„Proč se nebojíte jíst ryby, ale máte strach z masa býložravého ještěra? To všechno jsou předsudky, na které musíme v tomhle podzemním království zapomenout.“
Zaduněl výstřel. Zvíře poskočilo a těžce se svalilo na palouk. Když se přestalo zmítat, lovci vylezli ze svého úkrytu a přistoupili k němu.
Mladý ještěr byl vyšší než člověk. Jeho neohrabané tělo spočívalo na silných a dlouhých zadních nohách a tlustém, na konci naráz ztenčeném ocase. Přední nohy byly krátké a slabé a měly po pěti prstech s drobnými ostrými drápy, kdežto na zadních bylo po třech prstech s velkými, ale tupými drápy. Podle celého složení těla bylo zřejmo, že zvíře dává přednost svislé poloze před vodorovnou, protože pak by se jeho zadní polovina zdvíhala daleko výš než přední. Hlava byla mohutná, na pohled dost odporná, s povislými masitými pysky a maličkýma očima. Tělo bylo docela holé, jako žabí, a kůže na omak stejně tak slizká a studená.
„Na pohled příliš chutně nevypadá!“ zvolal Gromeko a kopl botou do tlustého ještěrova stehna. „Něco jako ohromná žába.“
„Když Francouzi jedí s požitkem žabí friccasé, proč by ruští cestovatelé neochutnali iguanodonní biftek? Ale nejdříve si zvíře popíšeme a pak je rozčtvrtíme.“
Lovci ještěra změřili, popsali a vyfotografovali, uřízli mu masité zadní nohy — každá vážila skoro šestnáct kilo — a zamířili zpátky ke stanu s těžkým nákladem masa a vody.
Ještěří maso, upečené v plátcích na pánvi, bylo tak chutné a jemné, že je dokonce i Gromeko, který měl odpor ke všem plazům a obojživelníkům, s chutí snědl.
Po večeři uvažovali, kam se vydat dál. Plavba na člunu, která jim do posledka tak vyhovovala, zřejmě se teď nehodila, jestliže se z jihu do moře nevlévala řeka, po níž by mohli plout. Nejdříve tedy bylo třeba takovou řeku najít. Při hledání mohli prozkoumat i krajinu na tomto břehu a podle výsledku rozhodnout o další cestě, kdyby snad žádnou řeku nenašli. Pak by museli jít dál pěšky. To by ovšem cestu značně omezovalo.
30. DRAVÍ A BÝLOŽRAVÍ JEŠTĚŘI
Dost prudký vítr rozčeřil nazítří moře do důkladných vln a pěna příboje dolétala dokonce až ke stanu. Za takového počasí nemohli plout na lehkém člunu; proto se cestovatelé rozhodli, že všichni společně podniknou výpravu do nitra neznámé země. Vydají se korytem, které se táhlo do lesa.
Protože nemohli předpokládat, že mořští ještěři napadnou prázdný stan, nechali u něho jen Generála, ale nepřivázali ho, aby se v nebezpečí mohl schovat do houští.
Nad místem, kde se koryto rozvětvovalo, pokračovala po obou stranách levého ramena, podle kterého se lovci dali, stěna přesliček a kapradí. Jen tu a tam se vinuly houštinou úzké pěšiny, prošlapané drobnými zvířaty. Ve vzduchu nad vrcholky stromů se vznášely ohromné vážky a jiný, stejně mohutný hmyz. Občas tam přelétli drobní pterodaktylové, kteří hmyz pronásledovali. Lesní houština se však zdála naprosto mrtvá a pustá. Nebylo slyšet ani zpěv ptáků, ani šramot, kterého bylo tolik v lesích na březích Makšejevovy řeky. Jenom jednou si Gromeko, který šel vpředu, všiml na úzké stezce jakéhosi tmavého zvířete, velkého asi jako menší pes. Schovalo se však tak rychle, že na ně nestačil dokonce ani namířit. Museli se spokojit lovem hmyzu a Papočkin chytil motýla s rozpětím křídel pětatřicet centimetrů, který si sedl na palmový květ, a několik nevídaných brouků, velkých aspoň jako pořádná pěst. Velmi bolestivě ho kousali a škrábali.
Konečně les skončil a lovci vyšli na rozsáhlou louku, porostlou touž tvrdou trávou. Tam, kde byla země vlhká, bujely plavuně, mechy a malé keříky plazivých přesliček. Na jihu se paseka táhla k příkrému a holému svahu tmavočervených hor, které se tyčily do výše asi dvou set metrů a byly rozbrázděny hlubokým údolím. Odtud pravděpodobně vytékala voda, která rozbahnila louku a za deštivého počasí se hrnula korytem do moře. Louka byla přes kilometr dlouhá a sto až dvě stě metrů široká.
Geology lákala soutěska v horách. Zamířili k ní všichni. Když však ušli kousek cesty, všimli si, že se na severním kraji louky za cípem lesa pase nevelké stádo ještěrů.
Ještěři stáli na zadních tlapách a tlustými pysky otrhávali listí palem a mladé, něžnější výrůstky přesliček a kapradí. Mláďata se pásla na trávě, směšně zdvíhala tlustý zadek nad hlavu a oháněla se ocasem. Někdy začala skotačit a honit se hned po čtyřech, hned po dvou nohách a neobratně skákat.
Nebylo možno vynechat takovou zajímavou příležitost a nevyfotografovat, jak se iguanodoni pasou a jak si hrají. Cestovatelé se rychle vrátili k pokraji lesa a počali se krást ke stádu. Podařilo se jim přiblížit se ke zvířatům a udělat první snímek. Tu se iguanodoni nenadále poplašili. Dospělí se přestali pást, nastražili se a pak počali pronikavě pištět. Když to mladí uslyšeli, přiběhli k rodičům, kteří je obklopili a obrátili se hřbetem z kruhu ven.
Druhý a třetí snímek zachytil tento poplach iguanodonů, který nebyl planý. Z opačného konce louky se podle kraje lesa blížila ohromnými, několik metrů dlouhými skoky obluda, kterou lovci z počátku pokládali rovněž za iguanodona.
Zvíře bylo právě tak velké a rovněž se pohybovalo jen po zadních nohách. Když však se přiblížilo, bylo možno pozorovat, že se od býložravých ještěrů liší štíhlejším tělem a nesrovnatelně rychlejšími pohyby. Obluda přiskákala ke kruhu iguanodonů, zastavila se a vyrazila hlasitý sykot, na nějž jí iguanodoni odpověděli táhlým, žalostným pištěním. Pak zvíře začalo kroužit krátkými skoky kolem ještěrů, ale na všech stranách naráželo na zdvižené zadky a těžké rozmáchnuté ocasy. Rána ocasů nebo mohutných zadních noh byla jistě neslýchaně silná.
Když se dravec přesvědčil, že není možno proniknout dovnitř kruhu a uloupit některé mládě, přeskočil nenadále obrovským skokem přes hlavy obránců a vrhl se na mladé iguanodony, shluklé uvnitř kruhu a sražené k sobě. Zbabělá zvířata se horempádem rozprchla na všechny strany a zachraňovala se před nepřítelem, který popadl jedno mládě a naráz mu prokousl chřtán.
Lovci si v různých okamžicích vyfotografovali i přepad. Pak zahřměly dvě rány a dravec padl vedle své oběti. Když se přestal hýbat, lovci se k němu přiblížili a mohli si prohlédnout tohoto nového představitele veleještěrů. Skutečně se podobal iguanodonům dlouhýma zadníma nohama a silným ocasem, který sloužil tělu jako opora. Přední nohy byly velmi krátké a zakončené čtyřmi prsty a ostrými drápy. Na krátkém krku seděla nevelká hlava s ohromnou tlamou, plnou ostrých zubů. Na kořeni nosu trčel krátký a plochý roh, který byl spíše ozdobou než útočnou zbraní.
Nad očima vyčnívaly dva menší rohy a od zátylku se po hřbetě a ocasu táhla řada malých, ale ostrých ostnů. Holá svraštělá kůže měla šedozelenou barvu. Zvíře bylo pět metrů dlouhé a bezpochyby nesmírně silné. O jeho obratnosti a statečnosti bylo možno soudit podle toho, jak přepadlo stádo iguanodonů.
Kaštanov si prohlédl zabitého veleještěra a zjistil, že je to patrně Ceratosaurus z oné skupiny veleještěrů, k němuž patří také iguanodoni a jiní suchozemští druhohorní ještěři.
„Doufám, že tohohle odporného dravce jíst nebudeme,“ povzdychl si Gromeko, když zvíře změřili a popsali.