Hypothesy o vnitřní planetě se po určitou dobu udržely. Bertrand v třicátých letech minulého století se také domníval, že je zeměkoule dutá a v té prázdnotě že je magnetické jádro, které se vlivem komet přemisťuje od jednoho zemského pólu k druhému.
V devatenáctém století měla nejvíc přívrženců hypothesa o řídkém žhavém zemském jádru podle Kantova a Laplaceova učení. Její obránci se přeli jen o to, jak silná je tvrdá zemská kůra. Někteří měli za to, že kůra je silná čtyřicet až padesát kilometrů, druzí její tloušťku vypočítávali na sto kilometrů a jiní dokonce od 1275 do 2220, to znamená od jedné pětiny do jedné třetiny zemského poloměru. Taková síla kůry však odporuje vulkanickým a geothermickým zemským úkazům, stejně jako jim odporuje hypothesa, jež předpokládá, že je země naprosto vychladlé tvrdé těleso. Proto zastánci silné kůry na svou obranu tvrdí, že se v zemské kůře ještě zachovaly jednotlivé nádrže roztavené hmoty, které jsou právě vulkanickými ohnisky.
Proto v druhé polovině devatenáctého století měla nejvíce stoupenců čtvrtá hypothesa, která tvrdila, že Země má nepříliš silnou tvrdou kůru, tvrdé jádro a v mezeře mezi nimi silnější nebo slabší vrstvu roztavených hornin, tak zvaný olivínový pás.
Tvrdé jádro uvádějí z toho důvodu, že blíž ke středu Země pro obrovský tlak všechna tělesa přes ohromnou teplotu, jež mnohokrát převyšuje normální bod jejich tání, musí být v tuhém stavu.
Zemskou kůru tvoří lehčí horniny a v olivínovém pásu jsou soustředěny horniny těžší, bohaté na olivín a železo. V jádře samém pak převládají nejtěžší látky, na příklad kovy. Učenci se domnívali, že železné meteority, které jsou složeny výhradně z niklového železa, jsou vlastně úlomky planetových jader — a kamenné meteority, složené z olivínu a jiných železitých hornin s vtroušením niklového železa, nám dávají představu o složení hmoty olivínového pásu.
Tato hypothesa má až dosud mnoho stoupenců, ale vedle ní usiluje o prvenství i hypothesa jiná, Tzepritzeova, která v nové formě vzkřísila učení Lesleye a jiných vědců z konce osmnáctého a z počátku devatenáctého století.
Tato hypothesa vychází z onoho fysikálního zákona, že při vysokých teplotách, které musí být docela jistě v nitru Země, jsou zajisté všechna tělesa v plynném stavu, i když je tam ohromný tlak.
Vám je známo, že existuje tak zvaná kritická teplota plynů, při které se při jakémkoli tlaku nesrážejí a nepřecházejí v kapalinu. Nelze pochybovat, že ve středu Země je mnohokrát vyšší teplota, než je tato kritická. Proto jádro samo musí být složeno dokonce z tak zvaných jednoatomových plynů, které ztratily své charakteristické chemické vlastnosti, protože se jejich molekuly pod vlivem vysoké teploty už rozpadly na atomy. Toto jádro je obklopeno vrstvou plynů v přehřátém superkritickém stavu a tato vrstva je opět obklopena vrstvou obyčejných plynů.
Pak přijde vrstva kapaliny, roztavené hmoty, potom vrstva husté tekutiny, podobné lávě nebo smůle, dále vrstva, která je na přechodu od tekutiny k pevné hmotě, konsistencí podobná ševcovskému popu.
Nahoře konečně nacházíme tvrdou kůru. Všechny vrstvy, které jsem tu vypočítal, nejsou ovšem od sebe navzájem ostře ohraničeny, ale jsou spojeny postupnými přechody. Proto se — ač se Země pohybuje — nemohou ty vrstvy promíchat, mít vliv na přílivy a odlivy, na změny v postavení zemské osy. Vědci se neshodují v názoru o síle zemské kůry. Švédský geofysik Arrhenius se domnívá, že plynné jádro zaujímá 95 procent zemského průměru, rozžhavené řídké vrstvy 4 procenta a tvrdá kůra jen i procento, že je tedy asi čtyřiašedesát kilometrů silná.
Jiní se pak domnívají, že kůra je mnohem silnější — osmdesát, sto a dokonce tisíc kilometrů. Ale tenčí kůra — šedesát až sto kilometrů, a ne více — lépe vyhovuje vulkanickým projevům, vytváření hor, geothermickým jevům a tak dále.
Vidíte, že tato hypothesa vzkřísila Lesleyovo učení i učení ostatních vědců, ovšem bez vnitřních planet a otvorů na povrchu, a dokonce potvrdila domněnku kapitána Simmese o koncentrických sférách. Ale o tom, že je nitro Země obyvatelné při teplotě, jež rozkládá dokonce i atomy plynů, nemohlo být ovšem ani řeči.“
„A zatím je obydleno!“ zvolal Kaštanov. „A když jste tam vysílal výpravu, předpokládal jste přece, že je obydleno?“
„Zcela správně. A teď přejdu k výkladu své hypothesy,“ odpověděl Truchanov. „Už dávno jsem přívržencem Tzepritzeovy hypothesy a prováděl jsem pozorování a výpočty, abych ji dále rozvinul a potvrdil. Chtěl jsem určit sílu tíhy, jevů geomagnetismu a šíření zemětřesení.
Jak je známo, vlny zemětřesení se šíří nejen po tvrdé zemské kůře, ale i po přímce skrze zemské nitro. Proto jestliže dojde k zemětřesení u našich protinožců, citlivé přístroje zachytí dvě série úderů — nejdříve ty, které jdou nejkratší cestou zemského průměru, a pak ty, které se šíří po zemské kůře, to jest po kulovém povrchu. Rychlost, s jakou se otřesy šíří, záleží na hutnosti a stejnorodosti prostředí — a podle této rychlosti lze soudit na složení onoho prostředí.
A tak tedy mnoho pozorování na různých seismografických stanicích na zeměkouli, a zejména v mé observatoři na Munku-Sardyku, kde jsem postavil nové, neobyčejně citlivé a přesné přístroje na dně hluboké šachty při úpatí horského hřbetu, objevilo skutečnosti, jež nevyhovovaly Tzepritzeově theorii. Ukázalo se, že zemské jádro musí být složeno nikoli z nesmírně stlačených plynů, ale naopak z plynů rozředěných, sotva o trochu hutnějších než náš vzduch, a že tyto plyny zaujímají asi tři čtvrtiny průměru Země. Jinými slovy — toto plynné jádro musí mít v průměru asi osm tisíc kilometrů. Na kapalné a pevné vrstvy tedy nepřipadá víc než dva tisíce čtyři sta kilometrů na každé straně. A v plynném jádru jsem musel připustit existenci pevného nebo téměř pevného tělesa, to jest vnitřní planety, jež nemá v průměru víc než pět set kilometrů.“
„Jak jste mohl určit průměr tohoto neviditelného tělesa?“ zajímal se Borovoj.
„Velmi jednoduše. Toto těleso leželo v cestě úderům pouze těch zemětřesení, ke kterým docházelo jen u protinožců mé observatoře, totiž v Tichém oceánu na východ od Nového Zélandu. Jestliže však došlo k zemětřesení přímo na Novém Zélandě nebo v Patagonii, pak na přímce jeho šíření tvrdé těleso nebylo. Mnohá pozorování dovolila určit maximální rozměry tohoto tělesa, ovšem jen přibližně.
Nuže, tato pozorování dokázala, že uvnitř Země je velký prostor naplněný plyny, které se hustotou málo liší od vzduchu, a v nich je uprostřed vnitřní planeta, jež nemá průměr větší než 500 kilometrů. Vcelku tato pozorování souhlasila spíše s hypothesami dávných vědců, a ne s Tzepritzem. Pak tedy vznikne pochybnost, zda jsou správné všechny výpočty o rozšíření těžkých hmot v zemské kůře. Průměrná hustota Země, jak je známo, jest 5,5. Ale hustota hornin v povrchové vrstvě kůry je pouze 2,5 až 3,5 — a dokonce méně, jestliže vezmeme v úvahu velké spousty mořských vod. Proto se vědci domnívají, že směrem ke středu musí ležet látky stále vyšší hustoty, které dosahují u středu jádra 1011. Jestliže však je uvnitř Země velký prostor naplněn plyny stejně hustými jako vzduch, mezi nimiž se pohybuje maličká planeta, pak musíme užít docela jiného určování hustot v zemské kůře, jež obklopuje vnitřní dutinu s plyny. Předpokládám, že lehká povrchová část kůry je asi 77 kilometrů silná, vnitřní těžká část s vysokým obsahem těžkých kovů měří 2300 kilometrů a vnitřní dutina s plyny 4000 kilometrů (i s planetou). To je celkem 6377 kilometrů — což je zemský poloměr. Jestliže vezmeme průměrnou hustotu těžké části zemské kůry 7,8, pak hustota Země vcelku bude také 5,5 — a to odpovídá výpočtům geofysiků.“