„Nuže,“ zakončil Truchanov svou přednášku, „existenci pevniny nebo husté skupiny velkých ostrovů v této části arktické oblasti musíme považovat za skoro nepochybnou a je jen třeba je objevit a přivtělit k Rusku. Dověděl jsem se,
že kanadská vláda vystrojuje výpravu, jejímž úkolem je proniknout letos v létě do této bílé skvrny od východu. Déle nelze otálet, do této oblasti musíme proniknout z jihu a jihozápadu od Beringova průlivu, jinak poslední neprozkoumaná část Arktidy bude cele probádána a obsazena Angličany.
Proto tedy jsem se rozhodl organisovat a vyslat tam výpravu a vybízím vás, abyste se jí zúčastnili.
A nyní dovolte, abych vám oznámil své nejbližší plány. Loď typu „Fram“, ale zdokonalená na základě zkušeností z posledních plaveb, staví se už od podzimu. Co nevidět bude spuštěna na vodu a kapitán odjede, aby dohlédl na její konečný výstroj. Na konci dubna má být loď podle smlouvy zcela hotova a k 1. květnu připluje pro členy výpravy do Vladivostoku. Počátkem května vyrazíme a zamíříme přímo na Kamčatku, kde v Petropavlovsku vezmeme na palubu smečku tažných psů a jednoho nebo dva Kamčadaly, kteří dovedou řídit psí spřežení. Když se nám to nepodaří na Kamčatce, můžeme si psy vzít na Čukotském poloostrově v Beringově průlivu, kde budeme muset přistát, abychom nabrali zásobu sušených ryb pro psy a polární výstroj pro lidi. Za Beringovým průlivem nezamíříme na severozápad jako „Jeanetta“, ale na severovýchod, přímo k předpokládané zemi. Ovšem, že se brzo setkáme s ledy a budeme se mezi nimi probíjet co možno nejdále. Je však velmi pravděpodobné, že na lodi k břehům této země nedoplujeme a vysadíme výpravu na saních, která bude muset proniknout co nejhlouběji na sever. Bude opatřena zásobami na rok, kdyby snad musela přezimovat, kdyby se jí nepodařilo do podzimu se vrátit anebo kdyby loď, která bude křižovat při jižním okraji země či celistvých ledů, nemohla nabrat výpravu před počátkem zimní polární noci. Na okraji země zanechá loď v určitých vzdálenostech sklady potravin, aby si výprava na saních mohla doplnit zásoby i na druhý rok, kdyby se stalo nějaké neštěstí. Jestliže však se koncem dalšího léta loď nevrátí do nějakého přístavu, který má telegrafické spojení s Evropou, bude na jaře příštího roku vypravena záchranná expedice, aby loď našla a vzala na palubu výpravu na saních.“
„Tak tedy,“ zakončil Truchanov, „ačkoli výprava nechce dostihnout severní pól z nové strany, nýbrž jen prozkoumat předpokládanou pevninu na sever od Beringova průlivu, přece je to úkol dost obtížný. V nejlepším se vrátíme do vlasti letos pozdě na podzim.
Možná, že předpokládanou zemi dokonce ani neuvidíme. Pravděpodobnější však je, že budeme muset přezimovat mezi ledy na lodi nebo na pevnině a vrátit se o rok nebo o dva později. V nejhorším můžeme zahynout — to musí mít každý z nás na zřeteli a podle toho si zařídit své záležitosti.“
Po chvilce mlčení, kdy si každý z posluchačů mohl promyslit svůj názor na celou tu věc, Truchanov dodaclass="underline"
„Kdyby teď, když jsem vysvětlil plán výpravy, považoval někdo z vás za nemožné zúčastnit se jí, pak bych ho ovšem prosil, aby do počátku května nikomu neříkal o našem plánu, aby nás nemohli cizinci předejít.“
„Jestli se nemýlím,“ poznamenal Kaštanov, „když jste se, Nikolaji Innokentěviči, zmínil o výpravě na saních, řekl jste: „Vysadíme ji na břeh nebo na led.“ Cožpak vy sám se nezúčastníte probádání neznámé země?“
„Na neštěstí ne, Petře Ivanoviči. Pojedu s vámi lodí a zůstanu na ní, protože téměř nemohu chodit pěšky. Vždyť mám na jedné noze od kolena protézu; při cestách po divokých Sajanských horách jsem si ji tak nešťastně zlámal, že je ze mne invalida, který se nemůže pohybovat.“
„A kdo se vypraví s expedicí na saních?“
„Všichni přítomní kromě mne a kapitána a ještě jeden nebo dva Kamčadalové nebo Čukčové, tedy pět nebo šest lidí. Prozkoumání všech říší přírody bude zajištěno a meteorolog se kromě pozorování atmosférických jevů ujímá i měření zeměpisných délek a šířek. Že ano, Ivane Andrejeviči?“
„Naprosto správně, jsem v tom zběhlý,“ odpověděl Borovoj.
„Netrvám na tom, abyste ihned vyřešili otázku, zda se výpravy zúčastníte,“ pokračoval Truchanov. „Ať si každý sám můj návrh klidně promyslí.“
„Do kdy se musíme na pevno rozhodnout?“ zeptal se Papočkin.
„Do týdne v tuhle dobu. Bohužel vám nemohu dát na rozmyšlenou delší čas, protože kdyby někdo z vás odmítl, byl bych nucen hledat jiného odborníka — a koncem ledna se musím vrátit na Sibiř, abych si všechno zařídil ve své observatoři. Vždyť ji opouštím na hezkou dobu.“
Za týden se ve stejnou hodinu sešli v Truchanovově pokoji všichni kromě kapitána, který už odjel, aby převzal loď. Žádný z vědců se nezřekl účasti ve výpravě, i přes nastávající útrapy a nebezpečí příliš lákavé. Truchanov byl nadšen a poznamenal, že svornost a ráznost v rozhodování mezi účastníky předem zaručuje úspěch podniku. Znovu posoudili plán a každý účastník přičiňoval poznámky ze svého oboru, pokud jde o nutnou vědeckou a osobní výzbroj.
Nazítří se všichni rozjeli, aby se připravili na výpravu a zařídili si své soukromé věci.
3. NA DALEKOU CESTU
Dne 20. dubna vyjeli spolu z Moskvy sibiřským expresem profesor Kaštanov, zoolog Papočkin, meteorolog Borovoj a doktor Gromeko; smluvili se, že se tu sejdou z různých konců Ruska. Za dlouhých deset dní dorazili konečně na nádraží ve Vladivostoku.
V hotelu, který jim byl předem oznámen, našli už naši cestovatelé Truchanova. Přijel sem před týdnem, aby leccos nakoupil a přejal objednané zboží. Nazítří, prvního května, přivítalo všech pět cestovatelů loď „Polární hvězdu“, která zakotvila v přístavu. S kapitánského můstku se na ně smál kapitánův ošlehaný obličej.
Ve třech dnech nabrali uhlí, strojní olej, potraviny, různé předměty vědeckého výstroje a vlastní zavazadla členů výpravy, kteří třetího dne taky nastoupili na loď.
Ráno 4. května bylo všechno hotovo, celní formality skončeny, posádka i cestující na svých místech.
„Polární hvězda“ ladně rozkrajovala vlny zálivu Zlatého Rohu, v poledne objela Oslí uši a zamířila kolem Ruského ostrova na východ. Všech pět členů výpravy sledovalo s kapitánského můstku vzdalující se město, které se jako amfitheatr rozložilo na sopkách za zeleným zálivem. Každý z nich se sám sebe v duchu bezděky ptaclass="underline" „Uvidím někdy zas tyhle břehy a vůbec svou vlast?“ A každý trochu posmutněl. Ale čerstvý mořský větřík a lehké pohupování lodi, které začalo, když vyjeli ze zálivu, rychle zahnaly vzpomínky na břeh.
Ozval se gong, jenž zval k obědu, a cestovatelé se naposledy podívali na tmavý pruh milého břehu, který zůstal vzadu. Pak sestoupili do klubovny.
Po obědě vyšli zase všichni na palubu, aby se podívali na temný masiv ostrova Askoldu, na poslední kousek drahé země až ke Kamčatce. Když „Polární hvězda“ minula ostrov, obrátila se na východ; vítr se utišil a loď plavně brázdila blankytné vlny Japonského moře, které se teď ztrácelo na jihu a na východě za obzor. Jenom na severu ve vzdálenosti asi patnácti či dvaceti kilometrů táhla se tmavá čára ussurijského pobřeží. Při západu slunce za mysem Povorotným i tento obrys rychle zmizel z dohledu.