Šramot, praskot a třeskot valících se hrud a sykot páry neumlkly ani na okamžik. Páchlo to tu sírou a chlorem, horko bylo stále větší…
U jezera, na místě, kde se slévala obě ramena potoka, cestovatelé přeběhli přes konec starého lávového proudu ke korytu u levého pahorku. Tam však ležel stejný pruh vazkého bahna. Zbývalo už jen jedno — jít včerejší cestou nahoru podle tohoto koryta k Poustevnickému jezeru, aby unikli druhému lávovému proudu, ale vystavit se nebezpečí, že narazí na proud první. Tohle koryto se mezi svislými srázy stolové výšiny a svahem sopky zužovalo a mohli doufat, že tady najdou úzké místo, kde by nebylo obtížné přemostit bahno lávovými balvany nebo přes ně přeskočit. Takové místo také brzo našli. Ale na druhém břehu se tyčily několikametrové strmé skály. Nebylo možno na ně vylézt a nemohli projít ani nahoru nebo dolů při jejich úpatí, protože bylo obroubeno zase oním bahnem.
Cestovatelé, vysíleni během a vzrušením, usedli na balvany u bahna a svěsili hlavy. Mohli už jen čekat na nevyhnutelnou smrt: buďto se utopit v bahně, kam zabřednou při pokusu o přechod koryta, anebo se upéci a shořet na břehu, až je dostihne lávový proud. To i ono bylo stejně trýznivé a jeden jako druhý, když se dostali do této zoufalé situace, pomyslili i na sebevraždu, nenaskytneli se jiné východisko.
Když si trochu odpočinuli, Kaštanov si všiml, že se lávová fronta pohybuje pomaleji. Vyskočil a zvolaclass="underline"
„Honem pojďme dál vzhůru — tady, po břehu potoka! Stačíme projít kolem lávy, skoro se zastavila!“
„Utečemeli však před touhle lávou, narazíme na tu, která zalila Poustevnické jezero a zřejmě se stočila korytem dolů!“ prohlásil Papočkin beznadějně.
„Je to jediná možnost záchrany!“ trval na svém Kaštanov. „Za prvé: výš v korytě najdeme třeba brod přes bláto — tam, kde jsou útesy levého břehu dostupné. Za druhé je velmi pravděpodobné, že se oba lávové proudy neslévají, a tak tedy…“
„Tak tedy musí být mezi nimi širší nebo užší místo, na kterém není láva!“ zvolal Makšejev, dokončuje Kaštanovův nápad.
„Ano, a na tom místě můžeme počkat, dokud povrch bahna neuschne tak, že nás unese!“
„Hurá!“ zakřičeli Gromeko a Papočkin.
Všichni vstali, s novým přílivem energie vykročili na jih podle koryta a klopýtali po včerejší cestě přes zbytky starých lávových proudů. Zleva se nad nimi ve vzdálenosti sta nebo dvou set kroků táhla fronta lávy, z níž vanul žár. Láva však se valila pomalu a oni se poznenáhlu vzdalovali od toho černého valu, který nesl smrt. Brzo bylo zřejmé, že se val stáčí vzhůru a stoupá po svahu sopky. Lávovou frontu šťastně obešli.
„Nu, tomuhle jsme unikli!“ vydechl si Makšejev s úlevou.
Koryto potoka se na několika místech zužovalo tak, že bylo možno bahno přeskočit. Ale na protějším břehu strměla všude svislá stěna a přehrazovala cestu. Museli jít dál. Brzo se dostali na povrch nejhořejšího vychladlého proudu na západním svahu sopky, za kterým byla jezerní kotlina. Když vystoupili vzhůru, viděli, že jejich naděje na záchranu značně vzrostly.
Tento starý proud rozdělil novou lávu na dvě části a sám se zdvíhal mezi nimi jako plochý pahrbek. S jeho hřebene, kde si cestovatelé klidně sedli, bylo vidět vpředu dole kotlinu. Včera v ní leželo jako zrcadlo v zeleném rámci klidné jezero, jež Papočkina tak nadchlo. Teď tam nebylo ani jezero, ani palmy, ani tráva, ale rozestíralo se tam pole šedého bahna, tu a tam s kalužemi černé vody. Od sopky se k němu blížilo čelo druhého proudu, a protože se horké lávové hroudy stýkaly s mokrým bahnem, rozléhala se u úpatí valu neustálá kanonáda drobných výbuchů, ustavičně tam vylétaly obláčky bílé páry.
Cestovatelé se sice usadili pět set až šest set kroků od proudů žhavé lávy, ale bylo velmi znát, že jsou blízko rozžhavených plání. Bylo tam pekelné horko, tím spíše, že Pluton nebyl zakryt mračny a ustavičně pálil.
Muži seděli nečinně, byli umořeni žárem a shodili se sebe zbytečný oblek. Začal se hlásit hlad a únava. V noci se nevyspali a pak pořád utíkali a byli rozčileni.
„Ach, takhle se napít čaje,“ zanaříkal si Papočkin,,to je nesnesitelné horko!“
„Horko je strašlivé, ale nemáme dříví! Což abych doběhl postavit konvici na čerstvou lávu?“ zažertoval Makšejev. „Tam se začne vařit hned!“
„A vodu máme?“
„Vody zbylo ještě dost!“ prohlásil Gromeko, když nahlédl do plechovky.
„Nu což, tak se aspoň najezme, když nebude čaj. Mám hrozný hlad!“
Sedli si do houfu, vyndali sušené ryby a suchary, s chutí poobědvali a napili se vody.
„Dnes ráno jsme udělali hroznou hloupost, za kterou teď pykáme,“ prohlásil Kaštanov.
„A jakou?“
„Když jsme utíkali před valícím se bahnem, měli jsme se hned přebrodit přes potok na druhý břeh, a ne lézt nahoru. Teď už bychom byli u moře a nemuseli bychom utíkat před lávou a bahnem.“
„Ano, cesta k moři z druhého břehu byla volná.“
„Ale ne docela! Údolím se přece přehnal mocný bahnitý proud a pravděpodobně ji celou zatopil.“
„A byl by nás v údolí zastihl!“
„Byli bychom se však mohli vyškrábat nahoru na Černou pustinu a jít k moři horem.“
„Ano, udělali jsme chybu. Kdopak si ve zmatku mohl uvědomit všechny následky! Tenkrát se zdálo nejsprávnější honem vylézt nahoru, abychom utekli před proudem.“
„Ne, kdyby na našem místě byli lidé, kteří dobře znají činnost sopek, byli by lépe rozhodli, kudy se musí zachránit!“
„Ale já si myslím,“ poznamenal Papočkin, „že jsme udělali hroznou hloupost už včera, když jsme zůstali přes noc na úpatí sopky, přestože hrozil výbuch.“
„My jsme tu však zůstali, abychom ten výbuch viděli.“
„A také jsme ho viděli! Já alespoň jsem uspokojen na celý život a v budoucnu se budu držet dál od těchhle nepokojných hor. Satanášovi jsem obětoval pušku a Bručounovi…“
„Bručounovi jsme s Makšejevem obětovali holínky, a to je daleko citelnější. Vy máte na nohou boty a bručíte! My přece budeme muset dojít až k moři bosi po rozžhavených balvanech Černé pustiny.“
„Máte pravdu, mně je lépe, a proto musím mlčet.“
„Ale co si teď počneme?“
„Co si počneme? Měli bychom si lehnout a spát, budemeli na těchhle tvrdých hrbolatých balvanech moci usnout.“
„Zkusíme to. Ale jeden z nás by měl vždycky po řadě hlídat a pozorovat sopku. Může nám provést ještě nějakou neplechu.“
„Jak dlouho budeme spát?“
„Jak nám to Bručoun dovolí.“
„To je maximum. A minimum — dokud nevyschne bahno v potoce tak, abychom přes ně mohli přejít.“
Tak to taky udělali: tři se jakž takž uvelebili na lávových balvanech a čtvrtý byl vzhůru, pozoroval, co dělá sopka a jak vysychá bahno. Schlo pomalu, přestože bylo horko od lávy a Plutonových paprsků. Cestovatelé mohli přejít přes bahno teprve asi za šest hodin.
Sebrali si věci, zamířili k potoku a jeden za druhým šťastně přešli přes bahno. Pak se začali šplhat rozsedlinou, drápali se s balvanu na balvan, s výstupku na výstupek, vysazovali jeden druhého a za půl hodiny se vyškrábali na povrch Černé pustiny, kde už byli v bezpečí a mohli si volně vydechnout.
Papočkin se obrátil k sopce, smekl klobouk, poklonil se a řekclass="underline"
„Navždycky sbohem, starý Bručoune! Děkujeme ti za pohoštění a za pozornost, kterou jsi nás zahrnul!“
Všichni se usmáli. Kaštanov zalitovaclass="underline"
„Ach, kdybych nebyl bos, neodešel bych odtud.“