Makšejev šeptem požádal své druhy, aby na něho počkali, proběhl soutěskou a pak dal znamení, aby se k němu ostatní přidali. V kotlině se všichni schovali za stromy a u jejího vchodu mohli pozorovat zajímavé divadlo:
Na loučce se páslo obludné zvíře, které svými rozměry a podivným zevnějškem předčilo všechno, co cestovatelé dosud viděli v Plutonii — v zemi vymřelých obrů.
Zvíře bylo osm metrů dlouhé a asi čtyři metry vysoké. Přední nohy mělo znatelně kratší a silný trup byl nakloněn kupředu a zakončen překvapivě malou hlavou, podobnou hlavě ještěrky. Po hřbetě se ve dvou řadách táhly štítky nebo destičky, které trčely vzhůru a trochu stranou jako křidélka. Čtyři páry největších se zdvíhaly nad trupem, tři páry maličkých nad tlustým krkem a dva páry nad ocasem. Ocas, slabší a kratší než iguanodoní a ceratosauří, nesl pod destičkami ještě pár dlouhých bodlin. Holá, vrásčitá kůže obludy byla tu a tam pokryta bradavičnými výstupky, početnějšími a malými na krku a na hlavě, řidšími a většími na trupu a na ocase. Tmavohnědé skvrny a kresba na špinavě zeleném podkladě kůže zesilovaly odpuzující vzhled zvířete.
Klidně se páslo na břehu jezera a rvalo otepi sladké třtiny a drobných přesliček velkou tlamou, jejíž rozměry nikterak neodpovídaly malinké hlavě. Když se trup pohnul, štítky na hřbetě se lehce třepetaly jako křídla.
„Učiněná Amorkova křidélka!“ zašeptal Makšejev.
„Pěkný Amorek jurského období!“ zasmál se Gromeko. „Nikdy jsem si nedovedl představit, že mohou existovat podobné nestvůry.“
„Hrozný vzhled, štítky, ostny, bradavice, kresbu na kůži — to všechno má tohle klidné a pravděpodobně naprosto neškodné zvíře jen proto, aby odpuzovalo nepřátele,“ pravil zoolog, který si nestvůru už několikrát vyfotografoval. „A jakpak se tenhle Amorek jmenuje?“ obrátil se ke geologovi.
„To je jistě Stegosaurus, nejpodivnější ze skupiny dinosaurů, ke které patří také iguanodoni, Ceratosaurus i Triceratops, kterého jsme už viděli. V svrchnojurském období existovalo několik rodů těchto nestvůr, jejichž zbytky byly nalezeny v Severní Americe.“
Když se lovci na ještěra sdostatek vynadívali, vystřelili ze svého úkrytu. Rána se ozvěnou odrazila od skal a muži pak všichni společně divoce zakřičeli.
Polekané zvíře se horempádem vrhlo na útěk, házelo sebou jako mimochodník, hřbetní štítky při tom o sebe narážely a hlasitě klepaly jako kastaněty.
Když zvíře zmizelo z dohledu, lovci vyšli ze své skrýše, nabrali z jezera vody, zamířili dolů podle koryta ke svému stanovišti a už předem vychutnávali oběd z pečeného mladého iguanodona a odpočinek na břehu klidného moře.
32. O VŠECKO OLOUPENI
Jaký však byl jejich úžas, když vyšli z lesa na mořský břeh viděli, že se stan ztratil.
„Pravděpodobně jsme se zmýlili a vyšli jsme jinde,“ vyslovil svou domněnku Kaštanov.
„To není možné,“ odporoval mu Makšejev. „Právě jsme přelezli přes plot, který jsme včera postavili v ústí suchého koryta nedaleko od tábořiště.“
„Ovšem, ale kde je potom stan?“
„A kde jsou naše věci?“
„Kde je Generál?“
Ohromení cestovatelé se rozběhli k místu, kde měl stát jejich stan. Tam nebylo nic: ani stan, ani věci, ba dokonce ani kousek papíru. Zbylo tam jen vyhaslé a již vychladlé ohniště a otvory v půdě po vytažených stanových kolících.
„Co to znamená?“ řekl Gromeko, když se všichni čtyři shlukli u zbytků svého ohně, na kterém si chtěli péci iguanodony.
„Vůbec nic nechápu!“ zabručel sklesle Papočkin.
„Je to jasné jako den, že nás docela oloupili,“ zvolal Makšejev.
„Ale kdo, kdo?“ křičel Kaštanov. „Tohle mohli přece udělat jen rozumní tvorové, a takové jsme na celé naší cestě nepotkali od té doby, co jsme opustili» Polární hvězdu«!“
„Nemohli nám přece ukrást věci iguanodoni!“
„Nebo stegosauři!“
„Nebo plesiosauři!“
„A neodnesli to do svých hnízd ti zatracení pterodaktylové?“ zeptal se Gromeko. Vzpomněl si na dobrodružství se svým pláštěm.
„To je nepravděpodobné! Stan, nádobí i lůžka a všechny drobnosti! Nemohu připustit, že by byli tak rozumní a důvtipní,“ namítal Kaštanov.
„A naše loďky!“ zvolal Makšejev.
Všichni se rozběhli k pokraji lesa, kde předtím, než odešli na výpravu, schovali do houští loďky a vesla. Tam bylo všechno v pořádku.
„Vor jsme nechali na břehu proti stanu,“ prohlásil Gromeko. „A teď taky zmizel.“
„Co si počneme?“ zvolal zoolog a vyslovil tak rozpaky všech. „Bez stanu, bez zásob a obleků a bez nádobí zahyneme na břehu tohohle zatraceného moře!“
„Posuďme naši situaci klidně,“ navrhl Kaštanov. „Především si odpočiňme a posilněme se; únava a prázdný žaludek — to jsou špatní rádci. Maso jsme si přinesli s sebou, rozděláme oheň a upečeme je.“
„A napijeme se cukrové vody!“ dodal Gromeko a ukazoval na přinesenou plechovku s pitnou vodou a na velký svazek mladé sladké třtiny.
Rozdělali oheň, nařezali maso na kousky, napíchali je na hůlky a přistavili k ohni, aby se peklo. Posadili se kolem ohniště, ssáli třtinová stébla, zapíjeli je vodou a uvažovali o tom, jak tajemně zmizel jejich stan.
„Teď jsme v situaci Robinsona na pustém ostrově!“ zažertoval Makšejev.
„S tím rozdílem, že jsme čtyři a že máme ručnice a určitou zásobu nábojů,“ podotkl Kaštanov.
„Musíme je spočítat a užívat jich velmi opatrně.“
„V láhvi mám asi dvě sklenice koňaku,“ prohlásil Gromeko. Jako lékař nosil s sebou tenhle nápoj pro výjimečné případy.
„A já mám v brašně malou konvičku, skládací pohárek a trochu čaje,“ dodal zoolog. Bez téhle zásoby na výpravy nechodil.
„To je dobře! V nejhorším případě si budeme moci občas pochutnat na čaji,“ řekl Makšejev. „Já v kapsách kromě své dýmky, tabáku, kompasu a zápisníku nemám bohužel nic.“
„A já taky ne, když nepočítám naše kladívka.“
„Maso je pečené!“ oznámil botanik, který hlídal hůlky s masem.
Každý vzal svou tyčinku a dali se do jídla. Maso však nebylo osoleno a nemělo zvlášť příjemnou chuť.
„Budeme muset hledat na mořském břehu sůl,“ poznamenal Makšejev. „Měli jsme maso aspoň namočit do slané vody.“
Zatím co jedli maso, v zoologově konvičce začala vřít voda a každý po řadě dostal pohárek čaje, oslazeného třtinovou šťávou. Když se napili a zapálili si dýmky, začali znovu hovořit o tom, co si počnou dál.
Všichni se shodli, že musí hned začít pronásledovat zloděje a především zjistit, kudy s věcmi odešli.
„Musíme velmi pečlivě prohlédnout nejbližší okolí našeho tábořiště,“ navrhl Makšejev. „Lupiči mohli přijít a odejít buď ze vzduchu, jak se domnívá Michail Ignatěvič — já si však myslím, že je to málo pravděpodobné — nebo „mohli připlout po vodě a užít našeho prámu, anebo se sem dostali po souši. Ale i k vodě museli jít po souši. Tak tedy jestliže nepřiletěli, nechali tu na jedné nebo na druhé straně našeho tábořiště stopy.“
„Škoda, že jsme na to nepomyslili hned a běhali sem tam! Mohli jsme už stopy lupičů zadupat.“