Slunce se dotýkalo obzoru, když dorazili k malému pahorku. Raketa vrhala dlouhý stín, který se ztrácel v dalekých písčinách roviny.
Než do ní vstoupili, prohledali pečlivě celé okolí, ale nenašli sebemenší stopy, která by nasvědčovala, že za jejich nepřítomnosti byl někdo nablízku. Reaktor pracoval bez poruch. Poloautomat stačil očistit postranní chodbičky a knihovnu, než beznadějně uvázl v mohutné vrstvě plastikových a skleněných střepů, jimiž byla vystlána laboratoř. Po večeři, kterou stihli rychlostí blesku, musel Doktor zašít Koordinátorovi ránu, protože nepřestávala krvácet. Zatím Chemik stačil provést rozbor vody, kterou nabrali v potůčku, a zjistil, že je pitná, přestože obsahuje značné procento železitých solí, které kazily její chuť.
„Teď se konečně musíme poradit,“ prohlásil Koordinátor. Zasedli v knihovně na nafukovacích polštářích, Koordinátor uprostřed, s hlavou v bílém čepci obvazu.
„Co víme,“ řekl. „Víme, že je planeta obydlena myslícími bytostmi, které Inženýr pojmenoval dvojčáky. Toto označení se neshoduje s tím, co — ale to je teď vedlejší. Setkali jsme se s těmito zlomkovitými ukázkami civilizace» dvojčáků«: předně s automatickou továrnou, o níž jsme dospěli k názoru, že je opuštěná a neseřízená — teď si tím nejsem tak docela jist. - Za druhé, se zrcadlovými kopulkami na pahorcích neznámého účelu. Za třetí se stožáry, které vysílají cosi — pravděpodobně nějaký druh energie — jejichž účel je nám rovněž neznámý. - Za čtvrté, s jejich dopravními prostředky, při čemž, když jsme byli napadeni, jsme‘ jeden dobyli, ovládli a rozbili. Za páté, viděli jsme z dálky jejich město, o němž nemůžeme říci nic konkrétního. Za šesté, útok, o němž jsem se zmínil, vypadal tak, že» dvojčák «na nás — tak říkajíc — poštval zvíře, asi vhodně disponované, které vyslalo jakýsi malý kulový blesk a řídilo jej na dálku, dokud naší zásluhou nekleslo mrtvo k zemi. Konečně, za sedmé, byli jsme svědky zasypání jámy, hrobu, plné mrtvých obyvatel planety. To je všecko. Pamatuji-li se dobře. Opravte mne, nebo doplňte, co jsem řekl, jestli jsem se zmýlil, nebo jestli jsem něco vynechal.
„Zásadně je to všecko — skoro…“ řekl Doktor. „Až na to, co se přihodilo předevčírem na raketě…“
„Skutečně, vyšlo najevo, žes měl pravdu — ten tvor byl nahý. Je možné, že se prostě pokoušel kamkoliv se ukrýt — a v panické hrůze, na útěku, vklouzl do prvního otvoru, který se mu namanul do cesty. A byl to zrovna výkop, tunel, který vedl do naší rakety.“
„To je hypotéza stejně svůdná jako riskantní,“ namítl Doktor. „Jsme lidé, asociujeme a uvažujeme pozemsky; to má za následek, že se můžeme dopustit těžkých omylů tím, že přijímáme dojem z neznámé skutečnosti za naši pravdu, to znamená, že skládáme jistá fakta do schémat, která jsme si přivezli se Země. Jsem naprosto přesvědčen, že jsme si dnes ráno myslili všichni totéž — že jsme narazili na hrob obětí násilí, vraždění, ale ve skutečnosti opravdu nevím, nevíme…“
„Opakuješ to, i když tomu sám nevěříš,“ začal Inženýr zvýšeným hlasem.
„Nejde o to, čemu věřím,“ přerušil ho Doktor. „Není-li víra někde obzvlášť na místě, tak je tím místem zrovna Eden. Hypotéza o»štvaní«elektrického psa například…“
„Jak to?“
„Ty tomu říkáš hypotéza? To je přece faktum,“ řekli téměř současně Chemik a Inženýr.
„Mýlíte se. Proč nás napadl? Nevíme. Třeba svým zjevem připomínáme nějaké místní šváby nebo zajíce, a vy jste to v duchu spojili — promiňte, zatímco my jsme v duchu spojili toto útočné jednání s tím, co jsme viděli před tím a co v nás zanechalo tak otřesný dojem, že jsme ztratili schopnost klidně uvažovat.“
„A kdybychom ji byli zachovali a hned nestříleli, roznášel by vítr v tuto dobu náš popel tam pod tím hájkem. Nemám pravdu?“ vyrazil ze sebe prudce Inženýr. Koordinátor mlčel a jenom těkal očima z jednoho na druhého.
„Udělali jsme to, co jsme museli udělat, ale je velice pravděpodobné, že došlo k nedorozumění — na obou stranách.
Vám se zdá, že už jsou všechny kamenné skládačky poskládány? A co ta továrna, prý před několika sty lety opuštěná a neseřízená? Co s tím? Kam zapadá tenhle kámen?“
Chvilku trvalo ticho.
„Domnívám se, že v Doktorových slovech je hodně pravdy,“ řekl Koordinátor. „Víme ještě příliš málo. Situace je o to příznivější, že pokud můžeme usuzovat, obyvatelé planety ještě o nás pranic nevědí; jak myslím hlavně proto, že žádná z jejich cest, těch brázd, neprobíhá v blízkosti tohoto místa. Ale je těžko počítat s tím, že se tento stav dlouho udrží. Chtěl jsem vás požádat, abyste naši situaci posuzovali i z této. stránky a sdělili mi své návrhy.“
„V tuto chvíli jsme v našem vraku, vlastně bezbranní. Stačilo by řádně ucpat tunel, abychom se zadusili jako myši. Je tudíž žádoucí co největší spěch, právě s ohledem na to, že můžeme být každou chvíli objeveni; a přestože hypotéza o útočnosti» dvojčáků«je pouze můj pozemský výmysl,“ říkal Inženýr vášnivě, „přesto — neboť nejsem schopen uvažovat jinak — navrhuji, a vlastně žádám, abychom bezodkladně přikročili k opravě všech zařízení, spuštění agregátů…“
„Na kolik dnů odhaduješ čas, jaký si to vyžádá,“ přerušil ho Doktor.
Inženýr zaváhal.
„Tak vidíš,“ řekl unaveně Doktor, „proč se máme klamat? Objeví nás dřív, než budeme hotovi, protože — řeknu to, i když nejsem odborník — uplynou dlouhé týdny…“
„To je bohužel pravda,“ zasáhl do debaty Koordinátor.
„Kromě toho budeme musit doplnit zásoby vody a to už ani nemluvím o trampotách, jaké budeme mít s tou zamořenou vodou, která zaplavila dolní podlaží, a nevíme také, dokážeme-li bez cizí pomoci udělat všechno; co se ukáže nutné, abychom odstranili škody.“
„Další výprava bude nepochybně namístě,“ souhlasil Inženýr, „a dokonce více výprav. Ale můžeme je podnikat v noci, kromě toho část z nás, řekněme polovina nebo dva lidé, musí být stále v raketě… Ale proč mluvíme pořád jenom my?!“ obrátil se znenadání na tři doposud mlčící posluchače sporu.
„Zásadně musíme co nejintenzivněji pracovat v raketě — a zároveň zkoumat zdejší civilizaci,“ řekl pomalu Fyzik. „Tyto úkoly spolu do značné míry kolidují. Počet neznámých je tak velký, že nám příliš nepomůže ani strategický výpočet. Jedna věc je nade vši pochybu — nevyhneme se riziku hraničícímu s katastrofou, ať se rozhodneme pro jakýkoli způsob jednání.“
„Vidím, kam míříte,“ řekl Doktor stále týmž hlubokým unaveným hlasem.“Chcete přesvědčit sami sebe, že musíme — podniknout další výpravy, protože máme možnost zasazovat mohutné, to znamená atomové rány. Pochopitelně v sebeobraně. Protože to skončí tím, že budeme mít proti sobě celou planetu — nemám nejmenší chuti být zodpovědný za takové pyrrhovské rozhodnutí — které zůstane pyrrhovské: i v tom případě, neznají-li Edeňané atomovou energii… A to není tak jisté. Jakým druhem energie bylo poháněno to kolo?“
„Nevím,“ odpověděl Inženýr, „ale atomová energie to nebyla. To pokládám za jisté.“
„Právě to nás může stát všecko,“ řekl Doktor. Naklonil se dozadu a se zavřenýma očima opřel hlavu o okraj šikmo ležící knihovny, jako kdyby už neměl v úmyslu promluvit. „Kvadratura kruhu,“ zabroukl Kybernetik.
„A kdybychom zkusili… domluvit se…?“ začal váhavě Chemik. Doktor se posadil zpříma a řekl, dívaje se na něho.