„Myslíš rezonance?“
„Rezonance taky.Měli jsme se vlastně rozmáznout v délce několika kilometrů, jako ten náklaďák na Neptunu, víš? Přesvědčíš se sám,až uvidíš strojovnu. Můžu ti říct předem, co tam je…“
„Nejsem nijak žhavý; abych uviděl strojovnu. U všech čertů, cože tak dlouho nejdou? Je tma, až bolí oči.“
„Světlo mít budeme, neboj se,“ řekl Inženýr. Ještě pořád, jakoby bezděčně, měl špičky prstů opřeny o chodidla Koordinátora, který se nehýbal a mlčel.
„A do strojovny půjdeme, jen tak, z dlouhé chvíle. Co jiného budeme mít na práci?“
„Myslíš vážně, že se odtud nedostaneme?“
„Ne, dělám si legraci. Taková legrace, to je moje.“
„Nech si to,“ řekl „‘Koordinátor. „Za prvé. Je tady nouzový východ…“
„Člověče! Nouzový východ je právě pod námi. Letadlo se muselo pořádně zapíchnout, nemám nejmenší jistotu, jestli vůbec.tyto dveře trčí nad zemi…“
„Co na tom? Máme nářadí, můžeme vykopat tunel.“
„A nákladní?“ řekl Kybernetik.
„Zaplavený,“ vysvětlil Inženýr lakonicky. „Podíval jsem se do kontrolní šachty. Jistě praskla některá z hlavních nádrží, je tam nejmíň dva metry vody. Pravděpodobně radioaktivní…“
„Jak to víš?“
„Vím, že je to vždycky tak. Jako první praskne chlazení reaktoru, to nevíš? Ten nákladní východ pusť radši z hlavy. Musíme vylézt tudy, jestli…“
„Vykopáme tunel,“ opakoval Koordinátor tiše.
„Teoreticky je to možné,“ souhlasil s ním nečekaně Inženýr. Umlkli. Bylo slyšet kroky čím dál bližší, v chodbě pod nimi se rozsvětlilo, zavřeli oslněné oči.
„Šunka, suchary, jazyk, nebo co to je v tamhleté konzervě. Všecko z železných zásob! Tady je čokoláda a tady termosky.“
„Podejte to nahoru!“, obrátil se Doktor na ostatní, zatímco se drápal na závěr., Svítil jim baterkou, když vystupovali do komory a skládali konzervy. Přinesli také aluminiové talíře.
Při světle baterky mlčky jedli.
„Termosky jsou celé?“ podivil se najednou Kybernetik. Naléval si do pohárku kávu.
„Je to sice zvláštní, ale jsou. S konzervami to není horší. Ale mrazírna, lednička, sporáky a malý syntetizátor, sterilizační aparatura, vodní filtry — všecko je na padrť.“
„Sterilizační aparatura taky?“ řekl znepokojeně Kybernetik.
„Taky. Třeba by se dala opravit, kdyby bylo čím. Ale to je bludný kruh, abychom uvedli do chodu i ten nejprostší opravářský poloautomat, potřebujeme proud, abychom měli proud, musíme opravit agregát, a na to zase potřebujeme poloautomat.“
„Uradili jste se zatím, mistři techniky? Tak co? Kde září paprsek naděje?“ zeptal se Doktor, který si tlustě mazal suchary máslem a kladl nahoru plátky šunky. Nečekaje na odpověď pokračovaclass="underline"
„Jako kluk jsem o astronautice přečetl myslím více knížek, než váží celá ta naše nebožka dohromady, a přesto jsem nenašel ani jediný příběh, žádnou historku, ba ani anekdotu o něčem podobném tomu, co potkalo nás. Proč — to nepochopím!“
„Protože to není zábavné,“ vysvětlil Kybernetik s úmyslem ho popíchnout.
„Ano, to je něco nového, meziplanetární Robinson,“ řekl Doktor. Zašrouboval termosku. „Až se vrátím, pokusím se to popsat, nakolik mi talent dovolí.“
Nastalo hluboké ticho. Sbírali konzervy, až Fyzik přišel na nápad, aby je schovali do skříně na skafandry. Ustoupili tedy ke stěně, protože jinak se dveře v podlaze nedaly otevřít.
„Víte co, slyšeli jsme jakési podivné zvuky, když jsme se hrabali v zásobárně, řekl Chemik.
„Jaké zvuky?“
„Takové — pískání a praskání, jako kdyby nás něco drtilo.“
„Myslíš, že se na nás zřítila celá skála?“ zeptal se Kybernetik.
„To je něco docela jiného,“ vpadl Inženýr. „Při vniknutí do atmosféry se vnější plášť rozpálil na neobyčejně vysokou teplotu, na špičce se možná dokonce roztavil, a teď části konstrukce chladnou, smršťují se, na různých místech vzniká vnitřní napětí a odtud ty zvuky — pst, i teď je to slyšet, dejte pozor…“
Umlkli. Baterka, položená na plochém kruhu nad vchodem osvětlovala pouze tváře. Uvnitř rakety zazněl táhlý hvizd, několik krátkých slábnoucích praskavých zvuků a bylo ticho.
„Třeba je to nějaký automat? „řekl Kybernetik s nadějí v hlase.
„Viděls přece sám.“
„Ano, ale nepodívali jsme se do rezervních výklenků.“
Kybernetik se naklonil do tmavé chodby, stoje na samém okraji záklopky, a vykřikl.
„Rezervní automaty!!“
V uzavřeném prostoru hlas zaburácel. Odpovědělo ticho.
„Pojď sem, prozkoumáme řádně východ,“ řekl Inženýr. Klekl před mírně prohloubenou desku, přiblížil oči k obrubě, osvětloval ji centimetr po centimetru. Přejížděl tak skvrnou světla podél těsnění, které bylo rozpukáno drobounkou. síťkou trhlinek.
„Zevnitř není nic roztaveného. Žádný div ostatně, keramit je velice špatný vodič tepla.“
„Co abychom to zkusili ještě jednou?“ navrhl Doktor a položil ruku na kolo.
„Nemá to cenu,“ protestoval Chemik.
Inženýr položil ruku na dveře a vyskočil rovnýma nohama.
„Hoši! Potřebujeme vodu! Moře studené vody!“
„Nač?“
„Dotkněte se záklopky — horká, co?!“
Dotklo se jí několik současně vztažených rukou.
„Skoro pálí,“ řekl kdosi.
„To je naše štěstí!“
„Jak to?“
„Trup je rozpálený, roztáhl se, a dveře taky. Když budeme dveře ochlazovat, smrští se, a dají se třeba otevřít.“
„Voda, to nic není. Možná, že ještě máme led. Měl by být v mrazicích pultech,“ řekl Koordinátor.
Jeden po.druhém seskakovali na dno chodby, která duněla dusotem běžících nohou.
Koordinátor zůstal u vchodu s Inženýrem.
„Povolí?“ řekl tiše jakoby pro sebe.
„Pokud se neroztavily,“ zabroukl Inženýr. Rozpjatýma rukama objížděl po obrubě dveří a zkoušel jejich teplotu. „Keramit začíná měknout při teplotě vyšší než 3.700 stupňů. Nevšiml sis, kolik měl plášť na konci?“
„Na konci ukazovaly všechny ciferníky, co je napadlo. Když jsme zarazili na brzdících tryskách, jestli se nemýlím, bylo to dva a půl.“
„Dva a půl tisíce stupňů, to by ještě ušlo!“
„Ano, ale pak.“
Přímo nad vodorovně skloněným závěrem se objevila uhřátá tvář Chemika. Svítilnu měl připnutou na krku, kolébala se, světlo poskakovalo po kouscích ledu, které trčely z kbelíku. Podal jej Koordinátorovi.
„Počkej, ty… Jak to vlastně budeme ochlazovat…“ ptal se Inženýr ustaraně. „Moment.“
Zmizel ve tmě. Zase se ozvaly kroky; Doktor přinesl dva kbelíky vody, v níž plaval led. Chemik svítil, Doktor společně s Fyzikem začali polévat dveře vodou. Stékala na podlahu, do chodby; Kybernetik přinesl kbelík jemně rozdrobeného ledu a šel pro další. Když polévali dveře po desáté, zdálo se jim, že v nich něco slyší — slabounké vrzání. VyrazIli radostný křik. Objevil se Inženýr. Nesl velký reflektor ze skafandru, upevněný popruhy ve výši prsou. Od jeho světla se ihned rozjasnilo. Inženýr hodil na podlahu náruč plastikových desek z navigační kabiny. Začali pečlivě dveře obkládat kousky a úlomky ledu, přitiskovali je plastikem, nafukovacími poduškami, knihami, které zatím přinášel Fyzik, konečně, když už stěží mohli narovnat záda a z ledové hradbičky skoro nic nezbylo, tak rychle tála při doteku s rozpálenou deskou východu, Kybernetik uchopil oběma rukama volantovou matici a pokoušel se jí otočit.
„Počkej, ještě ne!“ vykřikl dopáleně Inženýr, ale kolo se otočilo kupodivu snadno. Všichni vyskočili. Otáčelo se čím dál rychleji. Inženýr uchopil v prostředku rukojeť trojnásobné závory, která přidržovala dveře, a trhl, ozval se zvuk, jako když praská tlustá skleněná deska, vstupní dveře je přimáčkly, napřed lehce, pak uhodily nejblíže stojící, a z tmavého otvoru se s rachotem vyvalila tmavá lavina a po kolena zasypala ty, kdo stáli naproti. Chemik a Koordinátor, kteří stáli nejblíže, byli odhozeni stranou. Dveře přimáčkly Chemika k boční stěně, takže se nemohl hnout, ale nijak mu neublížily. Koordinátor taktak že uskočil v posledním okamžiku, div že neporazil Doktora. Stáli bez hnutí, Doktorova baterka, zasypaná, zhasla, svítil pouze reflektor na Inženýrových prsou.