„Já — a strach? Kdo si dovolí tyto dva pojmy sloučit v jeden, toho předem lituji,“ zasmál se Fratev. „Balon i rakety jsou v pořádku — co se mi tedy může stát? Jak je venku?“
„Zatím klid — bezvětří. Musíme si však pospíšit. Obávám se, že po svítání se zvedne vítr…“
Všichni vědci se shromáždili na rozjezdové ploše, kam vynesli všechna zavazadla. Posadili se do kruhu a Molodinová ještě jednou zopakovala plán obou výprav.
„Nezapomínejte na radiové spojení,“ obrátila se ke Krausovi. „I my podáme nejméně jednou za hodinu zprávu o průběhu cesty.“
„Spolehněte se na nás. V případě potřeby přispěcháme hned na pomoc. Šipka bude neustále připravena ke startu. Nuž, hodně zdaru — a mnoho srdečných pozdravů sousedům,“ povstal Navrátil a pevně stiskl Molodinové pravici. Pak se rozloučil i s ostatními členy obou průzkumných výprav.
Vlaštovka, která se v záři reflektorů klidně houpala na hladině řeky, oživla. Vyšlehly rudé plameny a letadlo se pohnulo. Za chvíli svítila již z hlubin temné noci jen ozářená skleněná kabina…
Také skupina Molodinové utonula ve tmě. Na letišti zůstal jenom Navrátil, Cahén, Scheiner a Fratev. Cahén otočil kohoutkem u velké bomby se stlačeným plynem.
Jemná látka, která jako pokrývka přikrývala složená zavazadla, začala se rychle zvedat a nadouvat. Za několik vteřin se proměnila v obrovskou kouli. Líně se zakolébala a pomalounku stoupala k obloze. Když se všechna lana napnula, koule se na okamžik zastavila.
Fratev si nasadil na hlavu kaučukovou helmu s dalekohledem, který byl upevněn na kloubových držácích tak, aby ho letec mohl jediným pohybem ruky nasadit před oči.
„Rád bych si noctovisor vyzkoušel. Zhasněte na chvíli světlo,“ požádal Navrátila.
„Správně — dvakrát měř, jednou řež,“ přikývl Navrátil a stiskl knoflík vypínače. Letiště ztemnělo. Jen na obloze blikotaly němé hvězdy. Navrátil bezděčně zvedl hlavu a zahleděl se k souhvězdí Andromedy. Když konečně nalezl malou hvězdičku — Slunce — zachvěl se a rychle sklopil oči…
„Vidím lépe než kočka nebo sova,“ pochvaloval si výhled Fratev. „Koukněte — tamhle vpravo je pahrbek — a leze po něm mravenec se zlomenou nohou. Vidím ho jako na dlani,“ žertoval. „Nu, co se dá dělat — přidejte plynu a jedeme…“ Vyskočil na balíky, navlékl si popruhy a zapnul zámek. Jednou rukou se přidržel nosných popruhů a druhou položil na přístroj upevněný na prsou.
Pomalu otočil jedním z knoflíků. Několik metrů nad jeho hlavou vyšlehl dlouhý tenounký plamenný jazyk a nočním tichem se rozlehla praskavá rána, znásobená ozvěnou. Balon sebou škubl na stranu. „Vše je tedy v pořádku. Buďte zdrávi!“ Lana se znovu napnula a balon vyplul k hvězdnému nebi.
Vědci na letišti mávali na rozloučenou tak dlouho, až se podivný transport ztratil za hřebenem skalní stěny.
Fratev střídavě sledoval výbuchy pohonných raket a zavazadla, zavěšená pod ním.
Romantickou krajinu viděl pod sebou jako na dlani. Ve vodním zrcadle skalního jezírka kmital se odraz hvězd. Nad ním se vypínala majestátně klidně pokuřující sopka. Občas vyšlehla z jejího kuželovitého kráteru rudá záře, jako by bylo třeba fajfku znova připálit…
Hustý prales, který se táhl od skalnaté stráně až do údolí, nejevil jediné známky života.
Za rozervaným vrcholkem hory se před Fratevovými zraky objevilo ozářené Údolí světel. Žlutá světýlka tvořila dlouhý klikatý pás, který se ztrácel za holými kopci. Údolím protékala říčka.
Na rovince mezi skalami se objevilo červené světlo. Opsalo malý kruh, zhaslo — a opět se rozsvítilo. Smluvené znamení…
Fratev radostně zamával na skupinu lidí, kteří byli již připraveni, aby pomohli při přistávání.
Shledání bylo tak radostné, že připomínalo spíše setkání po mnoho let rozloučených přátel, než lidí, kteří se viděli před necelou hodinou.
Sotva byl balon upevněn ke skalnímu útesu, nastal velký shon. Každý se chopil svého zavazadla a nejprve vybalil složený balon. Jeden po druhém se odlepovaly od země, až se nad hlavami poutníků vznášelo šest velkých kymácejících se koulí.
„Pokud to půjde, postupujme raději po zemi, bude to jistější,“ navrhovala Molodinová. „Obávám se, že po východu Proximy se zvedne vítr.“
„A také způsobíme v kvarťanském městě méně rozruchu,“ dodal Wroclawski.
Vědci s poletujícími balony nad hlavou se dali na pochod. Opatrně sestupovali po kamenité stráni k pralesu.
„Nedá se nic dělat, musíme do vzduchu,“ prohlásil Fratev, když se zastavili u houštin. Sotva to dořekl, ozvala se dutá rána. A hned další.
Fratev překvapením upustil lano, kterým přidržoval balon, a praštil sebou na zem. Po něm učinili totéž i ostatní.
„Brzy to začíná,“ zasykl Severson a palcem odjistil závěr automatické pušky.
Opět se rozhostilo mrtvolné ticho. Vědci leželi nepohnutě několik minut.
„Rány padly v pralese — půjdu se tam podívat,“ prohlásila rozhodně Molodinová. „Takhle bychom se daleko nedostali…“
„Půjdu s vámi,“ zašeptal Fratev a již se zvedal se země.
„Já také,“ ozvalo se hned několik hlasů najednou. Molodinová se tiše zasmála.
„Všichni najednou do pralesa nesmíme. Bylo by to příliš riskantní. Půjdu s Fratevem — ostatní zůstaňte v záloze. Přispěchejte, až uslyšíte naši střelbu…“
Opatrně vstoupili do houštin. Na chvíli se zastavili a naslouchali. Nic se nepohnulo. Připlížili se k silnému šupinatému kmenu rozložitého stromu a znovu naslouchali.
Prásk — ozvala se nová rána — přímo nad jejich hlavou. Hned nato nějaký předmět prudce dopadl do trávy nedaleko Molodinové.
Fratev namířil do koruny stromu.
„Nestřílejte,“ zasykla Molodinová. „Podívám se, čím Kvarťané střílejí…“ Aniž čekala na odpověď, odvážně popošla několik kroků a sklonila se. Za okamžik vytáhla z trávy podivný předmět, připomínající kokosový ořech. Jedna špička byla roztržena.
„Výbušnina by přece roztrhla granát celý,“ zašeptala, když se přiblížila k Fratevovi. Pozorně se zahleděla do spleti větví.
Najednou vyprskla smíchy.
„Ať jsem Stegosaurus, jestli jste se nezbláznila,“ rozčiloval se polekaný Fratev. „Chcete, aby vás zastřelili?“
„Kdo? Vždyť tu nikdo není,“ řekla Molodinová nahlas a odstoupila od kmenu. „Víte, kdo po nás střílí? Tenhle strom…“
„Tenhle strom?“ údivem otevřel Fratev ústa. „Vy jste se opravdu zbláznila, jak může…“ Nedomluvil. V koruně stromu se ozvala další rána.
Z Fratevovy pušky vyšlehl plamen. A hned nato se mu sesypal na hlavu déšt podivných melounů.
„Nebojte se — už jsme zde,“ zvolal udýchaný Severson, který se první vřítil do pralesa.
„Jen klid, nic se neděje. To jenom Fratev ztratil na okamžik hlavu v boji s tímto nepřítelem,“ vyzvedla Molodinová do výše oválný předmět. „Je to totiž plod tohoto stromu. Po dozrání se zřejmě proměňuje v jakousi primitivní raketu, aby se co nejdále dostal od mateřského stromu. Uvnitř se asi shromažďují plyny, které protrhnou nejslabší místo ve špičce vejcoidu…“
Všichni se ulehčeně zasmáli.
Nad jejich hlavami se znovu ozvaly rány.
„Vsázím se, že zvuk urychluje výbuchy těch melounů,“ zvolal Fratev a rychle odskočil od stromu. „Pojďme raději pryč — nerad bych byl terčem nejapných žertů tohohle bojovníka,“ ohlédl se nevraživě ke stromu a zamířil k okraji pralesa.