, že nevím, kde leží moc. Ta takzvaná sněmovna si myslí, co jí vás šest řekne, aby si myslela.“
„Sněmovna žádala víc času,“ pronesla pevně Beonin. „Kdo může říct, k jakému rozhodnutí dojde?“
„Elaida bude muset počkat, než uslyší jejich rozhodnutí,“ řekla Morvrin ve slušné nápodobě Tarnina ledového tónu. „Copak nemůže chvíli počkat, aby zařídila, že Bílá věž bude znovu jednotná?“