„Děkuji ti. Už jsem se opravdu začal bát, že to nikdo neřekne!“
„Ale pokoušet se o dorozumění — to znamená vydat se do jejich rukou!“ vykřikl Kybernetik a vyskočil ze svého místa.
„Proč?“ zeptal se Doktor chladně.
„Můžeme se předtím vyzbrojit, dokonce atomovými paprskomety, ale nebudeme se noci plížit do jejich měst nebo továren…“
„Výborně, výborně. Tak jak si takový pokus o dorozumění představuješ?“
„No, řekni,“ připojil Koordinátor.
„Přiznávám, že bychom se o to neměli pokoušet teď hned,“ odpověděl Doktor. „Čím víc zařízení na raketě stačíme opravit, tím, jasně, to bude lepší. Také bychom se měli ozbrojit — i když to nemusí být atomové paprskomety… Pak část nás zůstane u rakety a část, řekněme tři, pojedou do města. Dva zůstanou v týlu, aby mohli dobře pozorovat třetího, který se bude pokoušet dorozumět se s obyvateli.“
„Ty všechno víš nějak moc přesně. Víš dokonce, samosebou, kdo bude ten člověk, který vkročí do toho města,“ řekl Inženýr zlověstným hlasem.
„Ano. Vím.“
„Ale já ti nedovolím, abys spáchal sebevraždu před mýma očima!“ vykřikl Inženýr, vyskočil rovnýma nohama a přiběhl k Doktorovi, který ani nezvedl hlavu. Inženýr se celý třásl. Neviděli ho ještě tak rozčileného.
„Když jsme přežili — všichni — takovou katastrofu, když se nám podařilo vyhrabat se z toho hrobu, v jaký se změnila raketa, když jsme vyvázli se zdravou kůží z nevypočitatelně riskantních eskapád — jako kdyby planeta, neznámá planeta, byla krajinou pro procházky a výlety — tak rozhodně ne kvůli jakýmsi zatraceným fantaziím, kvůli jakýmsi pitomostem!“ dusil se prostě hněvem. „Vím, oč ti jde,“ křičel se zaťatými pěstmi. „Poslání člověka! Humanita! Člověk na hvězdách! Čestnost! Jsi blbec s těmi svými myšlenčičkami, chápeš?! Nikdo se nás nepokoušel zabít! Nezasypávali masový hrob! Co? Pravda!? Co?“ skláněl se k Doktorovi, který se na něho podíval, a pak se Inženýr odmlčel.
„Pokoušeli se nás zabít a je docela možné, že to byl hrob zavražděných,“ řekl Doktor, a všichni viděli, s jakou námahou zachovává klid. „Ale do města se jít musí.“
„Po tom, co jsme udělali?“ řekl Koordinátor.
Doktor sebou trhl.
„Ano,“ řekl. „Spálili jsme mrtvolu… ano. Dělejte, co pokládáte za správné. Rozhodněte. Já se… podřídím.“
Vstal a odešel, překračuje na straně dveře, vodorovně otevřené. Přibouchl je za sebou. Chvíli se za ním dívali, jako by čekali, že si to rozmyslí a vrátí se.
„Zbytečně ses dal tak strhnout,“ řekl tiše Koordinátor Inženýrovi.“
„Víš docela dobře,“ začal Inženýr, ale když mu pohlédl do očí, opakoval tišeji:
„Ano. Zbytečně.“
„V jedné věci má Doktor pravdu,“ řekl Koordinátor.
Povytáhl si obvaz, který se mu svezl. „To, co jsme objevili na severu, nějak nezapadá do toho, co jsme viděli na východě.
Podle hrubého odhadu leží město od nás přibližně stejně daleko jako továrna — vzdušnou čarou ne o mnoho víc než třicet, pětatřicet kilometrů.“
„Víc,“ řekl Fyzik.
„Snad. Usuzuji z toho, že ani na jihu, ani na západě neexistují nějaké prvky jejich civilizace stejně blízko — protože by z toho vyplývalo, že jsme dopadli přímo do středu jakési lokální»civilizační pustiny«,»civilizačního vzduchoprázdna «o průměru šedesáti kilometrů. Byla by to náhoda příliš podivná, a proto příliš nepravděpodobná. Souhlasíte se mnou?“
„Ano,“ řekl Inženýr. Nedíval se na nikoho.
„Ano,“ přikývl hlavou Chemik a dodaclass="underline" „Touhle řečí jsme měli mluvit od začátku.“
„Shoduji se s Doktorovými výhradami,“ pokračoval Koordinátor. „Ale jeho návrh považuji za naivní. Neodpovídá situaci. Není na výši. Pravidla styku s neznámými bytostmi jsou vám známa, ale není v nich pamatováno na situaci, v jaké jsme se octli my — téměř jako bezbranní trosečníci, obyvatelé vraku zapíchnutého do země. Pochopitelně, že musíme opravovat poškozené části rakety, ale zároveň mezi námi a jimi probíhají závody ve shromažďováni informaci. Zatím vedeme my. Toho, který nás napadl, jsme zneškodnili. Nevíme, proč to udělal. Snad opravdu připomínáme nějaké jejich nepřátele — to také musíme, podle možnosti, zjistit. Protože nastartování rakety není pro nejbližší budoucnost reálné, musíme být připraveni na všecko. Jestliže civilizace, která nás obklopuje, je dost vysoká, a domnívám se, že tomu skutečně tak je — pak to, co jsem udělal, co jsme udělali, v nejlepším případě pouze trošinku opozdí okamžik, kdy budeme objeveni. Hlavní úsilí musíme — teď — obrátit na vyzbrojení.“
Směl bych něco říci?“ promluvil Fyzik.
„Mluv.“
„Chtěl bych se vrátit k hledisku Doktora. Je — řekl bych — především emocionální, ale mluví pro ně také jiné argumenty. Doktora všichni znáte. Vím, že by nebyl nadšen tím, co mohu pronést na obhajobu jeho návrhu — přesto však to řeknu. Nuže, naprosto není bezvýznamná situace, za jaké dojde k prvnímu setkání mezi námi a jimi. Jestliže přijdou k nám — přijdou po… stopách. Pak bude prostě těžké pomyslit na dorozumění. Dojde nepochybně k útoku a my bychom byli přinuceni bojovat o život. Jestliže však my vyjdeme k nim — naděje na dorozumění, třebas mizivá, přece jen bude. A tak tedy, ze strategického hlediska, je lepší zachovat si iniciativu a aktivitu bez ohledu, jaké morální sentence by o tom bylo možno pronášet…“
„No dobrá, ale jak by to mělo vypadat v praxi?“ zeptal se Inženýr“
„V praxi se zatím nic nezmění, Musíme mít zbraně a to co nejdříve. Jde o to, abychom — až je budeme mít — přikročili k pokusu o kontakt — ale nikoliv na prozkoumané oblasti.“
„Proč?“ zeptal se Koordinátor.
„Proto, že je nanejvýš pravděpodobné, že ještě dříve, než dorazíme do města, budeme zapleteni do boje. Nedomluvíš se s bytostmi, které létají v těch kotoučích — to jsou nejhorší podmínky, jaké si můžeme představit.“
„A jak víš, že někde jinde najdeme lepší?“
„Nevím — ale vím, že na severu a na východě nemáme co hledat. Aspoň zatím.“
„Promyslíme si to,“ řekl Koordinátor. „A co dál?“
„Musíme nastartovat Ochránce,“ řekl Fyzik.
„Za jakou dobu se to dá udělat?“ obrátil se Koordinátor na Inženýra.
To nemohu říci. Bez automatu se k Ochránci ani nedostaneme. Váži čtrnáct tun. Ať řekne Kybernetik.“
„Abychom ho mohli prohlédnout, potřebuji dva dny. Přinejmenším.“ Kybernetik zdůraznil poslední slovo. „Ale napřed musím mít v chodu automaty.“
„V té době budeme mít v chodu všecky automaty?“ zeptal se pochybovačně Koordinátor.
„Kdepak! Dva dny bude potřeba jenom na Ochránce — od chvíle, kdy spustíme jeden automat. Opravářský. A musím mít ještě jeden, nákladní. Abych je prohlédl, potřebuji druhé dva dny — při tom ovšem nevím, jestli se vůbec dají spustit.
„Nemůžeme vymontovat z Ochránce srdce a postavit je za provizorní pancéř tady nahoře, pod ochranou trupu?“ vyptával se Koordinátor. Upřel pohled na Fyzika.
Ten zavrtěl hlavou.
„Ne, každá osa srdce váži víc než tunu. Kromě toho osy neprojdou tunelem.
„Tunel se dá rozšířit.“
„Neprotáhneme je vchodem. A nákladní vjezd je pět metrů nad zemí a zaplavený vodou z prasklé nádrže na zádi, to přece víš.“