„Podle skal se nedá jít daleko na východ, o tom jsme se přesvědčili včera,“ pokračoval Makšejev. „Korytem také sotva odešli. Je zahrazeno a kromě toho jsme nikoho nepotkali a neviděli jsme podezřelé stopy. Tak tedy stopy lupičů musíme hledat buď těsně na mořském břehu, nebo na západ podle tohoto břehu.“
„Zcela správně!“ přikývl Kaštanov. „Tyto dva směry jsou nejpravděpodobnější.“
„Dejme se tedy do práce! Pokud jde o stopování, jsem z vás ze všech nejzkušenější,“ zakončil Makšejev. „Prosím vás tedy, abyste poseděli na místě, dokud neprozkoumám okolí tábořiště.“
Makšejev si klekl a začal pečlivě prohlížet půdu kolem místa, kde stával stan. Pak přelezl na mořský břeh, prohlédl místo, kde ležel vor, vrátil se nazpět a zamířil na západ podle mořského břehu. Když ušel asi dvě stě kroků, zarazil do písku suchý klacík a vrátil se ke svým druhům.
„Náš majetek nebyl ukraden lidmi a dokonce ani ne nějakými ještěry. Odvlekl ho jakýsi veliký hmyz, soudíc podle stop nohou, které je všude vidět. Stop je mnoho, několik desítek. Nejdřív jsem si myslil, že věci odtáhli k voru a odvezli je po vodě, ale zjistil jsem, že stopy nejdou až těsně k vodě a že nikde nejsou pražádné známky toho, že by vor stáhli do vody. Zmizel naprosto neznámým způsobem. Stan a věci částečně nesli, částečně táhli po písku na západ podle pobřeží. Zloději mají šest noh a trup až metr dlouhý podle jeho otisku v písku.“
„Pěkná hovada!“ ulevil si Papočkin.
„Ale co se stalo s Generálem?“ zeptal se Kaštanov. „Zabili ho nebo ho odtáhli živého, aby ho sežrali? Anebo někam utekl, když se polekal lupičů?“
„Kolem stanu je plno Generálových stop, ale většinou jsou zakryty stopami hmyzu. Jsou tedy starší. Čerstvou krev není nikde vidět, ani tu nejsou nějaké části hmyzu, rozervaného psem. Mám za to, že Generál utekl před početnými a neznámými nepřáteli a že se schovává v houští. Tak tedy musím ještě prozkoumat půdu podle pokraje lesa.“
S těmi slovy začal Makšejev opět zkoumat stopy od místa, kde stál stan, ke kraji lesa. Několikrát přešel sem a tam kolem lesa, pozorně prohlížel půdu, nakonec se zastavil a zavolal na své druhy:
„Tadyhle odešel Generál do houští. Předtím se mu však něco stalo, zadní nohy vlekl po zemi.“
Makšejev odsekl loveckým nožem spodní větve přesliček a začal se shrben plazit do houštiny. Ustavičně při tom hvízdal na psa a zastavoval se, když čekal odpověď. Nakonec bylo slyšet slabé kňučení a za chvilku vylezl zpod skloněných větví Generál. Byl však v hrozném stavu. Celé tělo měl oteklé a zadní polovinu bezvládně vlekl po zemi.
„Co je s tebou, Generále, ty pejsku ubohá?“ říkal mu Makšejev a hladil zvíře po hlavě. Kňučelo mu na uvítanou a lízalo mu ruce. Inženýr se vyplazil zpátky a za ním vylezl i pes; svým žalostným stavem vzbudil všeobecnou soustrast.
„Snad mu lupiči nepřerazili páteř?“ zeptal se Papočkin.
„Myslím, že ne,“ zavrtěl hlavou Gromeko, když prohlížel psa. „To se ví, že ne,“ pokračoval. „Nejspíše ranili Generála otrávenými šípy. Na hřbetě má několik ranek už se zaschlou krví, ale páteř je celá.“
„Jaképak šípy?“ užasl Makšejev. „Vždyť ti lupiči byl hmyz!“
„Na to jsem zapomněl! Pak tedy psa uštkli nebo pokousali jedovatými kusadly nebo žihadlem.“
„Co si s Generálem počneme? Dá se vyléčit?“
„Myslím, že ano. Kdyby byl jed smrtelný, pes by byl už pošel. Na neštěstí nám naši lékárničku ukradli se vším ostatním. Budeme muset zkusit studené obklady.“
Makšejev vzal do náručí Generála, který žalostně kňučel, a odnesl ho k mořskému břehu. Gromeko začal psa polévat vodou. Ten se jim nejdřív pokoušel vytrhnout a kňučel, ale chlad začal brzo účinkovat a pes se ztišil. Pak ho položili zadkem do vody.
Zatím co se botanik obíral Generálem, ostatní vytáhli z houštiny loďky a vesla. Spustili je na vodu a složili do nich zbylé věci, které za neblahé výpravy měli s sebou. Pak dva odešli zase k jezeru ve skalách doplnit zásobu pitné vody a ostatní zatím upekli zásobu iguanodoního masa, aby je při pronásledování lupičů nezdržoval nedostatek jídla.
Za hodinu, když byli se vším hotovi, Generálův otok se znatelně zmenšil a pes začal sám vstávat. Rozhodli se, že ho vezmou s sebou do člunu. Dva pojedou v loďkách s věcmi podle břehu a dva půjdou po stopách lupičů, pokud povedou po břehu. Tak mohli veslaři — kdyby toho bylo třeba — pomoci chodcům nebo je vzít do loděk, a chodci zas mohli veslaře zastavit, jakmile stopy zabočí do vnitrozemí.
33. PO STOPÁCH LUPIČŮ
Makšejev a Gromeko se vydali pěšky, Kaštanov s Papočkinem vypluli na člunech. Za svými druhy se neopožďovali, ani je nepředháněli. Na štěstí bylo klidné počasí a moře se na pláži sotva čeřilo. Makšejev šel vpředu po stopách lupičů, občas se zastavil a pohovořil o svém pozorování s botanikem. Na jednom místě byly na příklad otisky mnoha uloupených věcí, které lupiči složili na zem, zřejmě při odpočinku. Jinde našli jasné otisky voru. Když to Makšejev uviděl, zvolaclass="underline"
„Záhada s vorem se už taky vysvětlila: zloději ho odnesli na hřbetech.“
„A proč, hrome?“ ptal se Gromeko.
„A proč, hrome, potřebovali náš stan, lůžka a ostatní věci? Vždyť odnesli dokonce i vzorky zlaté a železné rudy, které jsme včera s Petrem Ivanovičem nasbírali.“
„To je naprosto nepochopitelné, jaká to jsou zvířata! Člověk by řekl, že to jsou rozumní tvorové. Nepodivím se, když si postaví stan, budou spát v našich lůžkách a budou jíst z našeho nádobí.“
„V téhle kouzelné zemi uplynulých geologických dob je možné všechno. Cožpak nemohl některý hmyz v jurských dobách vyspět do tak vysokého stupně rozumového vývoje a hrát úlohu vládců přírody?“
„Ale vždyť i v naší době je rozumný hmyz, který žije ve skupinách podle určitých zákonů, na příklad včely nebo mravenci.“
„Počkejte, přivedl jste mě na nápad! Neukradli snad naše věci mravenci?“
„A proč ne včely,nebo vosy?“
„Soudímeli podle mravů mravenců s vnějšího povrchu naší planety, pak úloha zlodějů padá nejspíše na ně. Vždyť mravenci odvlékají do svého mraveniště všelijaké smetí, které naprosto nepotřebují, a mají na svou velikost ohromnou sílu.“
„Ano, včely jsou mnohem slabší a snášejí do úlů jen med a vosk a vosy zase kradou to, co je k snědku. Kromě toho oba druhy mají křídla a naši zloději byli patrně bez křídel.“
„Taky si to myslím, ačkoli i okřídlený hmyz by mohl táhnout po zemi předměty,“ jež jsou příliš těžké, než aby je“ odnesl vzduchem.“
„Vcelku jsme, jak se zdá, na dobré stopě: největší podezření padá na mravence, pak na vosy a nakonec na včely.“
„Všechny tři druhy patří mezi hmyz, který kouše nebo bodá žihadlem a přivádí do rány jed. Mám za to, že taky poštípali Generála, když před nimi bránil stan.“
„Správně! Bodnutí tohoto hmyzu bývá spojeno s otokem a se silnou bolestí. A uvážímeli, jak je tu hmyz velký, můžeme připustit i dočasné ochrnutí způsobené jedem.“
Tak naši cestovatelé hovořili o lupičích a kráčeli po břehu asi dvě hodiny. Za tu dobu se pořádně unavili, protože písek na pláži byl dosti sypký a šlo se po něm těžce.
„Nu, já už dál nemohu!“ doznal nakonec Gromeko, zastavil se a utíral si pot, který se mu řinul po tvářích. „Dneska je hrozné horko a nehne se ani větříček.“