„Hádejte, co to je!“ odpověděl Gromeko a podával mu jedno stéblo.
„Podle mého nějaký rákos, silný a dost ostrý. Tím se mohou živit leda nějací iguanodoni.“
„Uhodl jste, iguanodoni si na něm pochutnávají. Ale nám tenhle rákos taky přijde k chuti.“
„Není možná! Ten bude dobrý nanejvýš tak do polévky!“
„Ne, do polévky ne, ale do čaje. Jen rozlomte stéblo!“
Makšejev přelomil stéblo, z kterého vytekla jakási průzračná tekutina.
„A ochutnejte šťávu toho hloupého rákosí!“
Šťáva byla lepkavá a sladká.
„Cožpak je to cukrová třtina?“
„Když ne cukrová třtina, která nyní roste na povrchu naší planety, pak tedy aspoň rostlina s cukrovou šťávou.“
„A jak vás napadlo, že je sladká?“
„V hubě mladého iguanodona, kterého zardousil dravec, jsem uviděl stéblo nějaké rostliny. Na omak se mi zdálo lepkavé. Začal jsem hledat, kde roste, a našel jsem ho plno kolem potoka. Toť se ví, že jsem tu šťávu ochutnal. Zásoby cukru se nám tenčí. Cukr můžeme nahradit šťávou téhle třtiny a dokonce ho z ní vařit. Vidíte, že mé»seno «je v některých případech docela užitečné.“
Když se vrátili k zastřelenému pterodaktylovi, Gromeko ukázal i ostatním svůj nález, pro který došlo k oné příhodě s pláštěm. Všichni schválili jeho plán a rozhodli se, že na zpáteční cestě natrhají víc třtiny, aby zkusili vařit cukr.
Lovci zamířili dál roklinou, na jejímž dně tekl potok, vroubený úzkým pruhem drobných přesliček a tvrdé trávy.
Roklina se brzo zúžila v opravdovou soutěsku. Celé její dno bylo pod vodou. Bylo tam zima, nevlídně a vlhko. Lovci kráčeli jeden za druhým: vpředu Makšejev s puškou v ruce, vzadu Kaštanov, který kladívkem zkoumal skály.
A tu se vpředu začalo rozsvětlovat, ukázala se zeleň. Soutěska se rychle rozšířila a změnila se v dosti velké údolí, obklopené skalami dole svislými a výše stupňovitě ustupujícími na všechny strany. Tvořily tak jakýsi amfitheatr. Dno údolí bylo zarostlé šťavnatou zelenou trávou, uprostřed bylo jezero, z kterého vytékal potok.
„Fuj, tady to smrdí!“ ulevil si Gromeko, sotva došli k jezeru.
„Skutečně, páchne to tu prachohavně, jako mršinou,“ přidal se k němu Makšejev.
„Není to snad minerální jezero, třeba se sirnými prameny?“ ptal se Papočkin a nakláněl se nad vodu.
Lovci se začali rozhlížet a všimli si podivného sykotu, který byl vystřídán pískotem. Připomínalo to vrzání zátky, třené o sklo. Ty zvuky sem zalétaly shora, se stěn kotliny. Tam však nebylo nic vidět.
V té chvíli se nad loučkou prosmýkl,velký tmavý stín a spustil se na výstupek, odkud ho sykot a pískot vítaly obzvlášť hlasitě.
„Pterodaktyl!“ zvolal Makšejev.
„Tady jsou zřejmě hnízda ptakoještěrů,“ napadlo zoologa.
„Nu, a už víte, proč to tu tak páchne. Tahle zvířata jsou pravděpodobně velmi nečistotná.“
Ptakoještěr, který se spustil na výstupek, brzo vzlétl, a když si všiml, že v kotlině jsou lidé, začal nad ní kroužit a trhaně kvákat. Pískot a sykot na skalních stupních naráz ustal.
„Vida, dětičky ztichly!“
„Rád bych viděl vejce a mláďata z hnízd!“ zatoužil zoolog.
„Jen to zkuste vylézt na ty srázy a začít se prát s rodiči! Ti vám ukáží, zač je toho loket!“
„Vida, tady je jich plno!“ zvolal Kaštanov a ukazoval na jiného pterodaktyla, který vylezl za skalními stupni, zatím co další dva už kroužili ve vzduchu.
„Tak co, začneme střílet?“ navrhl Makšejev. Byl by rád napravil svou chybnou ránu.
„Proč? Jednoho jsme už dostali a prohlédli; a náboji musíme šetřit,“ varoval Kaštanov.
„Raději se dejme na ústup, čelem vzad, než poplašíme všechna hnízda,“ řekl botanik. V páchnoucí kotlině se mu nelíbilo.
Nad loučkou už poletovalo a kvákalo několik ptakoještěrů a lovci měli za to, že bude moudřejší řídit se Gromekovou radou. Když kráčeli k soutěsce, zpozorovali u úpatí skalní stěny celé hromady různě velkých kostí, smíchaných s trusem pterodaktylů.
„Dostali jsme se na ještěří smetiště!“ zažertoval Makšejev.
„Usadili se tu na bezpečném místě, to je opravdová pevnost.“
„Pravděpodobně mají na jejich mláďata a vejce zálusk jiní ještěři,“ vysvětlil zoolog. „Všimněte si toho, že to jsou sice plazi, ale mají už ptačí zvyky.“
„Zcela správně. Křídla jim dovolila, aby změnili způsob života svých pradávných předků.“
„Přece jen je škoda, že jsme neviděli, jak mají postavena hnízda a jak vypadají vejce a mláďata, a zejména nasazená vejce.“
„Myslím, že nevysedávají vejce jako ptáci,“ podotkl Kaštanov, „ale přenechají tu povinnost slunci jako ostatní plazi.“
„Nebědujte, ještě někde najdeme iguanodoní nebo plesiosauří vejce,“ utěšoval Gromeko zoologa.
„Budouli pěkně čerstvá, uděláme si báječnou omeletu. Dovedu si představit, jak jsou asi veliká vejce těchhle zvířat. Jedno stačí pro nás pro všechny!“ žertoval Makšejev.
Cestovatelé se soutěskou vrátili zpátky na loučku u úpatí hory, cestou si nasbírali sladkou třtinu a pak zamířili k místu, kde byl zabit dravý ještěr.
Tam bylo velmi živo. Ve vzduchu se sem tam proháněli ptakoještěři různé velikosti a na zdechlinách Ceratosaura a Iguanodona posedala ta zvířata těsně vedle sebe. Rvala z mršin kusy masa a žrala je hned na místě a jiné zase odnášela na jih, k horským roklinám, kde zřejmě byla jejich hnízdiště. Kvákot a sykot rvaly sluch.
Když se lidé přiblížili, celé hejno, které hodovalo na mršinách, se vyplašilo. Někteří vylétli do vzduchu a začali kroužit nad pasekou, jiní se kolébali na krátkých nohou, vlekli za sebou polorozpjatá křídla a utíkali pryč. Zřejmě se nažrali tak, že se jim těžce létalo. Papočkin si stačil udělat dva snímky tohoto zmatku.
Nažraní ptakoještěři neútočili na lidi, kteří je vyplašili při hostině. Vyráželi pouze různé ohlušující skřeky, jež zřejmě vyjadřovaly nespokojenost.
Lovci vzali iguanodoní kýty, schované v křoví, a pustili se opět vyschlým korytem, jež vedlo lesem. Když se už přiblížili ke kotlině, zastavil se náhle Gromeko, který šel vpředu, a upozornil své druhy na otisky ohromných tlap, hluboce vtlačené do vlhkého písku v korytě.
„To není Iguanodon,“ poznamenal Papočkin. „Zvíře šlo po čtyřech. Podívejte se, tady jsou stopy zadních noh s třemi prsty a tady stopy předních s pěti!“
„A tlapy mají jiný tvar a jsou větší než iguanodoní!“ dodal Kaštanov.
„Je možno poznat podle tlapy, zda je to zvíře dravé nebo býložravé?“ zeptal se Makšejev.
„Myslím, že je býložravé. Prsty nejsou zakončeny drápy, ale čímsi na způsob kopyt. A těmi se zvěř chytat nedá.“
„A tady je taky otisk ocasu, kratšího a tenčího než mají iguanodoni,“ upozorňoval zoolog a ukazoval na prohlubeninu, jež se vinula mezi otisky noh.
„Rozhodně je to tvor velmi mohutný a patrně je teď u našeho jezera, protože zpáteční stopa tu nevede,“ pravil Gromeko.
„Připravme si pušky — a opatrně!“ varoval Makšejev.
Pomalu, krok za krokem, kráčeli lovci korytem a pozorně se dívali vpřed. Nic se však neukazovalo, jenom vážky a brouci se rojili a létali nad vrcholky přesliček a kapradí. Lovci přešli úzkou zelenou chodbou ke skalám a nerozhodně se zastavili.