Nyneivu pálil v očích pot, ale odmítla mrknout. Copak si ta ženská myslí, že se nechá podplatit? „Pravdou je, že jsem s ním nikdy moc času netrávila. Bydlela jsem ve vesnici, víš, a on je ze statku kus cesty v Západním polesí. Hlavně si ho pamatuju jako kluka, co nikdy nedal na rozumnou radu. Když měl něco udělat, museli ho do toho strkat nebo tahat. Jistě, tenkrát to byl malej kluk. Mohl se změnit, co já vím. Většina mužů jsou sice jenom vyrostlí kluci, ale on se mohl změnit.“
Tarna se na ni dlouho jenom dívala. Velmi dlouho – tím zamrzlým pohledem. „No,“ prohodila nakonec a zvedla se na nohy tak rychle, že Nyneiva málem couvla, ačkoliv v malé místnůstce nebylo kam ustoupit. Ten znepokojivý úsměv zůstal. „Shromáždila se tu taková zvláštní skupinka. Sice jsem ji neviděla, ale slyšela jsem, že svou přítomností poctily Salidar Siuan Sanche a Leana Sharif. Tohle nejsou osoby, se kterými by se měla moudrá žena radit. A možná jsou tu i další podivní lidé. Mnohem líp bys na tom byla, kdybys šla se mnou. Odjíždím ráno. Dej mi večer vědět, jestli mám čekat, že se setkáme na cestě.“
„Obávám se, že ne –“
„Promysli si to, dítě. Tohle může být to nejdůležitější rozhodnutí, jaké kdy uděláš. Mysli důkladně.“ Přívětivá maska zmizela a Tarna odšustila z místnosti.
Nyneivě se podlomila kolena a ona se sesula na postel. Ta ženská způsobila, že jí myslí táhlo tolik pocitů, že nevěděla, jak si je přebrat. Znepokojení a hněv se převalovaly spolu s rozhořčením. Přála si, aby červená znala nějaký způsob, jak se spojit s věžovými Aes Sedai hledajícími Randa. Ách, být tak mouchou na stěně, až se na něj pokusí použít její hodnocení. Snažit se ji podplatit. Snažit se ji zastrašit. A to poslední se jí docela dařilo. Tarna si byla tak jistá, že Aes Sedai před Elaidou kleknou. Byl to předem zřejmý závěr, jen špatně načasovaný. A byla v tom i zmínka o Logainovi? Nyneiva soudila, že Tarna toho o Salidaru ví ještě víc, než sněmovna či Sheriam tuší. Možná měla Elaida stoupenkyně i zde.
Nyneiva čekala, že se Elain vrátí, a když uběhla dobrá půl hodina, aniž se objevila, šla ji hledat. Nejdřív klusala prašnými ulicemi, potom běhala, tu se zastavila, aby vylezla na oj vozu, tam se vyšplhala na převrácený sud či kamenný sloupek, a vyhlížela přes hlavy lidí. Slunce už bylo jen kousek nad vrcholky stromů, když se vrátila do pokoje a tiše cestou nadávala. A našla Elain, která očividně právě dorazila. „Kdes byla? Myslela jsem, že tě Tarna nechala někde svázat!"
„Sebrala jsem tohle Siuan.“ Elain otevřela ruku. Na dlani jí ležely dva pokroucené kamenné prsteny.
„Je jeden z nich ten pravý? To byl dobrý nápad vzít je, ale mělas zkusit vzít ten pravý.“
„Já názor nezměnila, Nyneivo. Pořád si myslím, že bychom měly zůstat.“
„Tarna –“
„Jenom mě v tom utvrdila. Jestli odejdeme, Sheriam a sněmovna se rozhodnou, že než Rand je lepší celá Věž. Prostě to vím.“ Položila ruce Nyneivě na ramena a Nyneiva se nechala usadit na postel. Elain se posadila naproti ní a napjatě se předklonila.
„Vzpomínáš, co jsi mi říkala o používání potřeby, abys v Tel’aran’rhiodu něco našla? My potřebujeme způsob, jak přesvědčit sněmovnu, aby nechodila za Elaidou.“
„Jak? Co? Jestli nestačí Logain...“
„Poznáme to, až to najdeme,“ prohlásila Elain pevně.
Nyneiva si nepřítomně přejížděla cop silný jako zápěstí. „Když nic nenajdeme, budeš souhlasit, že odejdeme? Moc se mi nelíbí, že tu máme sedět, dokud se nás nerozhodnou hlídat.“
„Budu souhlasit, že půjdu, pokud ty budeš souhlasit, že zůstaneme, jestli nenajdeme nic užitečného. Nyneivo, i když bych ho velice ráda viděla, tady můžeme vykonat víc dobrého.“
Nyneiva zaváhala, než konečně zamumlala: „Souhlasím.“ Připadalo jí to dost bezpečné. Bez nejmenší představy, co by měly hledat, si neuměla představit, že vůbec něco najdou.
Jestli předtím den vypadal, že se pomalu vleče, tak nyní se vyloženě táhl. V kuchyni se postavily do řady na plátek šunky, tuřín a hrášek. Slunce jako by sedělo na vrcholcích stromů celé hodiny. Většina Salidaru se ukládala do postelí se sluncem, ale v oknech se objevilo i pár světel, zvláště ve větších budovách. Sněmovna dnes večer hostila Tarnu. Z bývalého zájezdního hostince do ulice občas zaletěl útržek hudby. Aes Sedai nalezly mezi vojáky jakéhos takéhos harfeníka, nechaly ho oholit a nacpaly ho do čehosi, co připomínalo livrej. Lidé procházející kolem hostince na budovu vrhali rychlé pohledy, než spěchali dál, či si jí tak důkladně nevšímali, až se úsilím málem třásli. Gareth Bryne byl opět výjimkou. Najedl se, sedě na dřevěné bedně uprostřed ulice. Kterákoliv z přísedících, pokud vyhlédla z okna, ho musela vidět. Pomalu, ach tak pomalu, slunce sklouzlo za stromy. Tma přišla náhle, o nějakém soumraku se téměř nedalo mluvit, a ulice se vyprázdnily. Harfeník znovu načal melodii. Gareth Bryne stále seděl na bedně na okraji kaluže světla vycházejícího ze sněmovní hostiny. Nyneiva potřásla hlavou. Nevěděla, jestli ho má obdivovat či považovat za hlupáka. Asi částečně obojí.
Teprve když byla v posteli, s flekatým kamenným ter’angrialem na šňůrce kolem krku spolu s Lanovým těžkým zlatým pečetním prstenem, a svíčka byla sfouknutá, vzpomněla si na Theodrininy příkazy. No, teď už na to bylo příliš pozdě. A Theodrin stejně nezjistí, jestli spala nebo ne. Kde je Lan?
Elain začala dýchat pomaleji a Nyneiva se uhnízdila na malém polštářku s tichým povzdechem a...
...stála v nohou své prázdné postele a v tom světle nesvětle noci v Tel’aran’rhiodu se dívala na mlžnou Elain. Nikdo je tu neviděl. Sheriam nebo jedna z jejího kroužku se mohly potulovat kolem, či Siuan nebo Leana. Pravda, měly právo svět snů navštěvovat, ale při dnešním pátrání ani jedna nechtěla odpovídat na otázky. Elain to očividně viděla jako lov. Vědomě či nevědomky se oblékla jako Birgitte, do zeleného kabátce a bílých kalhot. Zamrkala na stříbrný luk ve své ruce a ten hned zmizel spolu s toulcem.
Nyneiva si zkontrolovala šaty a povzdechla si. Modrá hedvábná plesová róba s vyšitými zlatými kvítky kolem hlubokého výstřihu a propletených řadách až na nabíranou sukni. Na nohou cítila sametové taneční střevíčky. V Tel’aran’rhiodu v podstatě nezáleželo na tom, co jste měli na sobě, ale co ji vůbec posedlo, že si vybrala tohle? „Uvědomuješ si, že to nemusí fungovat?“ zeptala se a převlékla se do prostého dvouříčského sukna a pevných bot. Elain neměla právo se takhle usmívat. Stříbrný luk. Ha! „Máme mít aspoň trochu ponětí, co vlastně hledáme.“
„Bude to fungovat, Nyneivo. Podle tebe moudré říkaly, že potřeba je klíčem; čím silnější potřeba je, tím lépe, a my rozhodně něco potřebujeme, nebo pomoc, kterou jsme slíbily Randovi, přijde nazmar. Jenom Elaida mu dá to, co se sama rozhodne. Nedovolím, aby se to stalo, Nyneivo. Nedovolím.“
„Dej bradu dolů. Já taky ne, jestli je něco, co s tím můžeme udělat. Stejně dobře můžem pokračovat v tomhle.“ Vzaly se za ruce a Nyneiva zavřela oči. Potřeba. Doufala, že nějaká část jí má potuchy, co potřebují. Možná se nic nestane. Potřeba. Najednou kolem ní všechno jako by klouzalo. Cítila, jak se Tel’aran’rhiod naklání a otáčí.