Tato luční polovina ostrova byla porostlá nízkou, ale tvrdou trávou. Když si ji podrobněji prohlédli, shledali, že je to zvláštní druh plavuně. Loučka byla v horní polovině ostrova a větřík vál dolů po proudu řeky. Topiva měli dost, a proto se rozhodli, že u lesa zapálí několik pořádných dýmavých ohňů, aby z ostrova vyhnali všechny šelmy a měli od nich pokoj.
Když začaly hranice praskat a kotouče dýmu pronikaly do nitra lesa, počali odtamtud vylétat drobní ptáci a různý hmyz. Někteří padali na zem, a tak si zoolog mohl nasbírat zajímavou sbírku neznámých druhů. Pak na louku vyběhl podivný a hrozný tvor. Velmi připomínal dikobraza, ale byl velký asi jako pořádný vůl a ostny měl na metr dlouhé.
Zvíře se naježilo, bylo najednou jako ohromná bodavá koule, přeběhlo kolem ustrnulých mužů a schovalo se v rákosí.
Hned za ním krátkými a vysokými skoky vyskočilo z houštiny zvíře, které připomínalo šelmu. Mělo tmavožlutou srst a kočičí hlavu, poměrně dlouhý a silný ocas, krátké nohy a tupou tlamu s vyceněnými ostrými zuby. Vcelku se podobalo velké, téměř dva metry dlouhé říční vydře a lišilo se od ní jen nápadnějšíma ušima a krátkou hřívou. Zvíře sice nejevilo úmysly napadnout lidi — kradlo se podle kraje lesa k vodě — ale jeho podoba Kaštanova tak zaujala, že šelmu dobrou ranou složil.
Šelma byla skutečně zajímavá: v tlamě jí nenašli ani ploché řezáky, ani ostrohroté stoličky jako u dravců pozdějších dob. Všechny zuby byly stejně ostré, kuželovité, jako u plazů. Jenom přední zuby, které nahrazovaly řezáky, byly trošku menší než ostatní a poněkud zploštělé. Zuby po stranách čelistí byly o trochu větší a tesáky předčily velikostí všechny ostatní zuby a byly největší v obou čelistech, zejména v horní.
„To je zajímavý příklad prassavce, který má ještě zuby ještěří, ale u něhož už začíná ona diferenciace, která se rozvila v pozdějších obdobích,“ poznamenal geolog.
Z houštiny už nevyběhlo nic, a tak si cestovatelé konečně mohli zaslouženě odpočinout. Střídali se však při hlídce a udržovali ohně, které je chránily před zuřivým hmyzem. Proto spali klidně.
Nazítří se táhla dál krajina téhož charakteru, jaký měla zvečera minulého dne. Řeka se zcela změnila v jezero se spoustou ostrovů, voda téměř neproudila. Museli neustále veslovat. Nad vodou i nad lesem poletovaly pestré vážky a ohromní rohatí brouci, kteří dosahovali délky až třicet centimetrů. Míhali se tam motýli, jejichž křídlo by bylo zakrylo celou lidskou dlaň. Občas se objevili podivní malí i větší modrošedí ptáci. Trochu připomínali volavku, ale měli kratší nohy, delší ocas a krátký zobák, v kterém bylo vidět drobné zuby.
Jednoho ptáka se jim podařilo v letu zastřelit. Kaštanov ukázal svým druhům toho podivného opeřence. Byl to přechodný typ mezi ještěry a ptáky, veliký jako jestřáb a měl modrošedé peří. Dlouhý ocas nebyl složen jen z per jako u ptáků, ale bylo v něm i mnoho obratlů. Měl tedy stavbu ještěřího ocasu. Peří rostlo po obou stranách. Na křídlech bylo po třech dlouhých prstech se stejnými drápy jako na nohách, takže tenhle pták mohl lézt po stromech a po skalách a chytat se jich předními okončetinami. Prohlídka zvířete přivedla Kaštanova k závěru, že zvíře patří k praptákům rodu Archaeopteryx, ale liší se od exemplářů nalezených v horních jurských vrstvách v Evropě mnohem větší velikostí.
Na konci dne se břeh docela snížil a na mnoha místech se táhly bažiny zarostlé přesličkami a kapraděmi, nad kterými se tu a tam tyčily skupiny podivných stromů, přizpůsobených vegetaci ve vodě.
Tyto porosty poskytovaly útulek různému bodavému hmyzu, který se zuřivě vrhl na cestovatele, kdykoli se pokusili přirazit k zelené stěně, aby obohatili své sbírky. Hmyz je pak chvíli pronásledoval i na vodě. Pětadvacetimilimetroví komáři, mouchy velké jako čmelák, ovádi a střečkové přes čtyři centimetry velcí soutěžili v těchhle okřídlených útocích na lidi, kteří byli nuceni ostudně ustupovat a už se začali znepokojovat při pomyšlení na nadcházející nocleh mezi hejny těchto mučitelů.
Bažinatou krajinou pluli několik hodin. Všichni horlivě veslovali, aby se odtud co nejrychleji dostali. Živočišný svět se tu zřejmě omezoval na hmyz a praptáky ve vzduchu a na ryby a ještěry, kteří se skrývali v tmavé, hluboké vodě a prozrazovali svou přítomnost pleskáním vody a víry. V bažinatých porostech na zemi čtvernožci zřejmě žít nemohli.
„A kterépak suchomilné zvíře by mohlo vydržet bodání tohohle odporného hmyzu?“ pravil Gromeko.
Ale tu z jihu zavanul svěží větřík a občas bylo možno rozeznat jakýsi pravidelný šum, který odtamtud zaléhal.
„Vpředu je velké otevřené jezero s pustými břehy nebo moře,“ oznámil Makšejev. První zaslechl ten hukot.
„Moře?“ užasl Papočkin. „Cožpak je v Plutonii dokonce moře?“
„Jestliže tu jsou řeky, a o tom nemůžeme pochybovat, musí se konec konců vlévat do nějaké nádrže se stojatou vodou. Nemohou přece téci bez konce.“
„Ale což se řeky nemohou ztrácet v bahnitých jezerech podobných tomu, v kterém teď plujeme, nebo se vsakovat do písku?“
„Zcela správně! Ale při spoustě vody je pravděpodobnější, že je tu otevřený bazén. A polozarostlé jezero, po němž teď plujeme, je jen jeho vstupní část.“
26. JEŠTĚŘÍ MOŘE
Všichni byli velmi zvědavi, jak veliký je tento bazén a zda je nezastaví v jejich cestě do nitra Plutonie. Pouštět se na plachtovinových člunech na širé nekonečné moře by ovšem nebylo možné.
Za hodinu se vpředu na konci širokého pruhu řekyjezera s téměř neznatelným proudem ukázal tmavomodrý lem. Ústí řeky už bylo blízko. Opřeli se silněji do vesel a za další půlhodinu připluli ke kraji jezera či moře.
Rostlinstvo, které vroubilo říční břehy, nedosahovalo až těsně k mořskému břehu a bylo od vody odděleno širokým holým pruhem písku. Příboj vln rostlinstvu zřejmě bránil, aby se přichytilo těsné u břehu.
Na téhle písčité pláži, ovívané mořským vánkem, kde nebyl dotěrný hmyz, usadili se cestovatelé k noclehu.
Vyložili věci na břeh, rozdělali oheň a všichni se rozběhli k moři, aby se přesvědčili, jaká je v něm voda.
Chtěli poznat, zda je moře uzavřená nádrž se slanou vodou, anebo jen velké průtočné jezero. Kromě toho se všichni chtěli vykoupat, protože se v posledních dnech, od té doby, co se přesvědčili, že v řece žijí velcí ještěři, museli koupání zříci.
Rychle se na měkkém písčitém břehu svlekli a všichni vešli do mělké vody, jejíž hloubka se zvětšovala velmi pozvolna. Teprve padesát kroků od břehu jim voda sahala po pás. Byla znatelně slaná. ale ne tak jako v oceánech na zemském povrchu. Byla slaná asi jako voda Baltického moře.
Když se cestovatelé osvěžili koupelí, začali uvažovat, kam se pustí dál. Moře nebylo nekonečné: na jižní straně obzoru bylo vidět břeh dokonce i prostým okem a dobrý dalekohled ukazoval zcela zřetelně zelenou stěnu porostu, vyvýšené skupiny stromů a místy tmavé, nafialovělé masivy — patrně skály a útesy. Také za zelenou stěnou bylo na miskovitě prohnutém povrchu země vidět, ale už méně jasně, celistvou rozlohu téže nafialovělé barvy a tu a tam skupiny vyšších hor. Ráz té krajiny vyvolal ve všech badatelích touhu přeplout na jižní břeh. Nebylo to nemožné. Jistě tam nebylo dál než čtyřicet padesát kilometrů a za klidného počasí s lehkým větříkem v zádech, který by dovolil užít plachty, bylo by možno pustit se na cestu bez zvláštního nebezpečí.