Tarnina odpověď ale byla ještě chladnější. „Donesu vaši... zprávu sněmovny... amyrlin. Uvidíme, co si o tom bude myslet.“ Otevřely se dveře a zavřely se s ostrým prásknutím.
Nyneiva málem zoufale ječela. Teď znala odpověď, ale ne otázku. Kdyby ji jen Janya a Delana propustily o chvíli dříve. No, bylo to lepší než nic. Lepší než „Vrátíme se a budeme poslouchat Elaidu". Nemělo smysl zůstávat a riskovat, že se sem někdo podívá a uvidí ji.
Začala se plížit pryč a Myrelle řekla: „Třeba bychom měly poslat zprávu. Třeba bychom ji mohly prostě povolat.“ Nyneiva se zamračila a zůstala. Koho?
„Je třeba dodržet formule,“ prohlásila Morvrin drsně. „Je třeba se řídit správným obřadem.“
Těsně po ní promluvila Beonin pevným tónem. „Musíme dodržet každou literu zákona. Maličké uklouznutí, a použijí ho proti nám."
„A co když jsme udělaly chybu?“ Carlinya mluvila ohnivě, snad poprvé ve svém životě. „Jak dlouho ještě máme čekat? Jak dlouho se odvážíme čekat?“
„Dokud to bude potřeba,“ odrušila Morvrin.
„Dokud budeme muset.“ To byla Beonin. „Nečekala jsem takhle dlouho na poslušné dítě, abych teď opustila všechny naše plány.“
Z nějakého důvodu po tom následovalo ticho, ačkoliv Nyneiva slyšela některou mumlat „poslušné", jako by to slovo zkoušela. Jaké dítě? Novicku, nebo přijatou? Nedávalo to smysl. Sestry nikdy nečekaly na novicky nebo přijaté.
„Zašly jsme příliš daleko, abychom se mohly vrátit, Carlinyo,“ pronesla Sheriam nakonec. „Buď ji sem přivedeme a zajistíme, že udělá, co má, nebo necháme všechno na sněmovně a budeme doufat, že nás nedovede ke katastrofě.“ Z jejího tónu to považovala za naději pro hlupáky.
„Jedno uklouznutí,“ řekla Carlinya chladně, ještě chladněji než obvykle, „a všechny skončíme s hlavou na kůlech.“
„Ale kdo je na ty kůly nabodne?“ zeptala se Anaiya zamyšleně. „Elaida, sněmovna, nebo Rand al’Thor?“
Ticho se táhlo, zašustily suknice a dveře se znovu otevřely a zavřely.
Nyneiva se odvážila nahlédnout dovnitř. Místnost byla prázdná. Znechuceně zaprskala. To, že chtěly čekat, bylo jen malou útěchou. Konečná odpověď pořád mohla znít jakkoliv. Anaiyina poznámka ukazovala, že se stále ještě bojí Randa stejně jako Elaidy. Možná víc. Elaida nesbírala muže, kteří uměli usměrňovat. A kdo bylo to „poslušné dítě"? To nebylo podstatné. Mohly spřádat padesát intrik, o nichž nic nevěděla.
Ochrana zmizela a Nyneiva nadskočila. Už měla dávno zmizet. Vyškrábala se na nohy a začala si důkladně oprašovat kolena, když odstupovala ode zdi. Udělala však jenom jeden krok. Zarazila se, skloněná, s rukama na špinavých kolenou, a zírala na Theodrin.
Domanka s tvářemi jako jablíčka se jí podívala do očí a neřekla ani ň.
Nyneiva spěšně zvážila a zavrhla hloupé tvrzení, že hledala něco, co upustila. Místo toho se narovnala a pomalu vykročila k druhé ženě, jako by nebylo třeba něco vysvětlovat. Theodrin se k ní mlčky připojila s rukama zkříženýma na prsou. Nyneiva zvažovala svoje možnosti. Mohla by Theodrin praštit po hlavě a zmizet. Mohla by padnout na kolena a žebrat. V obou možnostech sice bylo na její způsob myšlení hodně špatného, jenomže ona nemohla přijít s ničím mezi tím.
„Zůstala jsi klidná?“ zeptala se Theodrin s pohledem upřeným před sebe.
Nyneiva sebou trhla. Tenhle příkaz jí druhá žena dala po včerejším pokusu prolomit blok. Zůstat v klidu, velkém klidu. Myslet jen klidně, vyrovnaně. „Ovšem,“ chabě se zasmála. „Co by mě tady mohlo rozčílit?“
„To je dobře,“ řekla Theodrin vážně. „Dneska tě chci naučit něco trochu... přímějšího.“
Nyneiva se na ni podívala. Žádné otázky? Žádná obvinění? Podle toho, jak se dnešek odvíjel, nemohla uvěřit, že z toho vyvázne tak lehce.
Neohlédla se na kamennou budovu, takže neviděla ženu, která z okna v druhém poschodí sledovala ji a Theodrin.
13
V prachu
Nyneiva přemýšlela, jestli si má či nemá rozplést cop, a mračila se zpod roztřepeného červeně pruhovaného ručníku na své šaty a podničku, které visely přes opěradla židlí a kapala z nich voda na čerstvě umetenou prkennou podlahu. Další odrbaný ručník, s bílými a zelenými pruhy a značně větší, jí sloužil jako náhradní oblečení. „Teď už víme, že šok nefunguje,“ zavrčela na Theodrin a trhla sebou. Bolela ji čelist a tvář ji stále ještě pálila. Theodrin měla rychlé reflexy a pádnou ruku. „Dokážu usměrňovat teď, ale v tu chvíli byl pro mě saidar to nejvzdálenější na světě.“ V té promáčené chvíli, kdy lapala po dechu, kdy ji napadlo, že uteče, a vše převzaly instinkty.
„No, usměrni si věci dosucha,“ zamumlala Theodrin.
Nyneivě se hned ulevilo, když se dívala, jak se Theodrin obhlíží v rozbitém trojúhelníkovém zrcátku a sahá si na modřinu na oku. Už jí začínalo natékat, a Nyneiva tušila, že samotná modřina bude pozoruhodná. Taky neměla ruku zrovna slabou. Modřina byla to nejmenší, co si Theodrin zasloužila!
Možná si Domanka myslela to samé, neboť si povzdechla: „Už to nebudu zkoušet znovu. Ale tak nebo tak, naučím tě, jak se poddat saidaru, aniž by ses nejdřív rozzlobila dost na to, aby ses k němu prokousala.“
Nyneiva se mračila na promáčené šaty a na chvíli se zamyslela. Ještě nikdy nic takového neudělala. Zákaz používat jedinou sílu na domácí práce byl silný a platil z dobrého důvodu. Saidar byl svůdný. Čím víc žena usměrňovala, tím víc chtěla usměrňovat a tím větší hrozilo nebezpečí, že nakonec natáhne příliš mnoho jediné síly a utiší se nebo zabije. Sladkost pravého zdroje ji nyní naplnila snadno. Theodrinino vědro vody to zařídilo, když už ne zbytek dopoledne. Prosté tkanivo vody vytáhlo z jejích šatů všechnu vlhkost, která pak skončila v louži na podlaze a rychle se připojila k té, co se tam vylila z vědra.
„Já se moc dobře poddávat neumím,“ řekla. Tedy pokud mělo smysl bojovat dál. Jenom hlupák šel tam, kde neměl vůbec žádnou šanci. Nemohla dýchat pod vodou, nemohla létat, i kdyby plácala rukama – a nemohla usměrňovat, pokud nebyla rozzlobená.
Theodrin přenesla zamračený pohled z louže na Nyneivu a dala si ruce v bok. „Toho jsem si dobře vědoma,“ řekla až příliš vyrovnaným tónem. „Podle všeho, co mě učily, bys neměla být vůbec schopná usměrňovat. Učily mne, že na usměrňování musíš být uvnitř zcela klidná, chladná a vyrovnaná, otevřená a dokonale poddajná.“ Obklopila ji záře saidaru a prameny vody zvedly louži do koule, ležící proti všem přírodním zákonům jen tak na podlaze. „Musíš se poddat, než můžeš vést. Ale ty, Nyneivo... ať se snažíš poddat jakkoliv – a já viděla, že se snažíš – držíš se zuby nehty, dokud nejsi příliš rozzuřená, abys na to zapomněla.“ Prameny vzduchu zvedly kymácející se kouli. Nyneivu napadlo, že ji po ní chce druhá žena hodit, ale vodová koule proplula pokojem a otevřeným oknem ven. Ozvalo se hlasité šplouchnutí a jakási překvapená kočka rozdurděně zavřískla. Když jste se dostaly na Theodrininu úroveň, tak už možná zákazy neplatily.
„Proč to nenechat tak?“ Nyneiva se snažila mluvit vesele, ale myslela si, že se jí to moc nepodařilo. Chtěla usměrňovat, kdykoliv by se jí zlíbilo. Ale jak znělo jedno staré rčení: „Kdyby přání měla křídla, prasata by létala.“ „Nemá smysl plýtvat –“
„Nech toho,“ řekla Theodrin, když Nyneiva už už chtěla použít tkanivo vody na své vlasy. „Pusť saidar a nechej je uschnout přirozeně. A oblékni se.“