„A co když ten dav někdo na vás poštval, co když to mělo být jenom nadhánění?“ prohodil Inženýr.
Chemik zavrtěl hlavou.
„Ale tam nikdo podobný nebyl — žádná stráž, ozbrojenci, žádné rotující kotouče, žádná organizace — byl to naprostý chaos a nic víc. Ano, — dodal, „divím se skutečně, že jsem to pochopil až teď! Ti, kteří mne viděli zblízka, jako kdyby se vzpamatovávali — zatímco skoro všichni ostatní se chovali jako šílení!“
„Bylo-li tomu tak, jak říkáte,“ promluvil Koordinátor, „znamenalo by to dosti podivnou koincidenci — proč bylo světlo vypnuto právě v okamžiku, když jsme tam my přijeli?“
„Aha, počet pravděpodobnosti,“ řekl Doktor. Dodal hlasitěji:
„Neviděl bych v tom nic neobyčejného, kromě domněnky nikoli neopodstatněné, že se tady podobné situace — vyskytují poměrně dosti často.“
„Jaké situace?“
„Ta panika, která se zmocňuje všech.“
„A co ji může působit?“
„Mohl by to být zákrut civilizačního procesu planety,“ promluvil po chvilce všeobecného mlčení Kybernetik. „Údobí retrográdního vývoje, hodně zjednodušeně by se dalo říci: tuto civilizaci stravuje jakási… sociální rakovina.“
„To je trochu příliš mlhavé,“ řekl Koordinátor. „Země je, jak známo, planeta naprosto průměrná. Probíhaly na ní epochy involuce, celé civilizace rostly a zanikaly, ale jestliže bereme tisíciletí jako celek, dostáváme obraz rozvoje složitosti života a jeho rostoucí obrany. Říkáme tomu pokrok. Proces pokroku probíhá na: průměrných planetách. No, ale jistě existují — podle zákona velkých čísel — statistické úchylky od průměru, úchylky kladné i záporné. Nemusíte se odvolávat na hypotézy o přechodné degeneraci, o zpětném procesu, je možné, že bolesti, doprovázející vznik civilizace, byly a jsou tady větší než kdekoli jinde. Je možné, že jsme přistáli právě na ukázce» záporné odchylky«…“
„Matematický démonismus,“ zabroukl Inženýr.
„Ta továrna existuje,“ poznamenal Fyzik.
„Ta první, souhlasím; existence druhé je hypotézou, která se nedá udržet.“
„Zkrátka a dobře, je nutná nová výprava,“ řekl Chemik.
„O tom jsem neměl nejmenší pochybnosti.“
Inženýr se rozhlédl po krajině. Slunce se viditelně sklánělo k západu, stíny na písku se prodlužovaly dál a dál. Zvedl se mírný vítr.
„Dnes?“ zeptal se, dívaje se na Koordinátora.
„Dnes bychom měli zajet pro vodu — a pro nic jiného.“
Při těchto slovech Koordinátor vstal.
„Diskuse byla velice zajímavá,“ řekl s takovým výrazem tváře, jako kdyby přemýšlel o něčem jiném.“
Zvedl kombinézu, ale hned ji odhodil, tak byla rozpálená sluncem.
„Myslím,“ navrhl, „že k večeru uděláme jízdní výpad… k potoku. Od provedení plánu se nedáme odradit ničím, jedině nebezpečím života.“
Vrátil se k lidem, kteří seděli na písku. Chvíli se na ně díval, konečně řekl váhavě:
„Musím vám říci, že jsem trochu… znepokojený…“
„Čím?“
„Nelíbí se mi, že nás nechali na pokoji — po té včerejší návštěvě. Už je to hezky dávno, co nás objevili, a… nic. Tak se nechová žádná společnost, když spadne z nebe letadlo s posádkou.“
„Do jisté míry by to potvrzovalo mou domněnku,“ poznamenal Kybernetik.
„O té»rakovině«, která rozleptává Eden? No, z našeho hlediska by to nebylo nejhorší, jenomže…“
„Co?“
„Nic. Poslyšte, dejme se konečně do toho Ochránce, Odklidíme celé to harampádí nad ním, uvnitř jistě budou nepoškozené diody.“
Kapitola devátá
Déle než dvě hodiny pracovali, vynášeli z dolní komory rozbité kusy automatů, náhradní díly, vklíněné do sebe, spojené spolu téměř k neodtrhnutí, které se při nárazu utrhly ze závěsů a jako lavina zavalily lafetu Ochránce, který ležel pod nimi. Nejtěžší břemena zvedali malým přenosným jeřábem a všecko, co se nedalo protáhnout dveřmi, Inženýr s Koordinátorem napřed rozmontovali. Dva pláty pancéřového plechu, vzpříčené mezi věžičkou Ochránce, a bednu s olověnými cihlami, ležící na ní, rozřezali nakonec elektrickým obloukem, když od rozvodné desky reaktoru zavedli dolů kabely ze strojovny.
Kybernetik a Fyzik třídili to, co už bylo vytaháno z pekelně skřípějící hromady trosek. Součástky, které se nedaly spravit, určili na šmelc. Chemik pak tento šmelc třídil podle materiálu. Občas, když bylo třeba uvolnit nějaký zvlášť masívní dílec konstrukce, přerušovali všichni svou práci a pospíchali na pomoc „nosičům“. Několik minut před šestou se přístup ke zploštělé hlavě Ochránce otevřel natolik, že mohli odšroubovat jeho vrchní závěr.
První, kdo skočil rovnýma nohama do tmavého prostoru, byl Kybernetik. Za chvilku volal o lampu, spustili mu ji shora na kabelu, uslyšeli jeho výkřik, znící dutě jako ze studny.
„Jsou v pořádku!“ zavolal triumfálně. „Jsou v pořádku!“
Na okamžik vystrčil hlavu.
„Jenom nasednout a jet! Celé zařízení funguje!!“
„To je jasné, Ochránce je postaven tak, aby něco vydržel,“ zvolal rozzářený Inženýr. Měl na předloktích krvavé šrámy, jak zvedal bedny s náhradními komplety ventilů.
„Milí přátelé, je šest. Máme-li jet pro vodu, musíme to udělat ihned,“ řekl Koordinátor. „Kybernetik a Inženýr mají plné ruce práce, myslím, že pojedeme ve stejné sestavě jako včera.“
„Protestuji!“
„Chápeš přece,“ začal Koordinátor, ale Inženýr ho nenechal domluvit:
„Dokážeš to, co já. Dnes zůstaneš doma ty.“
Chvíli se dohadovali. Koordinátor nakonec ustoupil.
Výprava se skládala z Inženýra, Fyzika a Doktora. U Doktora přemlouváním nic nesvedli. Chtěl jet.
„Vždyť opravdu nevíme, kde je bezpečněji, jestli tady, nebo tam, jde-li ti o to,“ řekl konečně, popuzen Inženýrovými útoky. Vyšplhal nahoru po ocelovém žebříčku.
„Nádrže už máme připraveny,“ řekl Koordinátor. „K potoku to není dál než dvacet kilometrů. S vodou se hned vraťte, dobře?“
„Bude-li možné, otočíme to dvakrát,“ řekl Inženýr, „pak bychom měli už na čtyři sta litrů.“
„Jak to bude s tím otáčením, to si ještě řekneme.“
Chemik a Kybernetik chtěli vyjít za nimi, ale Inženýr jim zastoupil cestu.
„Ne, žádné doprovázení, žádné loučení, nemá to smysl. Srazte vaz! Jeden musí zůstat nahoře, ten může jít s námi.“
„To jsem zrovna já,“ řekl Chemik; „vidíš přece, že jsem nezaměstnaný.