Nyneiva přimhouřila oči. „Nemáš schovaný v rukávě další překvapení, že ne?“
„Ne. Teď se začni v duchu připravovat. Jsi poupětem, cítíš teplo zdroje, jsi připravená otevřít se tomu teplu. Saidar je řekou, ty břehem. Řeka je silnější než břeh, a přesto ji břeh zadržuje a vede. Vyprázdni svou mysl až na to poupě. Ve tvých myšlenkách není nic než poupě. Jsi poupětem...“
Nyneiva si natáhla spodničku přes hlavu a povzdechla si, jak Theodrin dál hypnoticky drmolila dál. Cvičení pro novicky. Kdyby to fungovalo na ni, byla by usměrňovala, kdykoliv by chtěla, už dávno. Měla by ji zarazit a zjistit, co skutečně dokáže. Jako třeba přesvědčit Elain, aby šly do Caemlynu. Ale chtěla, aby Theodrin uspěla, i kdyby v tom bylo deset věder vody. Přijaté neodcházely pryč. Přijaté se nevzpíraly. Nenáviděla, když se jí říkalo, co nemůže udělat, ještě víc než to, co musí udělat.
Míjely hodiny. Ženy teď seděly proti sobě u stolu, který vypadal, že pochází z chatrče nějakého statku, hodiny opakovaly dril, který nejspíš právě teď prováděly i mladší novicky. Poupě a říční břeh. Letní vánek a bublající bystřina. Nyneiva se snažila být pampeliščím chmýřím neseným větrem, půdou vpíjející jarní déšť, kořenem prodírajícím se hlínou. Vše bezvýsledně, nebo alespoň bez výsledku, jaký chtěla Theodrin. Dokonce Nyneivě navrhla, aby si sama sebe představila v objetí milence, což se ukázalo jako katastrofa, protože jí to připomnělo Lana a to, jak se opovážil takhle zmizet! Když však zoufalství pokaždé zapálilo hněv jako žhavý uhlík suchou trávu a vložilo jí saidar do ruky, Theodrin Nyneivu přiměla ho propustit a začít znovu, uklidňující, vyrovnaná. Způsob, jakým se ta ženská upínala na to, co chtěla, doháněl Nyneivu k šílenství. Nyneiva si myslela, že by Theodrin mohla začít učit mezky tvrdohlavosti. Nikdy se nerozčílila. Dovedla vyrovnanost k umění. Nyneiva chtěla obrátit vědro vody na její hlavu, aby viděla, jak se to bude líbit jí. Jenže zase, vzhledem k tomu, jak ji bolela čelist, to nemusel být tak dobrý nápad.
Theodrin tu bolest vyléčila, než Nyneiva odešla, což byl tak asi celý rozsah jejích schopností v tomto nadání. Po chvíli jí Nyneiva léčení oplatila. Theodrin už měla oko jasně purpurové, a ona byla skutečně velmi nerada, že ho nemůže té ženské nechat, aby jí připomínalo, že si má v budoucnu dávat poněkud větší pozor, ale výměna byla spravedlivá, a to, jak Theodrin lapala po dechu a třásla se, jak jí tělem projížděly prameny ducha, vzduchu a vody, bylo malou odměnou za to, jak Nyneiva lapala po dechu, když se na ni obrátilo vědro. Ovšem, ona se taky třásla při svém vlastním léčení, ale nemohla mít prostě všechno.
Venku již slunce sestoupilo na půl cesty k západnímu obzoru. O kus dál v ulici se dav vlnil v úklonách a pak se přesouvající se tlačenice otevřela před Tarnou Feir, která se nesla jako královna procházející prasečím chlívkem a šátek s červenými třásněmi měla přehozený přes ramena jako vyzývavou vlajku. Dokonce i na padesát kroků byla její nálada zcela zřejmá z toho, jak držela hlavu, jak si nesla suknice tak, aby se jí neválely v prachu, jak si nevšímala nikoho z těch, kteří se jí, když procházela kolem, klaněli. První den tu bylo mnohem méně zdvořilosti a mnohem více vzteku a holedbání, ale Aes Sedai byla Aes Sedai, alespoň pro sestry v Salidaru. Aby si to ostatní zapamatovali, trávili teď dvě přijaté, pět novicek a téměř tucet sloužících, mužů i žen, své volno vynášením odpadků z kuchyně a nočníků do lesů, kde se odpad zakopával.
Když Nyneiva procházela kolem, dřív, než ji mohla Tarna zahlédnout, zakručelo jí v žaludku tak hlasitě, že se po ní překvapeně ohlédl jakýsi chlapík s košíkem řípy na zádech. Čas snídaně uběhl při Elaininých pokusech proniknout ochranou a oběda při Theodrininých cvičeních. A ona s tou ženskou dnes ještě neskončila. Theodrin jí nařídila, aby dnes nešla spát. Třeba bude fungovat vyčerpání tam, kde nezabral šok. Každý blok se dá zlomit, říkala Theodrin hlasem plným nezvratitelného přesvědčení, a já ten tvůj zlomím. Chce to jenom jednou jedinkrát usměrnit bez hněvu a saidar bude tvůj.
Právě teď Nyneiva toužila pouze po jídle. Kuchtičky už samozřejmě poklízely a byly s tím skoro hotové, ale z kuchyně se Nyneivě k nosu nesla vůně dušeného skopového a vepřové pečeně. Musela se spokojit se dvěma ubohými jablíčky, kouskem kozího sýra a patkou chleba. Den rozhodně nepokračoval lépe.
V jejich pokoji našla Elain nataženou na posteli. Mladší žena se po ní podívala, aniž by zvedla hlavu, a pak zase zvedla oči ke stropu. „Měla jsem ten nejubožejší den, Nyneivo,“ povzdechla si. „Escaralda trvá na tom, že se naučí vyrábět ter’angrialy, i když na to není dost silná, a Varilin stvořila něco – nevím, co to je – a kámen, se kterým pracovala, se jí přímo v rukou proměnil v kouli... no, nebyl to zrovna oheň. Nebýt Dagdary, tak myslím, že umřela. Nikdo jiný tam by ji nedokázal vyléčit, a já nemyslím, že byl čas shánět někoho, kdo by to uměl. Potom jsem myslela na Marigan – jestli se nedokážeme naučit zachytit mužské usměrňování, tak se třeba dokážeme naučit, jak zachytit, co udělal. Nějak si vzpomínám, že Moirain naznačovala, že se to dá. Aspoň myslím, že to říkala – no, a tak jsem myslela na ni a kdosi mi sáhl na rameno a já zaječela, jako bych se píchla o jehlu. Byl to jenom nějaký chudák povozník, co se mě chtěl zeptat na jakýsi hloupý drb, ale stejně jsem ho vyděsila tak, že málem utekl.“
Konečně se nadechla a Nyneiva upustila od nápadu, že po ní hodí ohryzek posledního jablka, a vrhla se do okamžiku ticha. „Kde je Marigan?“
„Už uklidila – a taky si s tím dala na čas – tak jsem ji poslala do jejího pokoje. Pořád mám náramek. Vidíš?“ Zamávala rukou ve vzduchu a pak ji zase položila na žíněnku, ale proud slov to nezpomalilo. „Pořád tak hrozně kňučela, jak bychom měly utéct do Caemlynu, a já to prostě nemohla vydržet už ani chvilku, ne navrch k tomu všemu. Moje výuka novicek byla katastrofa. Ta hrozná ženská Keatlin – ta s tím nosem, víš? – pořád mumlala, jak by ona doma nikdy nedovolila, aby jí rozkazovala holka, a Faolain si tam napochodovala a chtěla vědět, proč mám ve třídě Nicolu – jak jsem já měla vědět, že Nicola měla chodit s posílkami pro ni? – pak se Ibrella rozhodla, že zjistí, jak velký plamen zvládne, a málem zapálila celou třídu a Faolain mě sepsula přede všemi, že nezvládám svou třídu, a Nicola řekla, že ona –“
Nyneiva se přestala snažit promluvit – možná měla hodit ten ohryzek – a prostě zařvala. „Myslím, že Moghedien má pravdu!“
To jméno zavřelo druhé ženě pusu a také se posadila. Nyneiva si nemohla pomoci, rozhlížela se, jestli ji snad nikdo jiný neslyšel, i když byly ve vlastním pokoji.
„To je hloupost, Nyneivo.“
Nyneiva nevěděla, jestli Elain myslí její návrh nebo to, že vyslovila jméno Moghedien nahlas, a nehodlala po tom pátrat. Sedla si na postel proti Elain a upravila si suknice. „Ne, to není. Jaril a Seve každým dnem někomu vybreptají, že Marigan není jejich matka, jestli to už neudělali. Jseš připravená na otázky, který to vyvolá? Já teda ne. Každým dnem nějaká Aes Sedai začne pátrat po tom, jak jsem dokázala cokoliv objevit, abych se přitom nevztekala od slunce východu do západu. Každá druhá Aes Sedai, se kterou mluvím, se o tom zmiňuje, a Dagdara se na mě v poslední době divně dívá. Kromě toho, ony nehodlají udělat nic, jenom budou sedět tady. Leda by se rozhodly vrátit zpátky do Věže. Proklouzla jsem tam a slyšela Tarnu mluvit se Sheriam –“