„To přesně připomíná strašlivý výbuch sopky Mont Pelée na ostrově Martiniku. Ten výbuch zničil v květnu 1902 za několik minut město SaintPierre se sedmadvaceti tisíci obyvatel!“ zvolal Kaštanov. „Tohle mračno, tak zvané žhavé neboli palčivé, tvoří strašlivě stlačené a přehřáté vodní páry a plyny, plné horkého popela — a neletí v něm jen malé kameny, ale i ohromné balvany.“
„Máme štěstí, že mračno nesměřuje k jezeru, ale na druhou stranu, jinak by nás postihl osud obyvatel SaintPierru,“ poznamenal Gromeko.
„Ano, mrak zřejmě uniká touž trhlinou v okraji kráteru, kterou jsme tam vnikli i my, a proto se stočil na jihovýchod, podle posledního lávového proudu.“
„Ale co bude dál?“ zeptal se Makšejev.
„Tahle žhavá mračna se mohou v určitých časových úsecích opakovat — po hodinách nebo po dnech — a pak se objeví láva.“
„Ale nemohou se další mračna stočit jinam než mračno první, třebas k nám?“
„Jestliže se při tom hrozném výbuchu, když vylétlo z jícnu sopky první mračno, kraj jícnu nezměnil, pak i další mračna poletí nejspíše stejným směrem. Jinak budou unikat novou cestou.“
„Pak se tedy mohou stočit i k nám?“
„Ovšem, ale zatím doufejme, že se to nestane; posud jsme tu poměrně v bezpečí.“
Zatím se mračno rozlezlo do všech stran, zastřelo značnou část východního svahu sopky. Avšak klesalo už pomaleji a rostlo především nahoru. Všichni tři cestovatelé mlčky pozorovali to hrozné a velkolepé divadlo.
A najednou se za hřebenem pahorku, nejblíže k úpatí sopky, objevil Papočkin. Utíkal horempádem, prostovlasý, rozcuchaný, a skákal přes balvany, které mu ležely v cestě. Jeho druzi se mu vrhli vstříc a zasypávali ho otázkami. Úprkem a rozčilením byl tak udýchán, že nemohl mluvit.
Teprve když si ve stínu stromů u jezera odpočinul a vypil několik pohárků studeného čaje, vzpamatoval se a začal vypravovat.
„Přes vaše přemlouvání jsem se rozhodl, že si na sopku pro pušku přece jen dojdu. Sopka se mi nezdála příliš hrozivá. Doufal jsem, že puška zůstala na jednom ze dvou míst, kde jsme při výstupu odpočívali, anebo v nejhorším případě na vrcholku. Počkal jsem, až pevně usnete, a kolem desáté jsem jen nalehko vyrazil; vzal jsem si s sebou pouze pár třtinových stébel. Tam, kde jsme odpočívali po prvé, puška nebyla; a protože sopka byla stále stejně klidná, pustil jsem se dál. Puška však neležela ani na druhém místě. Vystoupil jsem už velmi vysoko a k vrcholku mi nescházelo víc než půl kilometru. Ta darebná sopka pořád jen slabě dýmala a mně se nechtělo vrátit.
Už jsem vystupoval k trhlině v okraji kráteru, když se mi zdálo, že vidím pušku opřenou o lávový balvan asi sto kroků před sebou. Tu se nenadále ozval prudký rachot a z hrdla vylétla spousta dýmu, který stoupal vzhůru. Zastavil jsem se a nevěděl jsem, co dělat. Jít dál už bylo nebezpečné, ale vrátit se nazpět — to jsem se styděl, když jsem měl pušku tak blízko. Ale drobný štěrk, jenž se sesypal shora, a hroudy bahna mě vytrhly z rozmýšlení. Padaly hustě kolem mne a jedna hrouda mě tak udeřila do ramene, že jsem vykřikl. Jistě mi naskočila pořádná modřina — sotva pohnu rukou. Každou chvilku jsem mohl čekat nový výbuch a bombardování tentokrát už pořádnými a rozžhavenými kameny. Rozběhl jsem se dolů, jak jen jsem po nerovné půdě mohl. Když jsem uběhl asi půl kilometru, ozval se druhý výbuch a pak se vrcholek sopky schoval v kouři. Nárazem vzduchu mi uletěl klobouk. Kolem mne se začalo sypat kamení a já jsem pořád utíkal a utíkal. Poslední hrozný výbuch, když jsem byl kousek od úpatí, hodil mnou prudce na zem. Div jsem si nevymkl ruce. Když jsem vstal, spatřil jsem ten hrozný mrak a s vypětím posledních sil jsem se znovu rozběhl, protože jsem se bál, že mě to mračno dohoní a zadusí.“
„Ano, měl jste štěstí, že jste unikl strašnému nebezpečí,“ přikývl hlavou Kaštanov, když zoolog dovyprávěl.
„A za trest za svou tvrdohlavost jste ztratil klobouk a unavil jste se jako kůň,“ dodal Gromeko.
„Buďme rádi, že se nám kamarád vrátil, a poraďme se, co dělat dál,“ poznamenal Makšejev.
„Musíme odejít co nejdál od téhle hrozné sopky!“ zvolal Papočkin.
„Vždyť nejste schopen chůze! Ještě jste si ani neodpočinul od včerejšího pochodu a již jste se unavil nanovo. Lehněte si a spěte. Aspoň dvě hodiny můžeme počkat.“
„Ale nebylo by lépe, kdybychom skutečně odešli kus dál od sopky, aspoň o dva tři kilometry?“ navrhl Makšejev. „Začíná být nebezpečná a my jsme tu těsně při úpatí.“
Gromeko se přidal k Makšejevovi. Rozhodli se, že vylezou na plošinu Černé pustiny blízko kraje soutěsky, kde jezerní kotlina přecházela v údolí potoka. Odtud mohli pozorovat další průběh výbuchu. Nabrali do plechovky vodu, naložili si na záda síru a své věci. Dva pytle síry upravili jako nákladní sedlo na Generála. Pes se nejdříve vzpouzel a pokoušel se shodit se sebe těžký náklad, ale pak se poddal a pomaličku se vlekl vedle mužů. Teď už nepobíhal a nehledal si něco k snědku.
Z jezerní kotliny se vyšplhali po nevysokých výstupcích na rovinu Černé pustiny. Ušli asi dva kilometry a zastavili se tam, kde se soutěska rozšiřovala v údolí. Výbuch jako by se na čas zastavil, první žhavé mračno se už rozptylovalo, vrcholek sopky se očistil od clony dýmu a z kráteru vystupoval jen tenký sloup černého kouře. Když Kaštanov prohlédl sopku dalekohledem, zjistil, že se její vrchol za prvních výbuchů poněkud změniclass="underline" kraj kráteru s východní strany se snížil a vrcholek byl jakoby šikmo seříznut.
Cestovatelé si lehli na holé zemi u tlumoků se sírou a pomalu usnuli. Tak uplynuly asi tři hodiny, když spáče znovu probudil hrozný rachot. Zahleděli se na sopku. Z jícnu zase vystupovalo zlověstné mračno a klesalo dolů po svahu. Tentokrát však přímo na severovýchod k jezerní kotlině. Kaštanov pozoroval na hodinkách, jak rychle se pohybuje mrak, který se rozrůstal stejně jako první mračno do vysoké a široké černofialové stěny. Za čtyři minuty po výbuchu už se stěna přivalila na jezero a zakryla je pozorovatelům.
„Mrak letí jako rychlík, asi šedesát kilometrů za hodinu!“ zvolal Kaštanov.
„To máme štěstí, že jsme odtamtud odešli!“
„Ano, cesta mračna se stočila o osmdesát stupňů proti původnímu směru. Zřejmě proto, že je okraj jícnu rozbit.“
„A co by se bylo stalo, kdybychom byli zůstali u jezera?“ zajímal se Papočkin.
„Podle pozorování, které provedla výprava vyslaná francouzskou Akademií věd k prozkoumání sopky Mont Pelée na Martiniku, mohu říci, že bychom byli popáleni a udušeni v atmosféře přehřáté páry s popelem, která tvoří hlavní hmotu mračna, anebo bychom byli zabiti kameny, jichž v něm letí spousta. Mračno nese dokonce balvany velké čtyři až šest krychlových metrů do vzdálenosti i několika kilometrů od sopky. Mračno ničí na své cestě všechno — zvířata i rostliny — a zůstane po něm dokonalá pustina: holý pruh horkého popela, velkých a malých kamenů, ohořelých stromů a zčernalých mrtvol.“
„Co se asi stalo s jezerem?“
„Je zavaleno žhavým popelem a kamením, vylilo se z břehů a změnilo pravděpodobně nakrátko potok, který z něho vytéká, v špinavou a horkou bystřinu.“
Zatím se žhavý oblak přenesl přes jezerní kotlinu a vystoupil na černou pláň asi dva kilometry od cestovatelů. Přestože to bylo tak daleko, ucítili muži žhavý dech mračna — byl to prudký horký vichr, který je donutil, aby padli na zem a přikryli si obličeje rukama a šatstvem. Proleželi tak dobrou půlhodinu, zaliti potem, dokud se atmosféra neustálila.