Koordinátor vystoupil na vrcholek pahorku. Pospíšili za ním. Sluncem zalitá rovina táhla se na všecky strany, všude stejně hladká, okrová, v dálce se tyčily štíhlé tvary, které zpozorovali včera, ale v ostrém světle bylo vidět, že to nejsou stromy. Nebe, nad jejich hlavami modré jako na Zemi, dostávalo na obzoru výrazně nazelenalé odstíny. Jemné cirusovité mráčky táhly téměř nepozorovatelně k severu. Koordinátor určoval světové strany na buzole, kterou měl připjatu na zápěstí. Doktor se hluboko sehnul, kopal botou do hlíny.
„Pročpak tady nic neroste?“ řekl udiveným hlasem.
Všichni tím byli překvapeni. Opravdu, kam oko dosáhlo, rovina byla holá.
„Zdá se, že je to krajina, která se mění v step,“ řekl nejistě Chemik. „Tam dál — vidíte ty skvrny? — je čím dál víc žluto — tam, na západě. Předpokládám, že tam leží poušť, z níž sem vítr přináší písek. Ten pahorek je přece hlinitý.“
„No, o tom jsme se moc dobře přesvědčili,“ řekl Doktor. „Musíme si stanovit aspoň ten nejvšeobecnější plán výpravy,“ řekl Koordinátor. „Zásoby; které jsme si vzali, nám vystačí na dva dny.“
„Sotva, máme málo vody,“ vmísil se Kybernetik. „Vodou musíme šetřit, dokud ji neobjevíme tady. Kde je kyslík, najde se i voda. Myslím, že budeme postupovat takto od základny podnikneme řadu přímých výpadů, při. nichž budeme vždycky postupovat tak daleko, abychom se. mohli bezpečně a bez přílišného chvatu vrátit.“
„Maximum třicet kilometrů jedním směrem,“ poznamenal Fyzik.
„Platí. Jde jenom o to, jaký má být ten první výpad do terénu.“
„Počkat,“ řekl Inženýr, který doposud stál o několik kroků stranou, jako by byl ponořen do neveselých myšlenek.
„Nezdá se vám, že jednáme tak trochu jako blázni? Stihla nás katastrofa na cizÍ planetě. Podařilo se nám dostat se z rakety. Místo abychom se pustili do toho, co je nejdůležitější, místo abychom všechny sily soustředili na opravy, na uvedení do chodu všeho, co půjde, na uvolnění rakety a tak dál — chodíme si na výlety, beze zbraně, bez jakýchkoli ochranných prostředků, když nemáme ponětí, co nás tady může potkat…“
Koordinátor mu naslouchal mlčky. Jeho oči přecházely od jednoho z okolostojících na druhého. Všichni byli zarostlí, třídenní vous jim dodával už hodně zdivočelého vzhledu. Inženýrova slova na ně zřejmě zapůsobila, ale nikdo nepromluvil, jako kdyby čekali, až co řekne on.
„Šest lidí raketu nevykope, Jindřichu,“ řekl, vybíraje opatrně slova, „a ty to velice dobře víš. V takové situaci spuštění sebemenšího agregátu potřebuje čas, který vůbec nedovedeme odhadnout. Planeta je obydlená. Ale nic o ní nevíme. Před katastrofou jsme ji ani neobletěli. Blížili jsme se od noční polokoule a katastrofálním nedopatřením jsme vletěli do plynného ohonu. Při pádu jsme dorazili k čáře terminátoru, ležel jsem pod obrazovkou, která se rozbila poslední. Viděl jsem, nebo aspoň se mi to zdálo, že jsem viděl, něco jako… město.“
..Proč jsi nám to neřekl?“ ptal se Inženýr pomalu.
„Skutečně, proč?“ přitakal Fyzik:
Protože to nevím jistě. Netuším ani, kterým směrem je hledat. Raketa rotovala. Ztratil jsem orientaci. Přesto je naděje, třeba nepatrná, že nám poskytnou nějakou pomoc. Raději bych o tom nemluvil, ale každý z nás to přece stejně dobře ví, naše vyhlídky jsou vůbec nepatrné. Krom toho — potřebujeme vodu. Převážná část zásob vody zaplavila spodní patro a je… radioaktivní. A proto soudím, že si můžeme dovolit… jisté… riziko.“
„Souhlasím,“ řekl Doktor.
„Já taky souhlasím,“ připojil se Fyzik.
„Budiž,“ Kybernetik něco zabručel a poodešel o několik kroků, dívaje se k jihu, jako kdyby nechtěl slyšet, co řeknou ostatní.
Chemik přikývl, Inženýr nepromluvil, seběhl jenom s vršku, hodil si batoh na záda a zeptal se:
„Kterým směrem?“
„K severu,“ řekl Koordinátor. Inženýr vykročil, ostatní ho následovali. Když se po několika minutách ohlédli, nebylo pahorek už téměř vidět — jen trup rakety trčel proti nebi jako hlaveň pozičního děla.
Bylo velké vedro. Jejich stíny, jak pochod pokračoval, se zkracovaly, boty se bořily do písku, bylo slyšet pouze pravidelný krok. a zrychlený dech. Blížili se k jednomu z těch štíhlých tvarů, které v šeru považovali za stromy. Zpomalili chůzi. Z temně šeré půdy vyrůstal kolmý kmen, šedý jako sloní kůže, se slabým kovovými leskem. Tento kmen, u země sotva silnější než mužská paže, přecházel výš v kalichovitou korunu, která se na vrcholku, asi dva metry nad zemí, ploše rozkládala. Nebylo možné dohlédnout, je-li kalich nahoře otevřený, nebo ne. Stál úplně nehnutě. Lidé se zastavili několik metrů od podivného útvaru a Inženýr k němu impulsivně vykročil a už zvedal ruku, aby se dotkl „kmene“, když Doktor vykřikclass="underline"
„Stůj!“
Inženýr bezděčně ustoupil. Doktor ho odtáhl za paži, zvedl se země oblázek, ne větší než fazole, a vyhodil ho vysoko do vzduchu. Kamínek opsal ostrý oblouk a spadl přímo na mírně vlnitou, plochou korunu kalichu. Všichni sebou trhli, tak prudká a nečekaná byla reakce. „Kalich“ se zavInil, zavřel, ozvalo se krátké zasyčení, jako unikajícího plynu, a celý, horečně se teď třesoucí, našedlý sloup se propadl do země, jako kdyby byl vsán dovnitř. Vzniklý otvor na okamžik vyplnila rudohnědá, pěnivá kaše, pak začaly po jejím povrchu plavat zrníčka písku, škraloup byl čím dál tlustší a za několik dalších vteřin nezbylo po otvoru ani stopy. Plocha písčité půdy byla hladká, jako všude dokola. Ještě stáli plni úžasu, když Chemik vykřikclass="underline"
„Pohleďte!“
Ohlédli se. Před chvilkou stály kolem nich ve vzdálenosti několika desítek metrů tři nebo čtyři podobné, vysoké a štíhlé útvary — teď už tam nebyl ani jediný.
„Všecky se propadly!?“ zvolal Kybernetik.
Napínali zrak, ale po „kališích“ neuviděli ani nejmenší stopy. Slunce pálilo čím dál víc, vedro začínalo být nesnesitelné. Vykročili dál.
Po hodině se roztáhli v dlouhou karavanu. První šel Doktor, který teď nesl batoh, za ním Koordinátor. Průvod uzavíral Chemik. VšichnI si porozpínali kombinézy, někteří si vyhrnuli rukávy; zaliti potem, s ústy vyprahlými, zvolna se vlekli rovinou. Na obzoru se objevil dlouhý, kalný pruh. Doktor zůstal stát a počkal na Koordinátora.
„Co myslíš, kolik jsme udělali?“
Koordinátor se podíval dozadu proti slunci, kde zůstala raketa. Už ji nebylo vidět.
„Planeta má poloměr menší, než je zemský, řekl. Odkašlal si, kapesníkem si otřel obličej. „Udělali jsme takových osm kilometrů,“ prohlásil.
Doktor sotva viděl skulinami v opuchlých víčkách. Na černých vlasech měl plátěnou čepičku, čas od času ji navlhčoval vodou z polní láhve.
„Stejně je to bláznovství, víš,“ řekl a nečekaně se usmál.
Oba se dívali směrem kde se ještě před nedávnem rýsovala nad samým obzorem raketa jako sotva viditelná šikmá čárka. Ted tam bylo vidět slabé obrysy „kalichů“, bledě šedé dálkou. Neznámo, kdy se znovu vynořily.
Ostatní je dohonili. Chemik hodil na zem stočené stanové plátno a sedl, či spíše klesl na ně.
„Nějak tady není vidět stopy: té zdejší civilizace,“ řekl Kybernetik prohledávaje kapsy. Našel vitamínové tabletky v pomačkaném obalu a všem nabídl.
„Na Zemi bys takovou pustinu nenašel, viď?“ dodal Inženýr. „Ani silnice, ani žádné — létací přístroje.“
„Nečekáš, doufám, že zrovna tady najdeme věrnou kopii pozemské civilizace?“ vybuchl Fyzik.
„Je to stálá soustava,“ začal Fyzik, „a na Edenu se civilizace mohla vyvíjet déle než na Zemi, a tato… „
„Za předpokladu, že je to civilizace tvorů lidem podobných!“ skočil mu do řeči Kybernetik.
„Poslyšte, hoši, nezdržujme se tady,“ řekl Koordinátor. „Jdeme dál, za půl hodiny musíme dojít k tomu…“ ukázal na bledě fialový pás na obzoru.
„A co je to?“
„Co, nevím, ale něco to bude. Třeba najdeme vodu.“
„Mně by zatím postačil stín,“ zasípal Inženýr. Vykloktal si v ústech a v krku douškem vody.
Zavrzaly popruhy batohů, navlékaných. na záda, skupinka se znovu rozptýlila a pravidelným krokem se pohybovala přes písčiny. Prošli kolem několika „kalichů“ a nějakých větších stvolů, které vypadaly, jako by se opíraly o liány nebo popínavé rostliny, spuštěné k zemi; ale žádný nestál blíž než dvě stě metrů a jim se nechtělo odbočovat od linie pochodu. Slunce se blížilo k zenitu, když se krajina změnila.