„A pušky máme prázdné!“ zanaříkal Gromeko a vrhl se k brašně s náboji.
„Vezměte broky!“ křičel Makšejev a chvatně nabíjel dvouhlavňovku. „Palte do těch napravo a já to pustím vlevo!“
Pravý oddíl se už vrhl na ryby a stahoval je se šňůry: levý byl asi dvacet kroků od stanu, když zahřměly první výstřely. Rachot, kouř a pády postřelených mravence zmátly. Přední se nerozhodně zastavili, ale zadní se na ně tlačili, přilákáni vůní ryb, a šik opět vyrazil kupředu. Lovci stáli u vchodu do stanu, kam zalezl zježený a štěkající Generál, a nabíjeli pušky, aby vystřelili další dávku. Potom, ozbrojeni noži a pažbami pušek, pustili se do šarvátky s nepřáteli, kteří se blížili se všech stran. Boj však se zdál beznadějný, protože síly nebyly vyrovnané.
Najednou z křovisek při ústí řeky zahřměly do zadních řad mravenců dva výstřely a pak odtud vyběhl Kaštanov s dýmajícím chomáčem chrastí v rukou. Mával jím vpravo, vlevo a vrhl se přímo do houfu mravenců, kteří couvali na všechny strany.
Makšejev a Gromeko také skočili k ohni a začali na mravence házet oharky. To pomohlo — první oddíl byl rozprášen a zbaběle utekl do houštiny. Zabité a raněné nechali na bitevním poli.
Když cestovatelé vyřídili nepřátele z prvního oddílu, všichni tři, i s Generálem, který si dodal odvahy, zaútočili s ohněm a s puškami v rukou na mravence, kteří jim brali ryby. Někteří mravenci svou chtivost odpykali, jiní včas utekli a v kusadlech odnášeli ryby nebo kusy namočeného a slepeného sága. Dva mravenci táhli za sebou celou pokrývku, ale lovci je dohonili a zabili. Generál raněné dobíjel — překusoval jim krk.
Když se poslední uprchlíci schovali v lese, cestovatelé si mohli odpočinout a spočítat své trofeje a ztráty. Pětačtyřicet mravenců usmrtili a těžce poranili.
Z padesáti ryb na šňůře zbylo jen patnáct; několik kusů, které nepřátelé zřejmě ztratili při útěku, posbírali u kraje lesa. Přes polovinu sága mravenci sežrali anebo zadupali do písku. Gromeko byl lehce kousnut do ruky a Kaštanov do nohy, ale tlustá holínka vydržela a uchránila ho před mravenčím jedem.
„To jste přišel právě včas!“ pochválil ho Makšejev, když si prohlédli bitevní pole a všichni tři usedli u stanu. „Kdybyste nám nebyl pomohl a nenapadlo vás, jak útočit na mravence ohněm, nebyli bychom tuhle hordu vyřídili a mravenci by nás byli ukousali k smrti.“
„Ale kde jste nechal Papočkina?“ vzpamatoval se Gromeko.
„Ach, v zápalu boje jsem zapomněl, že Semjon Semjonovič leží ještě v člunu.“
„Leží? Proč leží? Co se s ním stalo? Žije?“ sypaly se otázky přátel, kteří teď pochopili, proč se Kaštanov tak nečekaně brzo vrátil.
„Žije! Žije! Taky jsme se utkali s mravenci a Semjona Semjonoviče kousli do nohy tak, že zchroml. Pomozte mi ho přenést do stanu.“
„Hned! Počkejte, až se oblékneme,“ vzpamatoval se Gromeko, který si teprve teď všiml, že jsou s Makšejevem dosud polonazí.
„Ano, skutečně, proč oba tak divně vypadáte?“ zasmál se Kaštanov. „Copak jste se koupali, když mravenci přepadli tábořiště?“
„Ne, ale zase nás vykoupali brontosauři,“ odpověděl Makšejev a při oblékání vypravoval, jak se to stalo.
Makšejev a Gromeko se rychle oblekli a pustili se za Kaštanovem k řece. Když se Kaštanov vrhl do boje s mravenci, nechal tam loďku s Papočkinem. Ten spal tak tvrdě, že neslyšel ani rány, ani výkřiky a probudil se teprve tenkrát, když ho zdvihli za ruce a za nohy, aby ho odnesli do stanu.
Cestovatelé ho uložili, pak rozvěsili na šňůry zbylé ryby, odtáhli mrtvé mravence do moře a teprve po této nepříjemné práci, když Kaštanov dojídal zbylou polévku, vypravoval svým druhům o příhodách na nezdařené výpravě.
Protože se mohli obávat, že mravenci dvakrát přemožení nezvanými hosty vrátí se v ohromném množství aby se pomstili za svou porážku, začali uvažovat, co teď. Papočkin i Gromeko radili bez meškání pokračovat v plavbě, aby se odklidili dál od mraveniště. Kaštanov však se chtěl znovu vypravit po řece — což se mu kvůli mravencům po prvé nezdařilo. Tak mohl proniknout do nitra tajemné Černé pustiny. Makšejev jeho plán podporoval. Aby to mohli provést, museli nějak skoncovat s chytrým hmyzem. Dokud mravenci žili, ustavičně výpravu ohrožovali. Proto se cestovatelé rozhodli, že počkají do večera a pak poplují k mraveništi a podpálí je v době, kdy mravenci spí. Kdyby se tento plán zdařil, cesta po řece by byla volná a na výpravu by se mohli pustit všichni čtyři. Vor a zbytečné věci by nechali v houštině na mořském břehu.
44. VYPÁLENÍ MRAVENIŠTĚ
Kaštanov a Makšejev si důkladně odpočinuli a pak se vypravili na loďce s puškami, sekerou a otýpkami chrastí. Papočkin se nemohl pohybovat a Gromeka rozbolela pokousaná ruka. Proto oba invalidi zůstali, aby hlídali stan. Člun rychle plul po místech, která už znali. Minuli zbytky přehrady, vystavěné mravenci. Ještě se tam kouřilo z dohořívajících kmenů a černal se tam mrtvý hmyz. Pak vypluli na louku a za křoviskem si prohlédli krajinu kolem mraveniště, aby náhodou nenarazili na nepřátele. Nespatřili však nikoho. Mravenci zřejmě odpočívali ve své pevnosti. Cestovatelé odpluli ještě kousek dál k bývalému mostu přes řeku, odkud vedla k mraveništi ušlapaná cesta.
Cestovatelé viděli, že si mravenci již postavili nový most.
Kaštanov s Makšejevem přivázali loďku ke křovisku pod mostem, hodili si na ramena otýpky chrastí, vzali pušky, pro všechny případy nabité broky, a zamířili k mraveništi. Nedaleko před ním se skrčili za keře u cesty. Ještě chvilku mraveniště pozorovali a přesvědčili se, že jim nikdo nezabrání provést vymyšlený plán.
Všude bylo ticho a cestovatelé se mohli dát do práce. Do každé z hlavních chodeb položili otýpku chrastí a na ni nakladli nejsušší a nejtenčí kmínky, které vzali z mraveniště.
Pak zapálili oheň v nejvzdálenější západní chodbě a rozběhli se střemhlav jeden k severnímu, druhý k jižnímu vchodu, aby je podpálili a aby se pak sešli u vchodu východního, kde zapálí poslední otep a pak, budeli toho třeba, poběží k loďce.
Když Kaštanov rozžíhal oheň u severního vchodu, všiml si uvnitř chodby mravence, který přiběhl k neobvyklé překážce. Kaštanov se schoval za hranici a doufal, že mravenec vyleze ven a že tak bude moci tohohle strážného zabít, aby neudělal poplach. Mravenec si však prohlédl oheň, pokusil se roztahat hořící větve a pak utekl dovnitř, zřejmě pro pomoc. Začal poplach a Kaštanov musel chvátat k poslednímu východu.
Makšejev už tu byl; kvapně podpaloval oheň a přivítal svého druha slovy:
„Honem, honem! Musíme se zachránit v člunu!“
Oba se co nejrychleji rozběhli, ale na cestě se zastavili a ohlédli se. Z ústí východního vchodu už plápolal ohromný plamen. Také se severní strany mraveniště na několika místech hořelo a z mnoha horních vchodů se valil hustý dým. Ale na jižní straně, kde Makšejev při pohledu na vyplašené mravence příliš spěchal, byl oheň slabý a ze všech horních chodeb tu vybíhali mravenci. Někteří táhli vajíčka nebo kukly, slézali s nimi dolů a odnášeli je stranou, jiní zmateně pobíhali sem tam, přibíhali k ohni nebo k dýmajícím otvorům a padali popáleni nebo omámeni.
„Nepovedlo se nám to!“ zalitoval Kaštanov. „Někteří mravenci se zachrání, budou bloudit bez přístřeší po zemi a zaútočí na nás. Hned zítra se budeme muset odtud klidit.“