„Úplný ráj — nic lepšího jsme si ani nemohli přát,“ pochvaloval si krajinu Gruber. „Ani ještěři nás tu neotravují…
Cestou zpět nasbírali plné torny nejroztodivnějších plodů a nasypali je do gumového člunu, který vtáhli na okraj pralesa. McHardy hned podrobil plody první chemické zkoušce. Z celé hromady vybral asi pět, které se zdály bez závady. Obsahovaly podobné látky, jako jedlé plody na Zemi.
Dlouho nad nimi seděli v rozpacích. Žádnému se nechtělo začít s ochutnáváním.
„Ať to zkusí nejprve Kraus — má už zkušenosti s banány…“ navrhl škodolibě Gruber. Kraus si ho změřil přivřenýma očima:
„Já se snad opíjel? — Ale někdo to začít musí, jinak tu budeme sedět až do večera. Ať rozhodne los…“
Losovali, losovali — až se pohádali. Každý z tahajících tvrdil, že byl vylosován podvodně.
„Zbabělci,“ mávl Kraus opovržlivě rukou a opatrně se zakousl do švestkově modré bobule. „Je sladká — a docela příjemná,“ prohodil spokojeně a rychle polkl celý plod. McHardy a Gruber s napětím očekávali, co se bude dít…
Odvážná zkouška dopadla nad očekávání dobře. V poledne vraceli se zločinci s plnými žaludky výživné sladké dužiny… Ještě tentýž den přestěhovali Vlaštovku na jezírko. Upevnili ji lany ke kmenům mohutných stromů, které zároveň svými košatými korunami vytvářely ideální skrýš před zvědavými zraky nevítaných návštěvníků ze vzduchu.
Druhý den zjistili, že i maso bílých ptáků je jedlé. Nepříjemnou chuť napravil McHardy silným kořením — a k obědu předložil svým kamarádům vonící pečeni. Po mnoha letech se zakousli do přirozeného čerstvého masa…
„Máme z pekla štěstí,“ pochvaloval si Gruber. „Lepší místo bychom nenalezli ani na Zemi. Připadám si tu opravdu jako v ráji — pečení krocani nám tu málem létají do úst. A jak jsme tu krásně schováni! Se tří stran nás kryjí nedostupné hory a také údolí je dobře uzavřeno pralesem. Jsme tu pěkně v závětří — a ještěři ať si dělají co chtějí. Ba ani Kvarťanů a našich kolegáčků se bát nemusíme. Kdyby nám stokrát proletěli nad hlavou, neobjeví nás. Ať se tam jen lopotí se stavbou. Nám to nevadí — my teď máme dovolenou…“
Kraus netrpělivě mávl rukou, jako by zaháněl chmurné myšlenky.
„Nerad bych, aby ta naše dovolená trvala věčně. Životní podmínky jsou tu skvělé, to je pravda, ale jak to všechno nakonec skončí? Tam ti se nakonec dostanou domů. Buď se jim podaří opravit Paprsek nebo podat zprávu pomocí gravitace. Se Země jim pak určitě přijdou na pomoc — a my tu zůstaneme navždycky uvězněni.“
„A není lepší takovéto vězení — ve volné přírodě — než pohodlný pobyt na šibenici?“ zeptal se ironicky McHardy. „Jen si nepřipouštěj žádné starosti a buď rád, že jsi rád. Najednou je ti teskno po domově… Od kdy, prosím tě, jsi sentimentální? Hlavně, že se nám tu daří dobře — a na ostatním nezáleží…“
„Uvidíme, jak budeš zpívat za deset, za dvacet let. A co budeš dělat, až zestárneš? Já tu v žádném případě zůstat nemíním…“
„A co chceš dělat?“ zeptal se překvapeně Gruber.
„Buď se nějak propašuji do letadla, které poletí na Zemi, nebo se pokusím probít se zpět na Vlaštovce.“ McHardy zavrtěl hlavou.
„Nesmysl. S tou se nanejvýš dostaneš k několika sousedním planetám. Za pár let by se ti proměnila v letící rakev. Raději bychom to jednou měli zkusit s Kvarťany, jak to máme původně v plánu. Rozhodně jsme chytřejší než oni, i s těmi jejich nesmyslnými pokroucenými konstrukcemi. Za nějaký čas si z nich uděláme poslušné otroky, kteří nám postaví nádherné mezihvězdné letadlo. A pak se teprve vrátíme domů — jako páni. A navíc vezmeme s sebou armádu dobře vyzbrojených vojáků, které budeme z nové africké skrýše posílat na výboje po celé Zemi…“
„A co, když ti skuteční Kvarťané jsou opravdu neviditelní?“ namítal Gruber. „Možná ovládají už přírodní zákony natolik, že se úmyslně dělají neviditelnými…“
„Láry fáry. Napřed se tam podívejme a pak uvidíme. Nejprve by se tam mohl vypravit jen jeden z nás — na výzvědy. Ty jsi z nás nejodvážnější,“ obrátil se McHardy ke Krausovi.
„Proč zrovna já?“ zrudl Kraus ve tváři „Nejsi zrovna hloupý. Proč já mám za tebe tahat kaštany z ohně? Já vím — Američané už dávno měli sto chutí bojovat až do posledního Němce. Buď tam půjdeš ty, nebo půjdem na výzvědy všichni tři. Ostatně — kdo tu rozkazuje? Pořád ještě jsem tu vůdcem já. Vypravíme se tam společně, a hned zítra. A basta. Komu se můj rozkaz nelíbí, tak ať jen řekne…“
Hádka se protáhla až do večera. McHardy i Gruber navrhovali odklad, ale Kraus neustoupil.
„Vypravme se tam tedy na člunu a Vlaštovku nechme na jezeře. Bude to méně nápadné,“ řekl konečně McHardy, když viděl, že není jiného východiska. Kraus byl zatím pro něho větším nebezpečím než neznámí tvorové…
Po neklidné noci vyrazil člun na cestu. Uprchlíci propluli roklí a rozsáhlými močály a po proudu se brzy dostali k veletoku. Aby je nestihly valící se kalné vody, drželi se stále při břehu.
„Musíme si chvíli odpočinout, nemohu už dál,“ prohlásil před velkým zákrutem McHardy a upustil veslo. „Trošinku bychom se měli posilnit…“
„Já vím, ucítili jste vůni banánů,“ ušklíbl se Kraus. „Ale buďsi, pochutnejte si. Stejně bych vás jinak do osady nedostal. Takhle si aspoň dodáte trochu odvahy.“
Člun opět vyrazil vpřed. Za velkou zátočinou se na druhém břehu objevila osada neviditelných. Kraus přirazil ke břehu.
„Skryjeme se v pralese a počkáme do večera. Za tmy se snáze dostaneme do osady.“
14. V TAJUPLNÉ OSADĚ
Kraus se samopalem na klíně pozorně sledoval záhadnou osadu na protějším břehu. Nervy měl napnuty až k prasknutí. Rozčiloval ho mrtvolný klid na nádvoří pod štíhlými jehlany i bezstarostný klid obou kolegů. Omámeni alkoholem spokojeně spali za jeho zády. Chvílemi hlasitě zachrápali do ticha noci.
A čas se nemožně vlekl…
Konečně zapadlo největší slunce. Nad obzorem se zachvěl zlatý svit večerních červánků. Z narudlé záře vystoupil pojednou vějíř oslňujících paprsků, který se rychle rozprostřel po celé obloze. Blikotající svazky paprsků se komíhaly se strany na stranu a překrývaly se, jako by si někdo s přeludným vějířem hrál.
Překvapený Kraus zalomcoval McHardym.
„Co — co — se děje?“ koktal McHardy zmateně a nechápavě zíral na rozkmitanou oblohu.
Zářící vějíř měnil postupně barvy. Oslňující žluté paprsky zoranžověly až zrudly — a nakonec pohasly v bledém nafialovělém světle. Oblohu zastřel průsvitný zelený závoj, protkaný mátožnými stíny.
Hrůzně krásný zjev náhle zmizel, jako by ho pohltila mračna — a celá krajina rázem utonula ve tmě. Ale jen na chvíli. Nedaleko osady se vyhoupla nad obzor červená Proxima. Ohlásila se podobným vějířem kmitavých paprsků jako zapadající Alfa Centauri A. Krvavý vějíř se za okamžik změnil ve svatozáři, která objala Proximu jako sluneční korona.
Krausovi se za pomoci McHardyho podařilo konečně vzbudit i Grubera.