„Tohle je přece báječný materiál pro výrobu oceli!“ chválil si inženýr, který se v úžasu a nadšení zastavil před vysokou svislou stěnou. Byla v ní roztroušena spousta velkých i malých hnízd kovu, jež se matně leskla v slunečních paprscích. Díval se na stěnu se stejnou žádostivostí, s jakou si děti prohlížejí sladkou buchtu, plnou rozinek.
„Ech, tady by se dal založit obrovský závod!“ rmoutil se.
„I přes to, že tu jsou mravenci?“ usmál se Kaštanov.
„Přes všecko! Cožpak by se lidé zastavili před úplným vyhubením toho protivného hmyzu, kdyby bylo třeba tyhle poklady zpracovat? Když se Evropané hnali za zlatem, vypudili bojovné rudochy, australské lidojedy, Křováky i Kafry. Jedno dělo a několik desítek nábojů postačí ke zničení mravenišť i s jejich obyvatelstvem na tomhle břehu.“
Nad zelenou dolinou se občas přehnali sem a tam velcí pterodaktylové a vyhlíželi si kořist. Zřejmě hnízdili někde nedaleko na nepřístupných skalách. Na lidi se zaútočit neodvážili, ale když Generál cestovatele příliš předběhl anebo se za nimi opozdil, objevil se nad ním ptakoještěr, kroužil ve vzduchu a čekal na vhodnou chvilku, aby mohl zaútočit. Gromeko dvakrát vystřelil po letícím dravci a po druhé trefil. Raněné zvíře se zmítalo na vrcholku velké kapradě.
Potkali stádo iguanodonů, kteří odpočívali na palouku při úpatí skal, ale lov na ně odložili až na zpáteční cestu, aby s sebou zbytečně nenesli maso. Po třech hodinách klidné chůze přišli na místo, kde se údolí ostře stáčelo k západu. Dál tvořily jeho levý svah srázné sopečné skupiny. Teď byla cesta obtížnější, ustavičně se museli drápat po lávě a klopýtali po jejích černých hroudách.
Na malém palouku, kde se dalo dobře přenocovat — bylo tam několik suchých přesliček k rozděláni ohně — složili zásoby, které si přinesli s sebou, a nepotřebné věci, aby krajinu prozkoumali bez zavazadel.
Mezi konci dvou širokých proudů lávy, které stékaly se sopky, leželo menší jezero, asi padesát metrů široké, obroubené skupinami nevysokých palem, přesliček a úzkým pruhem rákosí. Z tohoto jezera vytékal potůček a vinul se po lávě spodního proudu. Povrch jezera byl hladký jako zrcadlo a do nejmenších podrobností odrážel zelený rám, černé lávové proudy i zasmušilé obrysy stolové výšiny.
„Tady by bylo kouzelné místo pro poustevníka, který by zatoužil navždycky opustit světský shon!“ zvolal Papočkin. „Postavil by si tu chatrč, chráněnou černou skálou, a žil by si tu, obdivoval by se obrazu jasného nebe, věčného slunce a mohutné sopky na břehu klidného jezera ve stínu palem.“
„A jednoho krásného dne by zahynul pod krupobitím kamení nebo pod proudy lávy, které by vychrlila tahle záludná sopka,“ podotkl Kaštanov.
„Anebo by ještě spíše zemřel hlady, protože tyhle palmy nedávají jedlé plody a rákosí není sladké,“ dodal Gromeko.
„A není tu vidět žádnou zvěřinu!“ řekl Makšejev.
„Jací jste vy všichni ubozí realisté, ani člověka nenecháte, aby se na chvilku zasnil! Poustevník by si tu mohl obdělat pole, zahrádku, sad. Voda tu je a na staré lávě roste výborně réva a…“
Zoolog nedořekl větu, protože sopka, jejíž hlavní vrcholek byl zakryt bližšími valy lávy, zaduněla — bylo to jako hřmění — a po několika minutách spadl kolem poutníků déšť drobných černých kamínků.
„Tak vidíte! Jeho Veličenstvo nás varuje předem, že nedopustí, aby si tu poustevník pěstoval révu…“ zasmál se Makšejev.
„Prohlédneme si jezero a vrátíme se zpátky k našim věcem. Tam je to méně nebezpečné,“ navrhl Kaštanov.
Zatím co cestovatelé sestupovali po lávě k jezeru, výbuch se opakoval a zase se sypaly kamínky.
„Sopka se zlobí na nezvané hosty! Bojí se, že jí uloupíme poklady, jako jsme vyrvali síru Satanášovi, dřív než se probudil.“
„Říkejme téhle sopce Bručoun!“ navrhl Gromeko.
Tento název byl souhlasně přijat a zaznamenán na mapě, kterou kreslil Kaštanov. Jezero bylo pojmenováno Poustevnické jezero, a potoku, který z něho vytékal, dali jméno Papočkinův potok.
„Tak tedy jsme zvěčnili vaše vzdušné zámky!“ smál se Makšejev, když ta jména zapisoval.
Voda v jezeře byla studená a sladká, chutí dokonce připomínala selterskou vodu, protože když se slabě zahřála, uvolňovaly se z ní bublinky kyseliny uhličité. Cestovatelé obešli jezero a přišli na místo vhodné k táboření. S požitkem se vykoupali v jezerní občerstvující vodě a při potápění poznali, že není hlubší než tři metry. Nebyly v něm ani ryby, ani vodní rostliny, ani hmyz.
Protože na návrat do tábořiště bylo ještě brzo, rozhodli se, že vylezou na stolovou výšinu. To nebylo obtížné, protože horní proud lávy se opíral o sráz hory a jeho balvany tvořily cosi jako obrovské schodiště. Cestovatelé lezli s balvanu na balvan a brzo byli nahoře.
Na východě jim leželo u nohou v hluboké dolině jezero a za ním se zdvíhaly černé zbrázděné svahy Bručouna, nad jehož sráznými boky vévodil vrcholek. Stoupal z něho sloup černého dýmu, který se táhl v klidném vzduchu do nesmírné výšky. Na jih, na západ a na sever se rozprostírala Černá pustina, právě taková jako kolem Satanášova trůnu. Na severu končila modrou mořskou hladinou a na druhé straně se táhla až po obzor.
„Bručoun je mnohem vyšší než Satanáš a má příkřejší srázy,“ poznamenal Kaštanov.
„Ale protože začíná výbuch, nebudeme moci vylézt nahoru na vrchol,“ dodal Makšejev.
„Zítra uvidíme. Síru teď nepotřebujeme a můžeme se kdykoli vrátit.“
Cestovatelé sešli zpátky k jezeru, pustili se stejnou cestou přes lávové proudy a za hodinu byli ve svém tábořišti.
46. BRUČOUN BOUŘÍ
Bručoun je však nenechal jaksepatří vyspat. Za několik hodin byli probuzeni hrozným rachotem a polekaně vyskočili.
„Cožpak i tahle sopka chrlí žhavá mračna? Podívejte se, co se tam děje!“ zvolal Gromeko.
Bručoun byl zahalen do hustých černých mraků, které se spouštěly stále níž po svahu a zároveň se šířily na všechny strany. Začala tu silně páchnout síra a chlor. Mračna se vlnila, ozařována jasnými blesky, a rachot, který vyrážel z nitra sopky, sléval se s hromobitím.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Kaštanov, „žhavého mračna se nemusíme bát. Tenhle výbuch vypadá jinak, připomíná výbuch Vesuvu. Teď chrlí popel a balvany a pak se pravděpodobně objeví i láva.“
„Z našeho výstupu nebude patrně nic.“
„Ovšem! Bylo by šílenství lézt na sopku v takové chvíli.“
„A co budeme dělat?“
„Ještě chvilku tu posedíme nebo znovu usneme a pak vyrazíme zpátky k moři.“
„A proč ne hned?“
„Výbuch zblízka je velmi zajímavý.“
„A když se na nás začnou sypat balvany?“
„To sotva. Jsme tu až u úpatí a tak daleko nelétají.“
„A jestli nás překvapí láva?“
„Láva teče pomalu, před ní se dá vždycky utéci, dokonce i pěšky.“
„Nu, tak tu tedy zůstaneme a podíváme se, jak se Bručoun činí. Ale při tom můžeme posnídat.“
Rozdělali oheň, postavili nad plameny konvici s čajem a při jídle pozorovali sopku.