„Proč by ne? Kdyby nebylo jiné maso, museli bychom se s ním spokojit,“ odpověděl Makšejev. „Ale můžeme si vzít iguanodona, kterého dravec stačil jen zakousnout.“
„Musíme ho však dobře schovat. Jinak nám pterodaktylové nenechají ani kousek. Podívejte se, už ucítili kořist!“
Skutečně: nad pasekou již kroužili ptakoještěři a chraplavě kvákali. Proto lovci odsekli kýty mladého iguanodona, pověsili je na větve a schovali je v křoví; pak zamířili přes louku, která byla po střelbě a boji pustá, k rokli.
31. PTERODAKTYLÍ ROKLE
Ústí rokle bylo široké a na jejím dně se vinul potok, vroubený trsy kapradí. Na příkrých svazích nerostlo nic. Byly holé, skalnaté, narudlé, černé nebo žluté. Kaštanov a Makšejev pospíšili ke skalám. Gromeko začal na březích potoka hledat nové rostliny a Papočkin chytat ohromné motýly.
První útes, ke kterému geologové došli, byl tmavočervený. Kaštanov čekal, že se tu opět setká s železnou rudou, ale když urazil kousek horniny a prohlédl ji pod lupou, zavrtěl hlavou a praviclass="underline"
„Vida, tady je něco nového!“
Několik úlomků, uražených i jinde, bylo stejných, ale od tvrdých a hladkých skal nebylo možno odštěpit větší vzorek. Tu začali oba geologové spojenými silami rozbíjet balvan tohoto nerostu, který ležel u úpatí skály. Nakonec balvan pukl a rozpadl se na dva kusy. V jeho jádru se zaleskly žilky a hnízda bílého kovu.
Kaštanov se sklonil a udiveně zvolaclass="underline"
„Přírodní stříbro, zřejmě v čisté červené stříbrné rudě!“
„Zase milionové bohatství!“ usmál se Makšejev.
Po nálezu ryzí zlaté žíly, jejíž význam Kaštanov tak odsoudil, choval se Makšejev trochu přezíravě k darům nerostného království téhle kouzelné země.
Geologové postupovali dál podle úpatí skály a brzo došli na místo, kde tmavočervená barva byla vystřídána černou se žlutými a rudými skvrnami a žilkami. Tady se znovu objevil čistý magnetovec. Útesy o kus dál, rozbrázděnější a rozryté štěrbinami, byly jasně žluté a zelenožluté. Kaštanov v nich poznal olovnaté okry a okysličené olovnaté rudy, které mohly skrývat spousty leštěnce olověného.
Ještě dál vzhůru roklinou se na svahu tyčil velký útes, poutající k sobě pozornost svou tmavozelenou barvou. Z dálky se zdálo, že je porostlý mechy nebo lišejníky. Od tohohle útesu kladívko zvonivě odskakovalo a jen velmi těžce se podařilo odrazit drobné úlomky, které Kaštanovův úžas ještě zvětšily.
„Tady je ohromná spousta ryzí mědi, na povrchu okysličené,“ pravil.
„Jsou ale v téhle zemi poklady!“ zvolal Makšejev. „Ať chceš jakoukoli rudu, najdeš ji. Hned by tu člověk mohl vybudovat universální hutní kombinát.“
„Ano. Až na povrchu planety nebude stačit ruda rostoucím požadavkům, chtěj nechtěj se sem budou muset spustit pro potřebné kovy. Pak člověku nebudou vadit ani ledy, ani mlhy, ani vánice.“
„Anebo lidé provrtají tunel zemskou kůrou, aby se k těmhle ohromným zásobám dostali nejkratší cestou!“ zažertoval Makšejev.
Nad geology, kteří byli v té chvíli zaujati prohlídkou všeho toho bohatství, rychle přelétl velký stín a zároveň bylo slyšet Gromekův výkřik:
„Pozor, letí sem ptakoještěr!“
Oba chytili pušky a zdvihli hlavy. Asi dvacet metrů nad nimi kroužilo ohromné tmavé zvíře. Podle letu nebylo těžko poznat ptakoještěra z rodu Pterodactylus. Byl mnohem větší než ti, které viděli na břehu moře, a v rozpětí křídel měl asi šest metrů. Ještěr sklonil hlavu s ohromným zobanem, vyhlížel si kořist a zvědavě se díval na nevídané dvounohé tvory.
Lovci však neměli kdy čekat, až se rozhodne, protože ptakoještěr, který by se z takové výšky vrhl na svou oběť, mohl by ji snadno zabít anebo těžce poranit drápy nebo zuby. Makšejev hbitě namířil a vystřelil. Pterodactylus se vrhl stranou, rychle zamával křídly, odlétl a usedl na výstupek skály. Tam začal kroutit hlavou a otvírat a zavírat zubatou tlamu.
„Myslím, že ji dostal!“ podotkl Makšejev a neodvážil se vystřelit znovu, protože zvíře už sedělo příliš daleko.
Na loučce, kde zůstal zoolog a botanik, rozlehl se v té chvíli hlučný křik a hned za ním výstřel.
Za skupinou přesliček a kapradin, jež dělily koryto potoka od úpatí skal, vylétl druhý Pterodactylus a odnášel v prackách nějaký velký tmavý předmět. Kaštanova ve zmatku napadlo, že ptakoještěr odnesl jednoho z jeho druhů, a vystřelil. Zloděj mávl křídly, upustil břemeno a klikatým letem zmizel za stěnou stromů.
Geologové se tam úprkem pustili, aby pomohli svému druhovi, jenž spadl z výšky několika metrů. Když se však prodrali houštím, srazili se s Gromekem a Papočkinem. Běželi jim vstříc.
„Vy jste oba živi a zdrávi? Kterýpak z vás před chvilinkou vypadl ptakoještěrovi z drápů?“
Oba přátelé se rázem rozesmáli.
„Ještěr mi odnesl jen plášť, do něhož jsem zabalil nasbírané rostliny a položil je na louce. Zřejmě měl za to, že je to nějaká mršina,“ vysvětloval botanik.
„A já po něm střílel! Ale docela jistě jsem chybil,“ dodal zoolog.
Geologové se tedy přestali bát o své druhy a vydali se s nimi tam, kde se ještě svíjel postřelený ptakoještěr. Když se k němu přiblížili, vyskočil a vrhl se proti nim. Mával jedním křídlem a druhé, zřejmě zlomené, vlekl za sebou. Běžel kolébavě jako kachna, ohromnou hlavu natáhl kupředu, rozevřel tlamu a zlostně kvákal. Masitý výrůstek na kořeni nosu se mu nalil krví a zbrunátněl. Ptakoještěr byl velký jako člověk, a přestože byl poraněn, mohl být ještě, nebezpečný. Museli ho tedy dobít druhou ranou.
Zatím co Kaštanov a Papočkin studovali pterodaktyla, Makšejev a Gromeko se vydali hledat uloupený plášť. Prohlédli loučku až k úpatí skal, lezli křovím, avšak nenašli nic.
„To je podivné, kampak se ztratil?“ bručel botanik a otíral si pot, který se mu řinul s tváře. „Nemohl mi přece plášť spolknout.“
„Viděl jsem velmi dobře, že ho ptakoještěr po výstřelu pustil,“ přikývl Makšejev.
V té chvíli vzlétl do vzduchu druhý Pterodactylus, který dosud seděl na skalním výstupku, snesl se k vrcholkům přesliček, zachytil na jednom z nich jakýsi tmavý předmět a letěl s ním dál.
„Hrom do toho!“ zaláteřil botanik. „To je zase můj plášť! Hledali jsme ho na zemi, a zatím zůstal na stromech!“
Makšejev už mířil na ptakoještěra, který přeletěl kolem, ale plášť se nenadále rozbalil, svazek rostlin se začal sypat dolů a polekané zvíře pustilo svou kořist z drápů. Lovec sklonil pušku.
„Tihle pterodaktylové se zřejmě nevyznačují obzvláštním důvtipem, když kradou věci, které nejsou k snědku,“ usmál se Gromeko a mířil k spadlému plášti.
„A třebas jsou rozumnější, než si myslíte. Možná, že chtěli vzít váš plášť a vaše seno, aby svým mláďatům připravili pohodlnější hnízdo,“ zažertoval Makšejev.
„Seno? Jak se to neuctivě vyjadřujete o mých botanických sbírkách? A neřeknete snad dokonce, že mi odnesl plášť pro svá nahá mláďata, abyste dokázal, jak jsou ještěři rozumní?“
„Ne, to neřeknu!“ rozesmál se Makšejev. „Leda že by ptakoještěři hráli úlohu vládců jurského období a stáli na velmi vysokém stupni vývoje. Ale proč jste natrhal tolik stejných rostlin?“ ptal se, když viděl, že botanik sbírá stébla, rozházená po louce. Vysypala se mu z pláště a vypadala jako rákosí.